Jak to vidí

Jak vypěstovat obyvatelné světy: Deset (nelehkých) kroků pro život v Plantroposcénu

Rostliny jsou stavebními kameny světa. K tomu, aby náš svět zůstal i nadále obyvatelný, je potřebujeme. Naše životy se stanou spokojenými jedině tehdy, pokud s nimi zvládneme spolupracovat. Antropoložka Natasha Myers z York University v Torontu představuje v deseti krocích manifest Plantroposcénu – nové éry stavějící do středu všeho bytí rostlinu namísto člověka. Zde publikujeme český překlad manifestu, který původně vyšel v anglickém jazyce. Manifest ovlivnil také čínského umělce Zheng Bo, jehož aktuální výstava v berlínském muzeu Gropius Bau vychází z hlavních myšlenek tohoto manifestu. Fotografie z výstavy doprovází i samotný text.

Jak vypěstovat obyvatelné světy: Deset (nelehkých) kroků pro život v Plantroposcénu
Jak vypěstovat obyvatelné světy: Deset (nelehkých) kroků pro život v Plantroposcénu

Text: Natasha Myers • Úvodní foto: Zheng Bo, Courtesy of Der Künstler und Edouard Malingue Gallery, Author: Kwan Sheung Chi, 2020; Foto v článku: z výstavy Zheng Bo v berlínském muzeu Gropius Bau, Foto: Lucie Havlová

Tento text vyšel poprvé v angličtině, na webu ABC.net. Originální text si můžete přečíst pod názvem How to grow liveable worlds: Ten (not-so-easy) steps for life in the Planthroposcene.

Následující text je výňatkem z mého většího projektu Zakořenit do plantroposcénu (Rooting into the Planthroposcene). V této zkrácené verzi se zamýšlím skrze takřka komickou, až nesnesitelnou formu návodu v deseti krocích nad tím, jak se lze vymotat ze zapeklité problematiky antropocénu. Text se snaží zodpovědět několik zásadních otázek vzešlých z dnes již poměrně citelné potřeby nacházet vynalézavé formy takzvané spekulativní teorie. Do textu jsem přetavila nejen svůj vztek nad současnou beznadějnou situací, ale také hravost a především radostnou vážnost, kterou nacházím ve snění o lepších světech.

Jedna menší výstraha na začátek: to, co následuje není výsledkem výzkumu; jedná se spíše o jakési zaklínadlo. Musíme si totiž konečně uvědomit, že žijeme pod vlivem kouzla. Kouzla, které ničí naše životy a obírá nás o svět kolem nás. Nastal čas na kouzlo nové, čas vyvolávat obrazy nových světů, jež mohou nahradit ten současný. Je nade vše jasné, že nás současná situace uvrhla do stavu, kdy narážíme na samé hranice sdíleného jazyka a tápeme na okrajích vlastní představivosti. Potřebujeme umění, experiment a radikální rozruch – to abychom se znovu naučili, jak vnímat, vidět a poznávat věci kolem nás.

Považujte tedy tento text jako výzvu – pojďte také snít o jiných a lepších způsobech života.

Krok číslo 1: Nikdy nezapomeňte: „My“ nejsme „jednotní“

Teď tu větu zopakujte. A znovu. Nikdy se nesmíme přestat ptát sami sebe: Kdo přesně se skrývá pod oním pojmem anthropos, kdo je onou centrální postavou ve slově antropocén? Antropocentrická rétorika označuje „člověka“ za strůjce vlastní zkázy, zároveň nás však považuje za jediné zachránce naší planety: „Sami jsme nás do téhle šlamastiky dostali. Takže se z ní i sami dostaneme.“

Když se antropocentrické myšlení snaží přivést pozornost na – a konečně nám dát za vinu – všechny ty nestoudné následky našich činů, nevyhnutelně nás tak označuje za jediné strůjce všeho dění, oddělené a nesouvisející s onou mýtickou a strádající přírodou. Podobné myšlení nás však znovu staví do centrální a vládnoucí pozice, jako pány možných budoucností této planety.

