JAK TO VIDÍ

Galerie Kuzebauch: vpřed na méně vyšlapané cesty

Soukromé kulturní instituce, financované převážně z vlastních zdrojů, to v tuzemsku nikdy neměly lehké. O posledních letech poznamenaných pandemií covidu ani nemluvě. Soukromá galerie Kuzebauch není výjimkou. Založili jí dlouholetí přátelé LUCIE HAVLOVÁ a TOMÁŠ HENDRYCH, jejichž společnost u nás zastupuje veletrhy Achema a Messe Frankfurt. Ve svém břevnovském sídle vystavují díla převážně českých sklářských výtvarníků a sochařů a daří se jim to už deset let. Gratulaci zaslouží oba, Lucii jsem položil i pár otázek.

Galerie Kuzebauch: vpřed na méně vyšlapané cesty
Galerie Kuzebauch: vpřed na méně vyšlapané cesty

Text: Jan Zvelebil • Lucie Havlová s Tomášem Hendrychem • Foto: David Černý

Slyšel jsem, že desetileté výročí provozu galerie Kuzebauch chcete oslavit až v příštím roce. Chybí čas, energie nebo peníze?

Nejspíš od všeho trochu. Rozjeli jsme navíc ještě další kulturní akce, které souvisejí s naší snahou zachránit a oživit jeden historický objekt, barokní sýpku u zámku na Lemberku. A naše kapacita má své meze.

Zůstaňme u galerie a jejího provozu. Dá se říci, že Kuzebauch funguje jako galerie klasického typu?

Snažíme se. Ve vlastních prostorách pořádáme šest výstav ročně a výtvarníky, které považujeme za výjimečné, reprezentujeme i v zahraničí. Jsme přítomní i ve virtuálním světě, propagujeme a prodáváme výtvarná díla přes portál ARTSY.

Kolik vás na to je?

Pro galerii pracují čtyři lidé, většinou na částečný úvazek. Někdo se věnuje instalacím, někdo prodeji, propagaci, či vztahům s výtvarníky a institucemi. Jde o práci, která je docela náročná, a přitom není nijak dobře placená, bez osobního zaujetí se to dělat nedá.

Jestli to dobře chápu, žádný velký zisk z téhle činnosti neplyne...

Někdy vůbec žádný. A někdy z toho není ani ta radost. Běžně například vystavujeme na komerčních veletrzích, kde plocha stojí velké peníze, tlak na prodej je neúprosný, ale ne vždy to dopadne podle našich představ. A teď nemyslím jen tu ekonomiku. Výstavy nejsou jen o prodeji, jde nám také o vytváření nějakého povědomí, o představování nových výtvarníků před odbornou i laickou veřejností. Většinou nás to baví. Ale někdy si i zoufáme, když třeba návštěvníci nemají zájem, nejsou dostatečně erudovaní, nebo zcela lhostejní vůči tomu, co vystavujeme.

Můžete uvést příklad?

Letos jsme vyjeli na veletrh Revelations, kvůli covidu dvakrát odložený. Absolvovali jsme ho už počtvrté, letos poprvé v nových prostorách Grand Palaise Ephemére. Tisíce návštěvníků, shon, VIP hosté včetně manželky současného francouzského prezidenta obklopené ochrankou… Snažili jsme se vystavit mladé nadějné výtvarníky, ale stánek byl malý a mohli jsme od každého umělce ukázat jen jedno nebo dvě díla. A pro návštěvníky bylo těžké během malé chvilky pochopit, jak pracnou a náročnou věc mají před očima. Měli jsme těch objektů na stánku tucet, neprodali jsme nic. Začínáme o tomto konceptu pro velké veletrhy pochybovat.

Máte představu, čím se dá takové zviditelnění galerie v zahraničí nahradit? Nebo se omezíte na provoz ve svém?

Výstava ve vlastní galerii má omezený dosah. Každá galerie má vlastní okruh fanoušků, který se v čase až tak dramaticky nemění. A výstavy ve vlastní galerii se stanou po určité době rutinou. Je nutné hledat nová teritoria, nové diváky a nové sběratele. Naštěstí existují alternativy, nové formáty, cesty, jak představit výtvarníky v novém prostředí, v jiném kontextu.

Galerie Kuzebauch čestným hostem francouzského Salonu des Artistes Orléanais • Foto: Tomáš Hendrych

Například?

V letošním roce jsme zažili hned tři takové alternativní akce, shodou okolností všechny ve Francii. Nejdříve jsme byli pozvaní do Orleáns na Salon tamních výtvarníků. V odsvěceném gotickém kostele nám vyčlenili celý střed, takže jsme mohli představit několik výtvarníků najednou. Organizátoři měli zájem o tavené plastiky, které jsme přes jejich nezájem doplnili o foukané sklo. Výtvarníci vše sami organizovali, včetně večeří, prohlídek zámků na Loiře až po společné zpívání v autobuse. Vystavovali jsme takto poprvé a atmosféra nás strhla. To, že si všichni pomáhali, sami instalovali, sami výstavou provázeli, nás nadchlo. Proti komerčním veletrhům jsme si připadali jako v ráji, kde si lidé povídají, zajímají se jeden o druhého. Sdílí radosti i starosti. Spolek orleánských výtvarníků funguje už přes sto let a my si jejich akci v centru Orleáns moc užili. A několik objektů jsme i prodali. Podpořil nás i velvyslanec ČR ve Francii pan Michel Fleischmann, který výstavu Salonu zahajoval, což jsme ani nečekali, a pro další aktivity nás to velmi povzbudilo.

