Více než tkaný obraz. Jak se proměňuje tapiserie a současné textilní umění

Více než tkaný obraz. Jak se proměňuje tapiserie a současné textilní umění

19
 / 
11
 / 
2026
9 min
Tapiserii lze chápat jako tkaný obraz, který propojuje výtvarnou tvorbu s tradičním textilním řemeslem. Vzniká proplétáním útkových a osnovních nití a její výsledná podoba závisí nejen na zvoleném motivu a barevnosti, ale také na struktuře a vlastnostech použitých materiálů. Přestože vychází z řemeslných postupů vyžadujících značnou zručnost a preciznost, její současné podoby dávno překračují hranice tradiční nástěnné textilie. Stává se svébytným uměleckým médiem, které nabízí prostor pro experiment s materiálem, barvou i strukturou. Ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci můžeme sledovat různé etapy jejího vývoje – od historických děl až po moderní realizace. O proměnách tapiserie, jejím současném postavení i možnostech dalšího rozvoje jsem hovořila s Adélou Mende, vedoucí oddělení a kurátorkou muzea.

KDY A PROČ VZNIKLY TAPISERIE?


Historie obrazového tkaní je mnohem starší než samotná evropská tapiserie. Její počátky sahají až do starověku, kdy se v různých kulturních oblastech rozvíjely techniky umožňující vytvářet ornamentální i figurální motivy přímo ve struktuře tkaniny. Jedním z významných prostředí byl například starověký Egypt. Zvlášť zajímavé jsou takzvané koptské textilie, vznikající v Egyptě především v pozdní antice a raném středověku. Některé motivy již byly vytvářeny technikou, která se z technologického hlediska blíží pozdější tradiční technice křížení útku a osnovy.

K největšímu rozkvětu monumentálních tapiserií dochází až ve 14. století, kdy se z původně malých regionálních dílen rozvinula rozsáhlá a vysoce specializovaná výroba. Významné dílny vznikaly nejprve ve Francii a později ve Flandrech, například v Arrasu, Tournai nebo Bruselu. Zásobovaly především panovnické dvory, šlechtu a církevní instituce. Právě v tomto prostředí se tapiserie etablovala jako významné umělecké médium.

‍

‍

JAKÝ JE PŮVODNÍ ÚČEL TAPISERIÍ?

‍
Tapiserie měla několik funkcí zároveň. Byla výtvarným dílem, reprezentativním předmětem i součástí interiéru. Ve velkých kamenných prostorách navíc částečně izolovala stěny a zlepšovala akustiku. A měla ještě jednu obrovskou výhodu – na rozdíl od nástěnné malby byla přenosná. Panovník nebo šlechtic mohl celý soubor svinout, převézt do jiného sídla a během krátké doby jím proměnit nový prostor. Historicky se tedy prolínaly čtyři základní funkce tapiserie: praktická, estetická, reprezentativní a symbolická.

‍

‍

ČASTO SE SETKÁVÁM SE ZAMĚŇOVÁNÍM POJMŮ TAPISERIE A GOBELÍN. JAKÝ JE MEZI NIMI ROZDÍL?

‍

To je trochu terminologická past, jako šampaňské (smích). Tapiserie je obecný odborný termín pro ručně tkanou obrazovou textilii, zpravidla vytvářenou útkovou technikou. Zahrnuje historickou i současnou tvorbu.

Slovo gobelín pochází od francouzské královské manufaktury Gobelins v Paříži, která se od 17. století proslavila výrobou luxusních tapiserií. Název získala podle rodiny pařížských barvířů Gobelinů. V užším významu tedy pojem gobelín označuje pouze výrobky této manufaktury. V běžné češtině se ale natolik vžil, že se používá téměř jako synonymum tapiserie.

‍

‍

MAJÍ TAPISERIE NĚJAKOU SYMBOLIKU? CO NEJČASTĚJI ZOBRAZUJÍ A JAK SE JEJICH MOTIVY PROMĚNILY V SOUČASNOSTI?

‍

Nemůžeme říci, že by tapiserie měla jednu vlastní symboliku. Symbolický význam mají především její náměty. Historické tapiserie vyráběné v tradičních manufakturách se vázaly na zadavatele a jejich účel. Vznikaly pro panovnické rody a šlechtická sídla a měly zejména reprezentativní funkci, s čímž náměty souvisely. Zobrazovaly především biblické příběhy, antickou mytologii, rytířské legendy a bitvy, lovecké scény, alegorie, heraldické motivy nebo výjevy z dvorského života. Velmi oblíbené byly také takzvané verdury, tedy tapiserie s převážně rostlinnými a krajinnými motivy.

