Ptáme se

Ivana Špičáková: Snažíme se propagovat řemeslo a práci rukama

Když začínali, rozhodli se vsadit na jediný materiál – kov. „Vystavujeme a prodáváme autory, kteří používají tradiční výrobní postupy, ale v současném designu. Je za nimi poctivá řemeslná a výtvarná práce. Všechny kusy, co tu vidíte, prošly ohněm. Klasickým zpracováním,“ říká Ivana Špičáková, která se před osmi lety spolu s manželem Radovanem otevřela v Praze galerii s charakteristickým názvem KusKovu. Za tu dobu v ní představili tvorbu mnoha skvělých a talentovaných tvůrců jak z Česka, tak ze zahraničí.

Všechny kusy, co tu vidíte, prošly ohněm. Klasickým zpracováním,“ říká Ivana Špičáková.

Všechny kusy, co tu vidíte, prošly ohněm. Klasickým zpracováním,“ říká Ivana Špičáková.
Všechny kusy, co tu vidíte, prošly ohněm. Klasickým zpracováním,“ říká Ivana Špičáková.

Jak vznikl nápad otevřít si prodejní galerii, která se specializuje vyloženě na jeden druh materiálu – kov?
Manžel je umělecký kovář, takže k umění a ke kovu jsme u nás v rodině měli velmi blízko. Vždycky jsme si přáli mít vlastní galerii, která bude něčím specifická. Nejprve jsme využili kontaktů z dob, kdy se manžel učil řemeslu. Později jsme přizvali k řemeslníkům a umělcům i jiné tvůrce, například designéry. Další si nás začali postupně nacházet sami. Naším cílem bylo hned od začátku se odlišit. Proto jsme si zvolili nejen specifický obsah a dramaturgii galerie, ale i název KusKovu.

Kov jako materiál působí na lidi chladně. Spousta mých přátel říká, že by si ho nikdy nedala do bytu. Snad ještě do své kanceláře, ale domů... Co u vás návštěvníci nebo zákazníci nejčastěji vyhledávají?
Šperky, ty zajímají pochopitelně hlavně ženy. Ale i plastiky. Nemyslím si, že kov působí vždy studeně. Například Ondřej Svoboda, jehož práce jsme vystavovali nyní v létě, je důkazem, že i z kovu lze vytvořit krásné věci, které rozhodně nepůsobí chladně. Spíš naopak. Nebo Igor Kitzberger. Jeho tvorba je expresivní, dokáže vyvolat spoustu emocí. Já se vlastně na mnoho věcí, které vystavujeme nebo nabízíme do prodeje, nedívám jako na objekty z kovu. Přestože většina věcí, které v galerii máme, je zpracována klasickými kovářskými technikami, zákazníky často zaujme především to, že působí moderně. Mají zkrátka současný šmrnc a vysokou úroveň kvality zpracování.

Galerii KusKovu založili manželé Ivana a Radovan Špičákovi na pražské adrese Biskupský dvůr 6 před osmi lety.

Jak si vybíráte autory, které vystavujete nebo zastupujete?
Po těch letech už máme velmi slušný přehled o tom, kdo se k nám hodí. Děláme pět až šest výstav do roka, zároveň jsme si za tu dobu, co KusKovu existuje, našli několik svých oblíbených tvůrců. Snažíme se prezentovat i práce zahraničních umělců. A zároveň neustále hledáme nové tváře u nás.

Kov je ve vaší galerii dominantní. Vystavujete přesto i díla umělců, kteří ho nepoužívají jako hlavní materiál?
V rámci pořádání našich výstav si dovolíme občas od kovu trochu „odběhnout“. Vždycky by ale společným jmenovatelem měl být právě tento materiál, i když jen jako součást nebo doplněk. Před časem jsme připravili výstavu japonskému grafikovi, který tvoří skvělé tisky. Na jejich pozadí používá zlaté pláty. Takže sice prezentujeme obrazy, ale kov jako materiál se objevuje i u nich. Tenhle typ expozic je pro nás takové oživení, zpestření. Kov se přeci dá kombinovat s mnoha dalšími materiály.

Kdo je váš typický zákazník?
Většinu prací si u nás kupují Češi. Na návštěvníky ze zahraničí jsme na začátku cílili také. Rozdali jsme haldu letáků pro cizince, ale oni k nám téměř vůbec nechodili. Naučili se k nám hledat cestu spíš náhodní čeští zákazníci. A stálá klientela, která se postupně rozrůstá. Dokonce existují i skuteční sběratelé děl některých našich autorů. Kdysi přišel v den zahájením vernisáže první výstavy Igora Kitzbergera nenápadný pán, který si v tichosti prošel celou výstavu, načež později nakoupil mnoho věcí právě od tohoto autora.