Nedovolte vědcům a jejich přílišné konkrétnosti, věčně se snažící popsat všechny fyzické znaky a časová rozmezí různých geologických ér, odvést pozornost. To, co sledujeme, je výsledek více než 500 let brutálního kolonialismu, nespoutaného kapitalismu, rasismu a především destruktivní důsledek lidského pocitu vlastní výjimečnosti. Kapitalocén a éra plantáží (Plantagocene) jsou tak docela trefnými přezdívkami pro síly, jež po dlouhou dobu přetvářely planetu. Tyto ničivé síly nezapříčinili lidé všeobecně, vyvolala je nestoudná víra v samozvanou velikost člověka pár vybraných jedinců.

Pamatujte: ne všichni jsou touto formou života oslavováni stejnou měrou. Kapitalismus a kolonialismus nesmí být chápány za přirozené vlastnosti lidského života. Nejsou nevyhnutelnou součástí lidské civilizace, natož pak evoluce. Jsou to pouze jedni z mnoha strůjců současných problémů. Marison de la Cadena upozorňuje na celé skupiny neviditelných lidí (Anthropo-not-seen), těch, jejichž životy a půda jsou ještě dnes zneužívány k nahromadění bohatství koloniálními a neokoloniálními silami. Jsou to lidé, kteří jsou i nadále terčem chudoby a utrpení a to i tehdy – a možná právě proto – kdy se kapitalismus snaží odít do „zelenějšího“ a „bezpečnějšího“ hávu. Nevěřte pohádkám o „udržitelnosti“. Svět vybudovaný na základech kapitalismu není vhodným místem pro nás pro všechny.

Krok číslo 2: Aby mohly vzniknout světy nové, ten starý musí odejít

Neexistuje jediný způsob jak „zabránit“ násilí antropocénu skrze jeho vlastní logiku. Je potřeba odmítnout volání po udržitelném designu pro antropocén. Takové návrhy jsou součástí oněch technologických řešení, jež nás uvrhnou do nekonečného kruhu drancování a vyvlastňování. Musíme odmítnout lákavé průpovídky o nových a udržitelných komplexech budov, o těch blyštících se sklo-betonových věžích, jejichž peněžně a jinak náročné provedení ve skutečnosti odhalují, že z udržitelnosti se stal pouhý estetický manévr, vyprávějící pohádku o rajské přírodě. Taková „zelená“ nás nezachrání.

Menší apokalypsy se přitom dějí už teď. Jsou všude kolem nás. Pro příklad lze uvést ničení tajgy za účelem těžby živice probíhající na půdě domorodých Kanaďanů. Avšak oddávat se černým myšlenkám je jen dalším způsobem, jak utíkat před problémy. Utéct je příliš snadné řešení. Zrcadlí se v něm naše touha po jakési pornografii ruin. Všechny ty nádherné fotografie rostlin vyrůstajících z opuštěných budov v Detroitu či Černobylu – ve skutečnosti se jedná o další pohádku, příběh o „světe bez nás“. Světu bude bez lidí lépe, říká se. Je třeba se mít před takovým myšlením na pozoru. Antropocentrické myšlení se nás snaží uvrhnout do beznadějné nečinnosti, chce, abychom raději snili o konci světa.

Musíme odmítnout to, co Donna Haraway nazývá „tragickým splasknutím“ jednoho příběhu, jež s sebou strhává celou planetu na cestě k nevyhnutelné katastrofě. Nesmíme ani na okamžik uvěřit oné osudovosti současných událostí; nesmíme uvěřit, že apokalypsa je něco, co vždycky muselo nastat. Ptejme se raději, jakou budoucnost vlastně těmito řečmi utváříme?

