Jak to vidí

Ivana Špičáková: Když se má něco udělat pořádně, holt to někdy chvíli trvá

Dnešní doba a technologie, které přináší, si žádají rychlost téměř ve všech lidských konáních. Očekávají se od nás promptní reakce a okamžité dodací lhůty. Zprávy, které přijdou na firemní facebookový profil, „musejí“ být ihned vyřízeny. Když odpověď pošlete až za „nekonečnou“ jednu hodinu, milý Facebook vás sice pochválí za 100% míru odezvy, ale vyzve vás, abyste příště reagovali rychleji.

Ivana Špičáková: Když se má něco udělat pořádně, holt to někdy chvíli trvá
Ivana Špičáková: Když se má něco udělat pořádně, holt to někdy chvíli trvá

Nicméně stále platí – práce kvapná, málo platná. Naši předkové věděli, že některé věci se nedají uspěchat, a pokud se o to pokusíme, výsledek bude nevalný. Mým oborem je hlavně kov a užité i výtvarné umění z tohoto houževnatého materiálu, a ze zkušenosti manželky uměleckého kováře vím, že k výrobě třeba kované brány je potřeba pro mnohé nepředstavitelné dávky času a úsilí.

Významný český šperkař Karel Votipka je kromě jiného známý tím, že většinu kamenů, které do svých šperků zasazuje, sám brousí. Nad jedním nefritem do své brože stráví až osmnáct hodin – a protože je maximalista, na jedné broži má takové pracné komponenty dva až tři. A ani nezmiňuji čas, který je potřeba k zrání návrhu šperku v hlavě i na papíře, či čas strávený hledáním technicky nejefektivnějšího zapínání jeho překvapivě lehkých, ale přece jen masivních broží. Podobnou časovou investici musí vynaložit i kovář a nožíř Anton Vadovič, který si sám vyrábí damascenskou ocel. Jistě, mohl by použít prefabrikovaný damašek, ale pak by podle svých vlastních slov přišel o tu nejzábavnější část celého procesu výroby. Prostě by to nebylo ono.

Prsten z dílny Antona Vadoviče

Brož, která vznikla pod rukama Karla Votipky

Je vlastně trochu úsměvné, že musejí vznikat hnutí jako Slow Fashion a Slow Food, aby nás upozorňovala na takové samozřejmosti, jako je cena lidské práce, na to, že si lze kupovat a vychutnávat lokální jídlo. I svět umění cítí potřebu pozastavit se a zpomalit návštěvníky galerií. A tak přišel s konceptem Slow Art. Ten si dal za cíl pomoci lidem objevit v sobě radost z „dívání se“ na umění, podněcovat lásku k umění a kreativitu. Slow Art vznikl v roce 2008 v USA, kdy absolvent Harvardu a odborník v oblasti digitálního marketingu Phil Terry sám na sobě vyzkoušel malý experiment. Na jedné z newyorských výstav nevěnoval každému z vystavených děl obvyklých 8 sekund, ale vybral si jen pár obrazů a ty si prohlížel podstatně déle. Ta zkušenost ho nadchla a o rok později už do „projektu“ zapojil další čtyři osoby. I je oslovil princip soustředění se delší dobu jen na pár vybraných děl a následné sdílení dojmů a pocitů s ostatními. Za pár měsíců už Phil zorganizoval první Slow Art Day, kterého zúčastnilo 16 muzeí a galerií ve Spojených státech, Kanadě a Evropě. V Čechách jsem Slow Art Day zaznamenala poprvé letos, kdy se k akci připojila vinohradská Nová galerie.

Galerie KusKovu, kterou provozujeme, je malá. Snažíme se věnovat každému návštěvníkovi. Snad se nám je daří na chvíli pozastavit, aby strávili alespoň půlhodinku tak trochu v duchu Slow Art. Mluvíme o inspiraci jednotlivých autorů, jak jednotlivé šperky nebo plastiky vznikaly, jakou technologií a z jakých materiálů. Často se lidé ptají, jak dlouho trvá daný kousek vyrobit. A často dojdeme k tomu, že když se má něco udělat pořádně, holt to někdy chvíli trvá. To pochopila i moje pětiletá dcera, když jsem jí ráno česala vlasy a snažila se je všechny zahnat do culíku.
Kristýna: „Musí to tak dlouho trvat?“
Já: „Musí.“
Kristýna: „Proč?“
Já: „Aby to bylo dobrý.“
Kristýna: „To chápu.“

Ivana Špičáková vede od roku 2006 spolu s manželem, uměleckým kovářem Radovanem, pražskou prodejní Galerii KusKovu, pro kterou vybírá plastiky, šperky a užité umění z kovu. Užívá si setkávání s bohémskými umělci i nadšenými obdivovateli umění a řemesla. Pravidelně pořádá výstavy, na kterých hraje prim kov a jeho kombinace s dalšími materiály.