Jak to vidí

Barbora Vaníčková: Jsem švadlena, ale věřte mi, fakt nejsem blbá

Ťuk, ťuk, ťuk… někdo mi potichoučku klepe na dveře, zatímco se snažím rozpomenout, jak se ze mě – nadějné novinářky – stala profesionální švadlena… a ještě navíc v Kanadě.

Barbora Vaníčková: Jsem švadlena, ale věřte mi, fakt nejsem blbá
Barbora Vaníčková: Jsem švadlena, ale věřte mi, fakt nejsem blbá

► for English click here

Za dveřmi stojí Andrew v obrovské žluté péřovce, kulichu a šedých teplákách a dožaduje se zkrácených kalhot. Ačkoli je pátek půl deváté večer, přišel nečekán a nezván, přinesl ale patnáct dolarů a šťastný úsměv, takže odolám prvotní potřebě poslat ho do háje a raději se pustím do přátelského hovoru: „Sněží, co? Zítra má být dvanáct čísel!“ Návštěvník se okamžitě chytí: „A je to pěkný sníh, lehoučký, zítra půjdu brzo, než tam naběhnou davy… Moc děkuju za ty kalhoty, povídal jsem o tobě chlapům v práci. Umíš vyměnit zip na bundě? Jo? Tak to já ti sem pošlu kamaráda, můžu mu dát tvoje číslo? Jo? Tak to on ti zavolá hned zítra. To víš, tady to nikdo jiný nedělá, to jsem fakt rád, že jsem tě našel, tak ještě jednou děkuju, já už musím jít spát!“

Právě jste se stali svědky mé jediné marketingové metody – word of mouth! Funguje stoprocentně a nestojí ani korunu, hmmm ani dolar, ani kanadský dolar, tedy vlastně ani loonie, he?

Jsem si jistá, že zítra kamarád určitě nezavolá, ale netrápí mě to, zavolá za týden, za měsíc nebo za půl roku, nikdo jiný mu tu zip na bundě totiž nevymění. Když jsem se šitím začala před dvěma lety živit na plný úvazek, byla jsem z nespolehlivosti zdejších „skibums“ na mrtvici. O tisíc zpráv a zmeškaných schůzek později to mám z devadesáti procent na háku. Ve městě, kde pravidlo „NO FRIENDS IN POWDER DAY“ stojí nad veškerou etiketou, zkrátka nemůžete počítat s nikým a ničím. Jinými slovy sníh všemu vládne, většina obyvatel má dvě až tři práce a zákazníci prostě dorazí, když jim to vyjde.

Celá anabáze byla započata zakoupením šicího stroje značky Singer za sto kanadských dolarů. Jakmile jsem překonala prvotní překážku a zjistila, že mám pedál obráceně, šlo to samo. Z knížek z knihovny a z videí na YouTube jsem se vcelku rychle naučila šít. Doma jsem ke stroji nikdy nebyla připouštěna – u prababičky jsem směla jen šlapat na prázdno a mamce jsem ve dvou letech prošila prst, když jsem pod stolem mačkala na pedál jen tak z legrace, čímž jsem si přístup k mašině navěky uzavřela.

Nikdo mi ale nevymluví, že hodiny a hodiny pozorování těchto úžasných švadlenek se mi zapsaly někam na hard disk a v momentě, kdy jsem sedla ke stroji, vyvalilo se to všechno z hlubin zdola a rozprostřelo se v širá kola (možná, že i zelený mužík zatleskal). Fakt, že jsem nikdy neabsolvovala žádné ucelené vzdělání, mě sice děsí – protože bych ráda následovala české tradice a dělala práci, co jsem se předtím pořádně naučila, na druhou stranu je možná dobře, že vlastně o kvalitní krejčovině nemám ani páru, poradím si totiž s čímkoli a jakkoli. Déle mi to ale trvá, dost často nad něčím přemýšlím čtrnáct dní, než se odhodlám do látky střihnout nebo píchnout, ale nějakého osvícení se nakonec vždycky dočkám. Materiály si většinou samy řeknou, co chtějí, stačí se pořádně podívat a moc s látkou nebojovat. Každý hrubý boj je totiž předem prohraný a dochází k rupání a trhání a krabatění a uzlování a zašmodrchávání… načež následuje nadávání a mrskání věcmi o zem a někdy i slzavé údolí!