Je třeba odolávat svodům apokalypsy, doslova na tom záleží náš život. Jistě, je snažší snít o koncích světa, než o konci kapitalismu, ale jediný způsob, jak zabránit antropocénu, je zahodit kapitalismus a vykročit vstříc procesu dekolonizace. Avšak i když skutečně nastal čas zbavit se logiky antropocénu, nesmíme si dovolit vyčkávat na konec stávajícího světa, než začneme budovat nové a lepší životy. Stuart McLean nám připomíná, že už teď v našem světe existují enklávy jiných a zvláštních světů. A další budou jedině přibývat. Ve kterých světech se však bude dát žít? A co tím vlastně myslíme?

Krok číslo 3: Opakujte se mnou: Nejsme tu sami, Nejsme tu sami, Nejsme tu sami

Když se zpětně podíváme na snahu západní civilizace během posledních 500 let osvobodit se od přírody a ovládnout ji, je více než jasné, že bychom už nikdy neměli jednat sami. Myšlení antropocénu se až příliš soustředí na představu lidské nezávislosti, jednostranně výhodné činy a iluzi autonomie. Často se tak zapomíná, že mezi námi existují i další síly a vlivy – a to především takové, které jsou mnohem schopnější měnit a utvářet nové světy. V některých případech se jedná o bytosti s biliony let zkušeností v utváření naší planety.

Krok číslo 4: Pojmenujme našeho největšího spojence

To díky komu je tato planeta vhodným a přívětivým domovem pro zvířata, kterými jsme? Odpověď zní: díky bytostem schopných fotosyntézy – organismy schopné fotosyntézy totiž utvářejí biogeochemickou masu, jejíž sílu jsme doposud nedokázali plně pochopit. Před více než dvěma biliony let zapříčinily tyto mikroby událost, které dnes přezdíváme velká oxidační událost. Tyto organismy, po většinou sinice, dramaticky změnily složení atmosféry a zničily starší anaerobní organismy pro ně jedovatými výpary kyslíku. Pokud bychom měli pokračovat v bezúčelném pojmenování různých epoch života naší planety podle aktérů s největším vlivem na její vývoj, museli bychom tuto dobu nazvat phytocénem.

Sinice, řasy a různé další organismy schopné fotosyntézy, včetně rostlin a stromů, jsou nejmocnějšími bytostmi schopnými měnit klima. Věda zabývající se fotosyntézou je často příliš zaměřená na určování hodnoty těchto rostlinných procesů, chce je zpeněžit. My však tyto organismy musíme chápat spíše jako mocné alchymisty, schopné čerpat sílu ze vzdálených koutů vesmíru, získávat energii ze slunečního svitu, nasávat paprsky do svých tkání a přeměňovat je v kouzla. Rostliny totiž svým způsobem utváří hmotu z ničeho, jsou ti praví tvůrci nových světů. O hmotě a zhmotnění nás učí důležitou lekci.

Organismy schopné fotosyntézy jsou tak mocné nástroje, dokáží ovlivňovat planetární váhy. Jsou mocnější než ty největší industriální továrny. Vědí, jak tvořit světy vhodné pro život. Svým výdechem utváří atmosféru, svou smrtí a rozkladem jsou schopné nasytit zemi důležitými živinami. Doslova tak drží zemi a nebesa na svém místě. Tyto organismy přitom zpívají, komunikují spolu v neslyšitelné ultrasonické frekvenci. Jsou schopné pohybovat obrovským množstvím vody – z nejhlubších částí oceánu až do oblak. Pro ty, jejichž pozornost se zadrhla na ekonomice posedlé představou CO2, je třeba zdůraznit především neuvěřitelnou schopnost těchto organismů pohlcovat to, co my lidé vyplodíme.

Říkat, že lesy a mořské mikroby jsou „plícemi planety“ ve skutečnosti podceňuje důležitost těchto organismů. To díky nim jsme naživu. Vdechují nám život. I proto se všechny kultury se točí okolo životního cyklu rostlin. Jsou podstatou, hnojivem, lešením, symbolem, znakem, ale především potravou pro národní ekonomiky celého světa. Musíme se naučit pracovat s a především pro rostliny, abychom díky nim i nadále mohli žít – aniž bychom přitom ničili planetu.

