Jak to vidí

Anna Lazorová: Proč nás tlačí boty?

Minulý rok se na světě vyrobilo 24,4 miliardy párů bot – více než tři páry bot na člověka. V USA si lidé kupují průměrně sedm párů ročně, v Německu, Velké Británii a Japonsku pět párů. Podle průzkumu neziskové organizace NaZemi Češi za boty průměrně ročně utratí 3 150 Kč, Italové téměř 6 000 Kč. Světový trend ukazuje, že jich chceme víc a víc. Všimly si toho i velké retailové řetězce, které dřív prodávaly hlavně rychlou módu – a dnes prodávají i „rychlé“ boty. I u známých obuvnických značek se kolekce mění několikrát ročně, a to nejen v závislosti na ročním období.

Anna Lazorová: Proč nás tlačí boty?
Anna Lazorová: Proč nás tlačí boty?

Kam vedou stopy?

Průzkum veřejného mínění ukázal, že většina lidí ve dvacítce evropských zemí neví, kde a za jakých podmínek jejich boty vznikly. Ochrana lidských a pracovních práv společně se zajištěním práv spotřebitelů jsou zároveň vnímány mezi respondenty jako nejvyšší priority. Souvisí to spolu?

Většina bot pochází z Asie, kam jejich výrobu zavála globalizace již v 70. letech. I naši výrobci by o tom mohli říct své – výroba obuvi v České republice patří k sektorům, které po roce 1989 zaznamenaly největší propad jak ve výrobě a exportu, tak i v zaměstnanosti.

Asijská výroba dnes pokrývá výrobu bot zhruba z 88 %. Boty se na náš trh dostávají hlavně z Číny, ale i z Indonésie, Indie nebo Vietnamu. Prvního evropského producenta najdeme až na desátém místě pomyslného řebříčku výroby bot, a jde o Itálii. Samotný fakt, že něco vzniká v EU, však nezaručuje, že to vzniká také za důstojných podmínek, jak poukazuje například výzkum praktik oděvních značek z roku 2014.

Tichá svědectví v našem botníku

V roce 2013 nám katastrofické zřícení oděvního komplexu v Rana Plaza nastavilo zrcadlo v problematice výroby oblečení. U výroby bot je však zrcadlo stále zamlžené. Firmy o své produkci a své odpovědnosti mlčí.

Globální obuvnický průmysl totiž na své zaměstnance nedbá. Trápí jej systémové problémy, ne nepodobné těm, které známe z oděvního průmyslu. Běžně zde dochází k porušování lidských práv a zaměstnávání dětí. Nízké mzdy nedosahují často ani zákonem dané minimální výše a nestačí na důstojnou obživu.

Šití bot je stále z velké části závislé na manuální práci, která se často zadává úplně mimo továrny
takzvaným domácím pracovníkům placeným za pár hotových bot. Například v Indii se 60 % výroby kožených bot odehrává v domácích dílnách v rámci rodiny nebo velice malé výroby, kde si vyděláte méně než 4 Kč za pár bot. Pozice domácích pracovníků je velice křehká, nemají žádné záruky práce, žádné sociální nebo zdravotní zabezpečení. Tlak na výrobu co nejvíce kusů při platbě od kusu znamená, že se do této činnosti zapojují i děti.

Peklem na zemi je pak vydělávání kůže. Mohammad Rahman, sedmnáctiletý dělník bangladéšské koželužny, s chodidly pokrytými puchýři a plísňovými onemocněními, říká: „Kvůli špatným pracovním podmínkám v koželužně musím brát léky každý den. Slézá mi kůže z nohou. Mnozí dělníci mají neustálé bolesti hlavy z toxických plynů, které na pracovišti vdechují, a mají puchýře v nose.“

Bangladéšská nevládní organizace Society for Environment and Human Development odhaduje, že až 90 % pracovníků koželužen v oblasti Hazaribagh zemře dříve, než se dožije padesáti let. V koželužnách pracuje okolo dvaceti tisíc lidí. Zdraví nebezpečné je zejména působení chemikálií, a to zejména při používání chromu, které je přítomný při 80 až 90 % veškeré produkce kůže. Souvisí s tím i zásadní dopady na životní prostředí – koželužny jsou čtvrtým největším znečišťovatelem na světě, hned za těžebním průmyslem.

Nebojme se do toho šlápnout

Po těchto řádcích se můžeme při pohledu na své boty cítit provinile a začneme si klást otázky. Kde vzniká naše obuv? Za jakých podmínek? Je bezpečná pro mě jako spotřebitele a pro lidi, kteří ji vyrobili? Nevíme to, a firmy nám to jen tak neřeknou. Přesto se výrobců či prodejců nebojme ptát – odkud je kůže v těchto botách? Jak se firma, která vyrobila moje boty, stará o své zaměstnance, jak jedná se svými dodavateli? Zaručí se mi, že se na zpracování kůže nebo na šití těchto bot nepodílely děti? Neciťme se vinni, ciťme se nahněvaní, že nám toho firmy neříkají dost na to, abychom mohli dělat informovaná rozhodnutí.

Změnu v obuvnickém i oděvním průmyslu je však potřebné vnímat šířeji než jenom jako „vzpouru“ jednotlivce. Jako jednotlivec můžu preferovat eticky méně problematické varianty, ale proto, aby se změnily podmínky milionů dělníků a dělnic, je potřebná změna systémová. Změna na úrovni velkých hráčů obuvního a oděvního průmyslu, u jmen, která jsme schopni rozeznat již podle fontu písma nebo barvy.

Takové změny chceme dosáhnout. Proto jsme se rozhodli spustit i v České republice kampaň Obuj se do toho, která je iniciativou za etický, udržitelný a transparentní dodavatelský řetězec v obuvnickém průmyslu. Kampaň sbírá pozitivní ohlasy u české veřejnosti a virální video již zhlédlo na Facebooku více než 300 000 lidí. Právě teď je možné za cíle kampaně virtuálně pochodovat do Bruselu – přes mobilní aplikaci Change Your Shoes sbírat kroky za transparentnější obuvnický průmysl. Jako spotřebitelé a občané můžeme změnit víc, než si myslíme. Neváhejme udělat první krok.

Anna Lazorová vystudovala Mezinárodní vztahy a Evropská studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V současnosti pracuje v nevládní organizaci NaZemi, kde se věnuje problematice pracovních podmínek v globálním oděvním a obuvnickém průmyslu.