Jak to vidí

Eva Kundrátová: Práce jako každá jiná

O výběru budoucího povolání jsem měla jasno už ve školce, chtěla jsem dělat to, co moje maminka. Jako malá holčička jsem s ní, když dělávala přesčasy, chodila do práce. Chodila jsem po fabrice a všechno okukovala, osahávala, hrála jsem si a už tenkrát jsem se vlastně učila. Maminka je malířka porcelánu, skla a keramiky – jako já.

Eva Kundrátová: Práce jako každá jiná
Eva Kundrátová: Práce jako každá jiná

► Tento článek původně vyšel v tištěném vydání magazínu Material Times 1/2016, které bylo věnováno tématu řemesel. Zveřejňujeme ho na památku autorky textu.

Po základní škole jsem odjela do Karlových Varů na učební obor. Po třech a půl letech jsem úspěšně složila zkoušky a dostala výuční list. Začala jsem pracovat v porcelánce. Vyzkoušela jsem si dekorování pomocí obtisků, zakládání zboží do pecí na výpal, balení v expedici, nakládání do vagónů a kamiónů, třídění porcelánu, během těhotenství také svačinářku. V oboru jsem ovšem moc dlouho nezůstala. Děti byly často nemocné. A nakonec jsem z porcelánky odešla.

Později jsem odjela za prací do Prahy. Šéf přišel na stavbu a kamarád mu řekl, že má nového přidavače. Já ležérně vystrčila hlavu z okna, že ten přidavač jsem já. Nevadilo mu to a řekl, že když budu stíhat, nechá mě tam. Měla jsem z toho radost. Byla jsem tam jediná ženská a chlapi mi to v ryze pánské společnosti dávali ze začátku často znát. Dělávali naschvály, nepomohli, trousili nemístné poznámky. Jelikož mám paličatou povahu a jen tak se nevzdávám, ukázala jsem jim, kdo z nás je tu ten silnější. Fyzicky jsem to ustála s přehledem. Svaly na tak těžkou dřinu jsem měla. Zjistili, že makám. Ale stejně se jim ze začátku nelíbilo, že beru stejný prachy. Že dělám stejnou práci, jim nedocházelo.

Jednou se rozbila míchačka na beton a bylo potřeba namíchat spoustu malty. Najednou nikdo z chlapů neměl čas mi pomoct. Zaklekla jsem ke kýblu a začala ručně. Ruce mě bolely jako čert a po nějaké době naskákaly puchýře. Lidičky, já je měla snad i za ušima. Nakonec, abych to dodělala, jsem si musela natrhat staré tričko a těma cárama si omotat ruce. Ne, nevzdala jsem to. To by měli chlapi moc jednoduchý a byli by na koni.

Nakonec jsem je udolala a vyhrála. Začali mě brát jako rovnocenného parťáka. Taková věc se neutají, rozkřiklo se to, ale v dobrém. Od té doby už jsem žádné větší problémy s přijetím do pánské společnosti neměla. Snažila jsem se s nimi držet krok, žádné práci jsem se nevyhýbala. Házela jsem lopatou. Když se vykládalo auto s materiálem, stála jsem mezi nimi a nosila pytle s cementem, vápnem či lepidlem. Jednou jsem přišla ke korbě a pán mi říká: „Dobrý den. Co si přejete?“ A já na něj: „Pytel vápna na rameno.“

Někdy jsem s nimi po obědě chodila na pivko nebo panáka. Pití v práci neuznávám, ale tam jsem s nimi ze začátku jedno dát musela, jinak by mě vyštípali. Byl to takový psychologický tah, po této stránce jsem se musela podřídit. Zato když někdo nepřišel do práce nebo si vožral držku, nastoupila jsem místo něho a chlapi to začali oceňovat. V docela krátké době jsem se s nimi sžila. Když na jedné stavbě zjistili, jakou mám vyřídilku, dělala jsem jim i takovou tiskovou mluvčí. Práce mezi chlapy byla pohodovější než mezi ženami. Tolik si nezávidí a nepomlouvají se. A když už se pohádají, za hodinu už spolu sedí u pivka a na všechno zapomenou.

Protože mě práce bavila, tak když jsem měla hotovo jako přidavač, vzala jsem si lžíci s maltou a mizela jsem do sklepa. Tam jsem se potajmu učila nahazovat. Nakonec se na to přišlo. Kámoš mě pak učil i během práce, měl se mnou svatou trpělivost. A já jsem se naučila základy zedničiny mezi nimi, chodili mě okukovat a dokázali i pochválit a pomoci, když jsem potřebovala.

Práce to byla těžká. Nadřela jsem se víc než dost, ale nelituji. Naučila jsem se spoustu nového, a třeba se mi to bude někdy v budoucnu ještě hodit. Kdyby mi někdo řekl, že budu makat na stavbě, určitě bych si o něm myslela, že se zbláznil. Ale on člověk míní a život mění. Několikrát jsem se o tom už přesvědčila. Ale tvrdý seveřanský kusy se nevzdávají.

Eva Kundrátová je pouliční živel pvůodem z Klášterce nad Ohří. Vyučila se malířkou porcelánu. V minulosti pracovala mimo jiné na přestavbách starých uhelných kotelen na plynové. Od roku 2014 spolupracovala a vařila s Jako doma (neziskovou organizací podporující ženy bez domova), v roce 2015 získala certifikát pro práci v sociálních službách. Podílela se na vývoji projektu StreetSauce. V květnu 2018 zemřela.