Rostliny jsou skutečnými pány této planety. Pokud máme nadále utvářet obyvatelný svět, jejich pomoc budeme potřebovat. Světy, které vytváříme, jsou obyvatelné jedině tehdy, pokud se s rostlinami naučíme spolupracovat.

Krok číslo 5: Podněcujme a vzývejme rostliny. Lidové rady jak zakořenit do plantropocénu

Opakujte se mnou: Pocházíme z rostlin. Místo sebestředného termínu Anthropos bychom tedy měli do centra dění postavit zvláštní a hybridní termín Planthropos (pozn. překladatele: složenina anglického plant, roslina & latinského anthropos, člověk). A nyní ono zvláštní slovo opakujte tak dlouho, dokud vám nebude vlastní: Planthroposcén. (Ano, je to zvláštní slovo a budete znít směšně. Dejte mu ale šanci.) Plantroposcén pojmenovává novou éru, která si troufá doufat. Nejedná se o časově omezenou dobu, ale spíše o éru, která nám otevírá nové možnosti a způsoby vnímání vztahů mezi ldimi a rostlinami. Tady a teď, ne v nějaké vzdálené budoucnosti. Jedná se o termín vycházející jak z dávných, tak ze současných projektů solidarity mezi rostlinami a jejich lidmi.

Namísto pouhého popisování problémů je plantroposcén výzvou – chce vrůst do způsobů života, jež by nás dokázaly vymanit z omezující logiky antropocénu. Plantroposcén uznává společnou a nejistou budoucnost rostlin a lidí, jako takový požaduje, abychom přenastavili naše chování a stali se spojenci těchto zelených bytostí. Antropolog Tim Choy se ve svých textech dovolává vytvoření „konspirace dýchajících“. Představuje tak novou a nadějnou politiku, kde se lidé učí dýchat společně (pozn. překladatele: con-spire, z latinského sousloví spolu-dýchat) a bojovat tak společně proti následkům antropocénu. Ten zase Michelle Murphy nazvala industriální nezřízeností. Choy nám připomíná, že význam slova konspirace může být i pozitivní, dokáže poskytnout základ pro spokojený život. Nastal čas jeho definici rozšířit i o rostliny. Musíme se tedy naučit nejen spolupracovat, ale také konspirovat s rostlinami, dýchat s nimi. Jak již bylo řečeno, to ony do nás doslova vdechly život.

Pamatujte: to, co je dobré pro rostliny, je dobré pro všechny. Přidejte se na jejich stranu, začněte vnímat sebe sama jako jejich součást. Poznejte rostliny intimně a dle jejich vlastních pravidel. Musíte ale pochopit, že ne všechny jejich touhy se nás týkají. Je třeba je podpořit v jejich snaze udržet planetu chladnou a její vody čisté. Dejte rostlinám prostor a čas, aby mohly vzkvétat nezávisle na podmínkách, jež si diktuje kapitalismus a jeho chemické násilí ztělesněné průmyslovým zemědělstvím. Je také třeba mít na paměti, že rostliny potřebují k životu opylovat, potřebují houby a jejich zvířecí spojence.

Především však potřebují, abychom radikálně přenastavili náš vztah k nim. Pokud jsou rostliny skutečně uctívači slunce, my bychom měli vzývat rostliny. Trochu úcty k nim by nám jen pomohlo. Je třeba vymyslet rituály – podpořit hluboké a magické vztahy. Založit církev oddanou rostlinám. Není se však třeba bát, úcta k rostlinám neznamená, že bychom je nemohli pojídat. Znamená to však, že by se slušelo jim za tento dar poděkovat. Jen si to představte: pokud bychom museli pokaždé požádat rostliny o svolení, průmyslové zemědělství, těžba, vylesňování a rozšiřující se betonové plochy měst by se naráz staly nemyslitelnými. Stačí se jen zeptat rostlin.