To se v pozdější době výrazně změnilo. Ve 20. století došlo k razantní proměně v textilním umění, zejména v oddělení řemesla směrem k uměleckému procesu. Tapiserie se postupně odpoutala od povinnosti být „utkaným obrazem“. Autoři začali pracovat s abstrakcí, strukturou i prostorem. Do tvorby vstupovaly nové materiály – vedle vlny, lnu či bavlny například sisal, juta, syntetická vlákna, provazy, ale i kov nebo další netradiční materiály. 

‍

‍

Může tak být tapiserie také způsobem, jak pracovat s recyklovanými nebo alternativními materiály?

‍

Rozhodně. Mezi osnovu se dá zatkat mnoho materiálů. Právě v tom vnímám jeden z nejzajímavějších momentů moderní tapiserie. Materiál přestal být pouze prostředkem k vytvoření obrazu, ale stal se tématem díla sám o sobě.

‍

‍

TVORBA TAPISERIE JE ČASOVĚ I ŘEMESLNĚ VELMI NÁROČNÁ. ZAJÍMALO BY MĚ, JESTLI MÁ V SOUČASNÉ RYCHLÉ DOBĚ VŮBEC ŠANCI VZNIKAT A BÝT DOCEŇOVÁNA.

Myslím, že právě dnes může být její časová náročnost paradoxně jednou z největších předností. Žijeme v době, kdy obrazy vznikají a mizí během několika sekund. Tapiserie proti tomu staví něco úplně jiného: čas, soustředění, materiál a fyzickou práci. Velké dílo může vznikat týdny, měsíce, někdy i roky.

Neviděla bych ale hodnotu tapiserie pouze v počtu odpracovaných hodin. To by bylo nebezpečné – pracnost sama o sobě ještě umění nevytváří. Řemeslná náročnost může být součástí významu díla, rozhodující však je, co s ní autor udělá a proč danou techniku používá.

V minulosti tomu bylo trochu jinak. Výtvarný návrh vznikal odděleně od samotné realizace. Tapiserie v dílnách zpracovávali zkušení řemeslníci, kteří dokázali složitou předlohu převést do textilní struktury.

Dnes se jednotlivé fáze vzniku díla často propojují. Velmi často jej samotný autor vlastnoručně zpracuje, a to včetně řemeslné práce. Možností, jak může tapiserii nebo textilní dílo vytvořit, je ale více. I dnes existují umělci, kteří mají své dílny a tkalce.

V tomto ohledu je průběh tvorby a autorský zásah velmi zajímavý právě v současnosti. Proto bych nestavěla proces a výsledek proti sobě. U textilního umění jsou často neoddělitelné. Způsob vzniku může být součástí sdělení výsledného díla. A přestože dnes máme k dispozici úplně jiné technologie, základní princip ručního tkaní zůstává po staletí prakticky stejný.

‍

‍

MŮŽEME TEDY ŘÍCT, ŽE VZTAH MEZI AUTOREM A ŘEMESLEM SE PROMĚNIL?

Určitě ano. Do konce 19. století se tradičně oddělovalo řemeslo a umění. Vidíme to i na již zmiňovaném příkladu historické tapiserie – umělec vytvořil návrh a profesionální tkalci jej převedli do realizace. Ale s nástupem průmyslu, kdy začalo být mnohem jednodušší věci vyrobit, nastala otázka: „Kde je hodnota uměleckého díla?“.

Důležitou roli v té době sehrálo hnutí Arts and Crafts, spojené především s Williamem Morrisem, které usilovalo o rehabilitaci uměleckého řemesla a zdůrazňovalo jeho výtvarnou i společenskou hodnotu. Na tyto myšlenky později navázala další reformní hnutí, například secese, a ve 20. století také Bauhaus, který programově propojoval umění, řemeslo a design. Textil se stal jednou z oblastí, v nichž se tyto snahy výrazně prosazovaly.

Zásadní proměna nastala ve druhé polovině 20. století. Důležitým mezníkem bylo Mezinárodní bienále tapiserie v Lausanne, poprvé uspořádané roku 1962, které se stalo významnou platformou pro experimentální textilní tvorbu.