Sázíte pouze na zkušenější umělce, nebo dáváte prostor i absolventům škol, tedy tvůrcům na začátku své kariéry?
Zajímají nás kvalitní autoři bez ohledu na to, co mají za sebou a kolik jim je let. V naší galerii najdete průřez českou tvorbou napříč všemi různými směry a styly. My tím opravdu žijeme a jsme tak trochu posedlí. Vejdu někam do prostoru, jedu třeba tramvají, a první, čeho si všímám na lidech kolem sebe, je, zda mají šperky a doplňky z kovu.

Za tu dobu v ní představili tvorbu mnoha skvělých a talentovaných tvůrců jak z Česka, tak ze zahraničí.

Než jsme začali s rozhovorem, zmínila jste se, že u vás prezentujete v podstatě vše, co se vám líbí, tedy váš osobní výběr. To se dneska moc nenosí a vymyká se to některým pravidlům. Většinou se obchodníci i galeristé snaží nabízet především to, co by se mohlo líbit návštěvníkům, potažmo zákazníkům.
Neříkám, že všechno bych si dala k sobě domů nebo nosila. Nikoliv ale proto, že by se mi ty práce nelíbily. Spíš by mi třeba neslušely, zatímco jiné ženě nebo jiné domácnosti ano. Máme tu třeba nádherné cínové šperky od Veroniky Novotné, ty se ženám velice líbí. Ale když jsem si je zkoušela sama na sobě, nebylo to ono.

Jakou úroveň mají u nás řemeslné obory jako umělecké kovářství, pasířství, rytectví? Jak podle vás obstojíme ve srovnání se světem?
Obecně považuji české řemeslníky a výtvarníky, kteří pracují s kovem, za velmi kvalitní. Spolupracujeme s jednou galerií v Anglii. Manžel dříve působil ve třech britských kovárnách, kde je ta úroveň hodně vysoká. Naopak třeba v USA, odkud máme rovněž osobní zkušenosti, je například tradice kovářského řemesla velmi slabá. Skvělí a slavní v práci s kovem jsou Italové. Nejde ale jen o řemeslo. Důležité je zvládnout i design. Aby autor mohl vystavovat, měl by umět kromě řemeslného zpracování i něco navíc. Dělat věci, které mají osobitého ducha, vlastní tvář. Zkrátka jasný autorský rukopis.

Navštěvují vaši galerii studenti z odborných a uměleckých škol, kde se věnují hlavně práci s kovem?
Lokálně spolupracujeme třeba se zdejším Spolkem přátel Petrské čtvrti. Společně s místní uměleckou školou a dalšími dvěma pražskými školami, které vyučují umělecké kovářství, jsme opakovaně připravili akci s názvem Svatopetrské kování. Na tuhle akci jsme naposledy pozvali i studenty z Turnova a připravili s nimi společnou výstavu prací s názvem Žák a jeho mistr. Součástí byla prezentace nejen těchto mladých tvůrců, ale i jejich profesorů. Snažíme se takto propagovat řemeslo a práci rukama.

V rámci svých aktivit nabízíte i zakázkovou činnost. Je o ni zájem? Hledají lidé konkrétní autory, řemeslníky a výtvarníky právě prostřednictvím vaší galerie?
Ano. Díky kontaktům, které jsme za ty roky nashromáždili, jsme schopni realizovat i konkrétní, individuální zakázky, ať už ve spolupráci s architekty, výtvarníky či designéry. Záleží na rozsahu a charakteru zadání.

Co vás napadne jako první, když se řekne kov?
Materiál, který se těžko zpracovává. Něco, co si žádá obrovské úsilí.

KusKovu má za sebou osm let a neustále se vyvíjí. Co chystáte na další období?
Letos na podzim bychom rádi představili jednu novinku. Ve spolupráci s architektkou jsme vymysleli trochu netradiční způsob prezentace. Často se nám totiž stává, že si návštěvníci, kteří přijdou do galerie poprvé, neumějí představit, jak konkrétní výtvarné dílo nebo doplněk může vypadat v jejich domácím prostředí. Proto jsme vymysleli, že část galerie zařídíme jako soukromý byt, zabydlený prostor. A v rámci něj lidem ukážeme, jak můžou s tímhle druhem umění pracovat u sebe v domácnosti. První instalace, kterou chystáme na začátek listopadu, bude ve stylu dámského budoáru. Smyslem je navodit skutečnou atmosféru prostředí bytu nebo kanceláře. Takže návštěvníci, kteří k nám přijdou, se budou smět posadit třeba do křesla či na pohovku, dát si kávu a vyzkoušet, jak může působit kov v konkrétním, řekněme téměř intimním prostředí. Rádi bychom v budoucnu s podobnými instalacemi pracovali jednou či dvakrát za rok.