Krok číslo 6: Rozeberme selský rozum kolonialismu

Dekolonizace znamená vrátit ukradenou půdu zpět do rukou jejich původních obyvatel. A taková dekolonizace si žádá narušení všech skrytých i viditelných způsobů, jimiž koloniální mocnosti spoléhají na struktury rasismu, otrocké práce a vymýcení původních vztahů s krajinou pomocí mýtu „země nikoho“. Jedním takovým krokem vstříc dekolonizaci je i pochopení některých omezení naší představivosti. Je proto potřeba podrobit kritice všechno, co označujeme za selský rozum.

Připadá vám představa mluvení k rostlinám šílená? Teď si představte, že po celá tisíceletí (a někdy až dodnes) se lidé po celém světě podobným rituálům oddávají. Mnohé kultury znají schopnosti rostlin a jejich potřeby, ví, které rostliny jsou potřeba pro jejich každodenní život. Jsou tu zahradníci, farmáři, lovci, léčitelé, bylinkáři, kuchaři, umělci, lesníci, vědci a šamanové z celého světa, jejich profese spočívá v tom, že chápou rostliny jako cítící a živé bytosti, jež je třeba brát v potaz. Mnoho lidí dokáže slyšet rostliny zpívat, i když se tak neděje v nám známé formě.

Přesto si většina z nás (možná právě i vy) při té představě pomyslí, jak je to šílené. Jistě, můžete si na Facebooku přečíst třeba tento článek o rostlinách: „Vědci potvrdili, že kořeny rostlin disponují jakousi skupinovou inteligencí…“ My ale nepotřebujeme protichůdné názory vědců k tomu, aby nám sdělili to, co už jiní dávno vědí. Potřebujeme se přestat snažit vše zpochybnit, zbavit se onoho věčného skepticismu. Ten nám vnutili ti, jejichž moc právě takový skepticismus zachovává. Zbavme se struktur, které nám určují jen jeden správný pohled na svět okolo nás. Byli to právě dobyvatelé a kolonizátoři, kdo odmítli věřit místním a domorodým poznatkům o rostlinách.

Musíme mít stále na paměti, že lidská tendence vnímat sebe sama jako něco výjimečného, je jen dalším produktem koloniální historie. Snaží se zakrýt důkazy o citlivosti a živelnosti světa mimo nás samotné. Nastal čas rozladit naše koloniální smysly a naladit se na smysly nové. Proto je třeba znovu zpochybnit vše, co považujeme za přirozené a dané. Zapomeňte na všechno, co jste si mysleli, že o světe kolem víte. Především zapomeňte na to, co se vám zdá samozřejmé skrze smysly, co se vám zdá nade vše jasné. Musíte odmítnout rozladěné tóny mechanických fyzikálních věd, jež náš svět uvrhly do předem daných hranic, rozdělených na lidské a nelidské. Věd, které určily jaké organismy můžeme rozdělit na majetek, suroviny a zboží. Musíte dát stranou koloniální a kapitalistické morální ekonomie, jež si určují co je dobré, cenné a pravdivé – především ty, které považují věčný ekonomický růst za přirozený a těžbu jako něco naprosto samozřejmého pro člověka.

Je potřeba odmítnout představu, že domorodé a místní způsoby nahlížení na svět jsou něco, co se tomu našemu musí přizpůsobit. Musíme zabránit snahám takové znalosti vymazat a zamezit také jejich přizpůsobení požadavkům současné vědy. Nesmíme přepisovat domorodou moudrost, ale spíše se ji snažit pochopit a brát ji tak vážně. Je nutné vytvořit prostor pro nové způsoby vnímání světa kolem nás a vyprávění jeho příběhů. Pamatujte: jsou to lidé po celém světě, kdo disponují různými recepty na to, jak soužít s rostlinami. Obyvatelné světy potřebují, aby lidé věděli, jak s rostlinami komunikovat.