Měla podpora od velvyslance nějaký konkrétní výsledek?

V první polovině roku, před Českou republikou, předsedala Evropské unii Francie. A UNESCO zároveň letošní rok vyhlásilo Mezinárodním rokem skla. Manželé Fleischmanovi nás v tomto kontextu vyzvali, abychom pomohli zatraktivnit prostory české ambasády v Paříži skleněnými objekty od českých výtvarníků.

Dílo Zdeňka Lhotského na Ambassade de France • Foto: Tomáš Hendrych

Bylo to náročné?

Nic podobného jsme v minulosti ještě nedělali. Ambasáda v Paříži je ve stylu druhého rokoka, krásná, historizující budova, která vyvolává dojem paláce či zámku. Reprezentační přízemní prostory jsou přeplněné dekorativními předměty, zlacenými nábytky, mramorem, perskými koberci... Umístit zde skleněné objekty nebylo jednoduché. Vybrali jsme růže v barvách francouzské i české trikolory od Aleny Matějky, mísy od Zdeňka Lhotského, uzly od Vladimíry Klumpar a foukané minimalistické oblé objekty od Ondry Strnadela.

Čekáte od takové reprezentace zvýšení prodeje nebo větší popularitu mezi sběrateli?

To ani ne. Spíš jsme rádi, že bude sklo od českých výtvarníků vidět při různých evropských setkáních a malinko tak vylepší náš obraz ve světě.

Zmínila jste tři francouzské zážitky. Jaký byl ten třetí?

V říjnu jsme na základě pozvání od kamarádky designérky Elodie Ternaux vystavovali v rámci otevřených ateliérů v jejím loftovém bytě v Argenteuil, na severu Paříže. Akci organizují jednou do roka, už deset let po sobě, obyvatelé loftů a ateliérů v budovách bývalých skladů na tamějším nádraží. Jejich tam asi padesát a letos jich obyvatelé pro veřejnost otevřeli patnáct. K vidění byly sochy, obrazy, keramika… My jsme u Elodie vystavili skleněné nádoby Josefa Divína. Elodie si ho sama vybrala, protože od něj má už tři jiné objekty. Nechali jsme to na ní, šlo o její domácí prostředí, které umožnilo objektům vyniknout. Z našeho pohledu šlo o zdařilé začlenění výtvarných objektů do odpovídajícího interiéru. Možná i proto jsme tam dokonce dva objekty prodali.

Otevřené ateliery • Foto: Elodie Ternaux

V říjnu jste se zúčastnili i tuzemské výstavy Art Prague, která se letos konala v Hrzánském paláci v Celetné ulici v Praze. Byl to velký rozdíl?

Tato akce se více blíží těm otevřeným ateliérům v Paříži než nějakému komerčnímu veletrhu umění. Máme tento formát rádi. Účastníme se pravidelně a obdivujeme paní Nesvadbovou, která přehlídku organizuje, že vždy vyhledá nové atraktivní místo. Vystavovat v dialogu s historickým prostředím je pro nás zábavnější než v bílém sterilním stánku na veletrhu. Ze stejného důvodu se teď těšíme i do Mnichova, kam nás pozvali ještě před covidem. Výstava se jmenuje Meister der Moderne a koná se v krásném funkcionalistickém prostoru galerie Handwerk. Vystavujeme tam tři výtvarnice s tavenou plastikou – Lucii Švitorkovou, Evu Vlčkovou a Vladimíru Klumpar.

Galerie Kuzebauch na veletrhu Art Prague • Foto: Salim Issa

Na závěr by se asi slušelo vrátit se k tomu, co je k vidění právě u vás, v galerii Kuzebauch…

Teď je to výstava tavených objektů od Kláry Horáčkové a po ní, v prosinci, vystavíme věci od Vendulky Prchalové, která loni získala ocenění Nejlepší výtvarník do 35 let na Glass Week v Benátkách. Obě jsou absolventky UMPRUM a působí v Ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla.

Deset let od vzniku vaší galerie je dost dlouhá doba, aby prověřila vaše schopnosti a možnosti. Teď nám ovšem hrozí krize nebývalých rozměrů. Covid, válka, inflace… Dá se v takovém čase něco plánovat do budoucna?

Když všechno dobře dopadne, mohli bychom například českému publiku už podruhé představit tvorbu Tadeáše Podrackého, který je velmi úspěšný v zahraničí a v ČR kupodivu nevystavuje. Chceme pokračovat i v prezentacích ve světě. Místa a formáty výstav si ale budeme velmi pečlivě vybírat. Zaměříme se asi na akce, které pro nás byly letos úspěšnější než komerční veletrhy.

Ekonomický tlak ovšem poroste. Vystavujete hlavně umělce, kteří pracují se sklem, a sklárny mají už teď problémy s cenami energií. Nebojíte se, že se skleněné objekty stanou pro sběratele příliš luxusní komoditou?

Jistě nelze očekávat, že sklo a řemeslo zlevní. Naopak. A současné problémy nejsoujen ekonomické. My galeristé si ale navzdory všemu stále myslíme, že dokonalé řemeslo, umění, design nám mohou poskytnout tolik potřebnou radost a chvilku zapomnění i v této nelehké době. Samozřejmě – cesta ke sběrateli je klikatá, někdy zábavná, jindy méně. Ale radost, když si pak někdo pořídí dílo od výtvarníka, kterého s galerií mnoho let zastupujeme, nic nenahradí. Dokud to půjde, budeme pokračovat.