Mé projekty vynikaly v následujícím pořadí:
1. červenozelený povlak na polštářek bez zipu
2. druhý červenozelený povlak na polštářek bez zipu
3. saténové šaty ve stylu knihy, potažmo filmu Velký Gatsby, šité beze střihu a bez jakéhokoli šajnu, jak se to dělá!

Proměna bytu v šicí dílnu proběhla rychle a efektivně, zápal pro věc byl také viditelný, a to doslova. Geniální technika matlání art deco vzorů lepidlem na satén a vysypávání lepivých míst zlatými flitry fungovala přibližně ze dvou třetin, zbylá třetina flitrů skončila v koberci, na záchodě, v myčce a na mém příteli. Já jsem týden nespala a nejedla a v naprostém transu se nevěnovala ničemu jinému. Na firemním večírku jsem pak vyhrála cenu za nejhezčí kostým, což odstartovalo mou „kariéru“, lepší by možná bylo použít spojení životní dráhu? Nadšení nad tím, že nějaká Češka ve vsi umí šít, se šířilo jako lavina – stejně tak já prohánějící se na svém poděděném horském kole s batohem na zádech narvaným povětšinou rozervanými smradlavými hadry místních týpků.

Zatímco moji kamarádi vyráželi kempovat, já po práci večer co večer vysedávala nad strojem, abych mohla druhý den opravené džíny a trika opět rozvézt právoplatným majitelům a zinkasovat pět dolarů za kus. Proč? Mě se ptejte, proč se mořit ve dvou až čtyřech pracích a po nocích se snažit rozjet prapodivný podnik, když jsem se mohla sebrat, vrátit se do Čech a zapadnout zpátky na nějaké hezké novinářské místo? Když mě ještě k tomu žurnalistika baví, daří se mi a chybí mi? Asi to byl nějaký brutální případ ženské ješitnosti (ano pánové, i tento druh máme). Naprostá, slepá potřeba dokázat si, že se ve světě neztratím, ani když nemůžu použít svou hlavní zbraň – dokonalou slovní zásobu. Bez pomoci, bez jazyka, bez rodiny a vzdělání. Zkrátka typický příklad choroby naivismus dementus!

Nebojte, neskončí to tím, že jsem nechutně zbohatla a tento článek posílám z nejkrásnějšího z Havajských ostrovů. Posílám ho ze svého jednopokojového bytu, jenž je ze dvou třetin zaplněn krámy mých zákazníků a šicími stroji. Situace se ale tak před půl rokem začala obracet, pracuji míň, vydělávám víc, znám stále více lidí, jsem svou vlastní šéfovou a paní svého času, začala jsem lidi učit šít na kurzech v krásném prostoru v centru, kde si po skončení lekce většinou sednu a užívám si prázdnotu velké místnosti. Bude to znít divně, ale mám se prostě fajn, jediné, co mě občas děsí, je, jak strašně je to všechno jiné od původních plánů. Těší mě ale vidina toho, jak ukrutně jiné to bude za pár let!

Barbora Vaníčková vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociální věd UK, a pracovala v několika českých mediích, aby se o rok později přestěhovala do kanadského lyžařského střediska Whistler. Zde pracovala jako: pokojská, servírka, umývačka nádobí, pomocnice v kuchyni na horské chatě, obsluha u bazénu, a napichovatelka marshmallow na klacek. Před třemi lety založila firmu Whistler Sewing Services.