Krok číslo 7: Vytvořte si rostlinné smysly

Jakmile jste se vydali na cestu dekolonizace selského rozumu, je také potřeba vytvářet nové, rostlinné smysly. Díky nim se i vy budete moci učit spolu s rostlinami. Stanete po jejich boku jako spiklenec v jejich světotvůrných projektech, budete se od nich učit. Co rostliny chtějí? Co ví? A co dokáží? Moc toho o nich zatím nevíme. Ale právě skrze víru v jejich schopnosti a pečlivé vnímání jejich životů se toho o nich můžeme spoustu dozvědět.

Pro představu: vaše smysly, především váš smysl pro barvy, váš hmat, chuť a čich, jsou již nyní z velké části závislé na rostlinách. Jejich podoby ovlivňují věci všude okolo nás, obklopují náš habitus a naši představivost. Nabízí se proto otázka, jestli nejsou naše smysly již dávno rostlinné. Stále je tu ovšem spousta práce, na cestě k obyvatelným světům se totiž musíme naučit poslouchat všechny naše smysly.

Abyste v sobě probudili onu skrytou rostlinnou duši, je potřeba zajímat se o věci, o které se zajímají i rostliny. Přestože rostliny nemají oči, uši, nos ani pusu, nenechte se oklamat – mohou vidět, slyšet i cítit. Nechte jejich smysl pro čas, jejich cit pro okolí a další rytmy, ovlivnit i vás. Pozorně sledujte způsoby, jakými odporují našim představám individuality, tělesné samostatnosti a subjektivity. Nechte rostliny přetvořit to, co myslíme slovy „cítit, citlivost a cítící“. Pokud se i vy necháte zlákat jejich životními cykly, pak se budete moci těšit z nově nabytých smyslových schopností.

Probudit onu skrytou rostlinu uvnitř vás můžete i pomocí různých rituálů, hypnózy, meditace a jógy. Naše tělo je schopné se připodobnit rostlinám především proto, že nekončí u kůže. To, kým jste, není jen vaše fyzická podoba. Váš netělesný tvar je tekutý a dá se měnit. Opravdu, každá vaše buňka je schopná pojmout všemožné představy. Vaše představivost dokáže utvářet neskutečné množství obrazů a rozprostřít je přes všechny vaše smysly. Kinestezie a vizuální představivost v sobě zároveň nesou silný emotivní náboj. Dokáží rozproudit vaše svalstvo, nabudit tkáně a celkově povzbudit vaše smysly. Skrze experimenty s vnímáním dokážete přenastavit to, jak vnímáte svět okolo. Budete najednou schopni významy věcí překládat do pocitů. A díky těmto novým způsobům vnímání budete moci vyprávět i nové příběhy, otevřít nové cesty do nových a citlivějších světů.

A pokud nepomůže meditace, nechte rostliny vstoupit do vás. Mariuhana a Ayahuasca jsou známými spojenci pro ty, kdo hledají hlubší propojení se světem okolo nás. Především ale musíte nechat rostliny vstoupit do vašeho života. Dejte rostlinám čas zapustit kořeny a sledujte, jak rostou. Pobývejte v jejich blízkosti a nechejte jejich přítomnost prostoupit vaše smysly, včetně toho jak myslíte a co všechno víte.

Krok číslo 8: Odpojte ekologie ze sítě

Jakmile se úspěšně zbavíte koloniálního myšlení a své smysly učiníte rostlinnými, svět bude vypadat docela jinak. Najednou začnete pociťovat věci, které jste nikdy necítili. Možná budete mít pocit, že vás na každém kroku někdo sleduje. Samozřejmě, rostliny a stromy nejsou tak odlišné od nás, dávají bedlivý pozor na všechny bytosti kolem sebe. Moc dobře vědí, jak vás a další své spojence přilákat k sobě.

Začněte u rostlin, sledujte jak rostou, pronásledujte jejich kořeny a oddenky, všechny ty pohyby jejich pylu a semínek, celou tu ekologii bytí, nové začátky a následné konce a brzy to budete schopni vnímat vše najednou. Nechte se strhnout do cyklu přirozeného spádu zániku, jež tyto bytosti uvrhá do vzájemného propojení s jejich okolím a brzy se naladíte na všeprostupující nové a emotivní ekologie kolem vás.