V rámci našeho českého prostředí působila umělecko-průmyslová škola Antonína Kybala, která vznikla v 50. letech. Kybalovi žáci nepracovali s žádnou předlohou ani malířským návrhem, ale tvořili intuitivně. Hráli si s materiálem, výraznou strukturou a abstraktními kompozicemi. Později se textilní dílo odpoutalo i od prostoru a stalo se tak svébytným výtvarným prostředkem

Tuto proměnu můžeme sledovat právě ve sbírce Severočeského muzea, kde jsou zastoupeni například Antonín Kybal, Jindřich Vohánka, Bohdan Mrázka, Jan Hladík, Jenny Hladíková, Alice Kuchařová, Zorka Ságlová nebo Emília Cisárová-Mináriková a další.

‍

‍

MOHOU BÝT TATO DÍLA STEJNĚ SILNÝM UMĚLECKÝM PROSTŘEDKEM JAKO NAPŘÍKLAD MALBA, SOCHA NEBO FOTOGRAFIE?

Rozhodně. Dnes už nerozlišujeme vyšší a nižší umění. Textil je velmi specifické médium, které je nám jako lidem mimořádně blízké– jedná se o materiál měkký a teplý, každý den ho nosíme na sobě, dotýkáme se ho a fyzicky s ním existujeme. Právě skrze vlákno se dá vyjadřovat mnoho věcí.

Mimo to i tradiční média jako malířství nebo fotografování si prošla určitým procesem přerodu. Dnes je můžeme kombinovat, propojovat a užívat velmi svobodně. Podstatné není, do jaké kategorie dílo zařadíme, ale jakým způsobem dokáže prostřednictvím zvoleného materiálu a techniky sdělovat své myšlenky.

‍

‍

MOHOU TAPISERIE FUNGOVAT I MIMO GALERII?

Určitě mohou. Galerie je prostředím, které představuje různé vývojové linie děl, jež mají souvislost s naší kulturou. Ale tak, jako je tomu s každým jiným médiem, i díla textilní mohou fungovat v galerii stejně jako v architektuře, veřejném prostoru nebo soukromém interiéru. Právě vztah textilu a interiéru má velmi starou tradici.

‍

‍

JAKÁ SI MYSLÍTE, ŽE JE BUDOUCNOST TAPISERIÍ?

‍

Neomezovala bych se na pojem tapiserie. Tím totiž myslíme plošné dílo, které visí na zdi a je spjaté s technikou křížení osnovy a útku. Dnes už ale tuto techniku můžeme kombinovat s jakoukoliv jinou. Navíc, textilní dílo nemusí být pouze zavěšeno na stěně. Může vstupovat do prostoru, viset ze stropu, vytvářet objekt nebo instalaci. Věřím, že v tomto pojetí má textilní umění budoucnost stejně jako jakékoli jiné umělecké médium.

‍

‍

PROČ MÁ LIBERECKÉ MUZEUM SBÍRKU PRÁVĚ TAPISERIÍ?

‍

Sbírka tapiserií souvisí se samotnými počátky Severočeského muzea, které vznikalo v prostředí mimořádně rozvinutého textilního průmyslu. Už od svého založení se muzeum zaměřovalo na umělecké řemeslo, technologii, vzorování a výtvarnou kvalitu předmětů. První nákupy textilních vzorků se uskutečnily už na světové výstavě ve Vídni roku 1873. Historické tapiserie pak do sbírek přicházely také prostřednictvím významných donátorů. Například renesanční tapiserii Tarquinius Priscus darovala muzeu roku 1880 Klotylda Clam-Gallasová a Válečná výprava se do sbírky dostala díky odkazu Heinricha von Liebiega v roce 1904.

Na sbírce je podle mě mimořádně zajímavé především to, že umožňuje sledovat tapiserii nejen z hlediska historického vývoje, ale nahlíží i na její zásadní proměnu během 20. století. Vlastníme poměrně rozmanitou sbírku moderních tapiserií, do níž zařazujeme tvorbu umělců zhruba od 1. poloviny 20. století do 90. let. Ryze současné umění ve sbírkách zatím nemáme. Významným krokem však bude plánovaná akvizice děl Judity Levitnerové. Rádi bychom tak vytvořili přirozený dialog mezi poválečnou generací a současným textilním uměním a ukázali, že vývoj tapiserie a textilní tvorby rozhodně neskončil ve 20. století. Právě tato kontinuita je pro nás velmi cenná.

‍