Kultivujte způsoby vnímání, které vám dovolí vnímat, co je pro rostliny a jejich společníky podstatné. Staňte se senzorem naladěným na vlnu této ekologie praktik a jejich praktikujících. Následujte její tendence, co ji žene kupředu a co ji zpomaluje. Sledujte, co se děje v okolí rostlin, a stejně tak uvnitř. Pochopte způsoby, kterými rostliny operují nejen během svého života, ale i po smrti. Časem se odnaučíte vše vnímat skrze koloniální ekologické prizma a otevřou se vám tak nové obzory.

Podporujte vnímání ekologie odpojené ze sítě vzájemných koloniálních, militaristických, heteronormativních a ekonomických vztahů. Odporujte nutkání být srozumitelní a všeobecní. Odmítejte snahu vše vyčíslit v hodnotách ekologicky energetické efektivity, nepoužívejte analýzy nákladů a výnosů. Zničte měřítka, která rozebírají ekologické vztahy na jejich mechanické části. Je totiž potřeba narušit všechny předem dané mechanické způsoby vnímání.

Po čase budete schopní pomalu zapomenout na to, co pro vás dříve „příroda“ znamenala; zapomenete, že jste si kdy mysleli jakým způsobem život „funguje“; a časem také zapomenete na všechny ty fráze, díky kterým jste byli přesvědčení, že ostatní organismy „pracují“ jako stroje, že lesy provádějí „cenné ekologické služby“, věřili jste té strašlivé představě „rozmnožování“ a fyzické „kondice“ jako jediných relevantních ukazatelů spokojeného života. Postavte se proti koloniální a kapitalistické touze ekologických věd. Řekněte ne konvenční ekologii a jejím přesným měřítkům, která úzce souvisí s bezohledným drancováním planety. Je potřeba se mít na pozoru před ekologiemi Antropocénu redukujícími péči o půdu na pouhý management zdrojů. Pojďme utvářet jinou ekologii.

Dekolonizace ekologie znamená navrátit půdu do rukou těch, jimž byla ukradena. Plantroposcén nehodlá nadále trpět zadržování půdy koloniálními vládami. Ty se jich musí vzdát a vytvořit prostor pro domorodé obyvatele, kteří tak mohou navrátit jejich půdě a zvykům zdraví. Děsivé plameny, které nedávno pohltily Austrálii a Kalifornii jsou přímým důsledkem koloniálního plundrování půdy a potlačování domorodých zvyků, zamezujících podobným událostem. Původní obyvatelé totiž disponují znalostmi, díky kterým dokáží s podobnými katastrofami pracovat a přetvářet je v jejich prospěch. Dominantní porosty dubů v kalifornské savaně vznikaly po několik staletí díky tomu, že je původní obyvatelé sázeli na požárem zasažené půdě. Domorodí obyvatelé vůbec drží klíč k řešení velké části klimatických problémů. Jsou to právě tyto vytoužené vztahy mezi lidmi a rostlinami, které nás nakonec zachrání.

Krok číslo 9: Zahradou proti ráji

Zapomeňte na vše, co jste si o zahradách mysleli. A také na vše, co vás učili, že jejich zahradník dělá. Vaší prací v plantroposcénu je utvářet konspirace mezi lidmi a rostlinami, díky tomu udržet naši planetu vhodnou pro život. Musíte se zcela oddat pěstování rostlin. Naprosto všude. Můžete začít například tím, že je necháte růst kdekoliv se jim zachce: nechte je prorůstat betonem, zakořenit do každého povrchu, prorůst dírami v plotě.

Nebojte se rostlin. Rostliny, jež nazýváme plevelem, jsou tu ve skutečnosti od toho, aby nás poučily o fungování kolonialismu. Rostliny samy o sobě nejsou zlé. Nachází se tam, kde byla půda poničena. Rostou na vyděděných, opuštěných místech. Tam, kde vztah půdy a člověka zanikl. Předtím, než zemi otrávíme pesticidy ve snaze vyhnat nepůvodní druhy rostlin, musíme se ptát sami sebe, o co jim vlastně jde? Co nám tyto rostliny říkají o osidlování a ruinách kapitalismu.

Plantroposcén je schopný vyrvat kořeny infrastruktury současných měst antrpocénu, založených na biblické touze zkrotit přírodu. Nabídněme tyto pozůstatky starých pořádků rostlinám a houbám, nechejme je zaniknout. Růst nové městské divočiny nám samozřejmě může připomínat zánik naší říše, ale v době plantroposcénu je potřeba přestat nespoutaný růst vnímat jako známku zániku. Města plantroposcénu budou navržena tak, aby podporovala životaschopnost rostlin naprosto všude. Každý povrch musí nabízet oporu, prostor pro kořeny a šlahouny. Třeba i vy jednou budete spolupracovat s rostlinami na tvorbě vlastního domova. Možná, že nová města vyrostou sama od sebe, vyrostou v stinné lesy plné úrody.

Radikální farmáři, jako například ti z kansaského Půdního institutu (Land Institute) budou v plantroposcénu úspěšní v přetváření průmyslového zemědělství. Budou spolupracovat s rostlinami na návratu k velkým pláním, na kterých by rostly všemožné druhy travin a rostlin. Tyto pláně by umožnily návrat byzonů, zamezily by erozi půdy, zadržovaly by vodu, oživily půdní mikrobiom a zamezily používání všemožné techniky a chemie. Díky nim by se mohly zrodit nové společenské a politické vztahy. V Plantroposcénu přestává být kladen důraz na kapitalistický růst ekonomiky, místo toho jej nahrazuje důraz na to, abychom rostlinám poskytli dostatek času pro jejich růst a vývoj. Lidé se budou muset vzdát svých nároků na půdu a cizí životy. Budeme se muset vzdát své moci.

Krok číslo 10: Tvořte umění pro Plantroposcén

Je potřeba odmítnout estetiku která dělá z představy ruin umění. Taková estetika omezuje naše chápání toho, jakým způsobem může rozpad znamenat přirozený růst. Snaží se naznačit, že jedině díky zániku lidské civilizace budou rostliny opět vládnout této planetě. Tím děláme z rostlin jakási monstra. Místo toho je potřeba zavést pornografii Plantroposcénu: umění, které bude myslet jak na rostliny, tak na lidi a poukáže na jejich vzájemný vztah. „Příroda jako milenka, ne jako matka.“ Jde o umění, které překračuje lidské touhy. Zkuste si vytvořit vlastní eko-sexuální lázně, místa, kde můžete rostliny svobodně milovat. Slovinská umělkyně Špela Petrič založila službu rostlinné sexuální terapie. Vyrábí také vibrátory pro osamělé rostliny, jež přišly o své opylovače.

Musíte oživit svou touhu po jednotě se světem okolo vás. Například tím, že se naučíte, jak se potetovat chlorofilem podle rad Chimery Rose. I vy se tak můžete naučit fotosyntéze. Projekt Tančit s rostlinami vás zase vyzve k tomu, utvářet divadelní představení pro své rostliny. Učit se můžete i od mexického umělce Gilberta Esparzy, který dokázal navrhnout živoucí cestovní rostliny. Můžete postavit robo-rostliny tím, že propojíte elektronický odpad vytvořený kapitalismem a naučíte elektronické stroje čerpat energii z bakterií, naučit tyto stroje odčerpávat nahromaděnou toxicitu z půdy a spodních vod a vytvářet tak prostředí vhodné pro tento nový život.

Ať už se rozhodnete dělat cokoliv, je třeba dýchat spolu s rostlinami, plánovat s nimi takové umění a takové životy, které naruší náš stávající pohled na svět a zachrání nás tak před jistou smrtí, kterou představuje antropocén.

Natasha Myers vyučuje antropologii na York University v Torontu. Je autorkou knihy Rendering Life Molecular.