Osobní jsou však i zobrazovaná témata. Pro Reného Roubíčka byla žena dlouhodobě jednou z inspirací i v pokročilejším věku. Série ženských hlav pojmenoval Afterky, což je kratší verze pro After Ninety, tedy po devadesátce. Tyto hlavy svými křivkami, barevností a zpodobněním vlasů a rtů ukazují také Roubíčkovu práci s humorem, nadsázkou a ironií. Na výstavě je jich vystaveno třináct a jsou seskupeny na třech podstavcích, na kterých mají možnost mezi sebou komunikovat. I v těchto pracích, které patřily mezi jeho poslední, uplatňuje svoje principy pro práci se sklem. Dle vlastních slov se snaží sklu dát co nejlepší příležitost, aby mluvilo samo za sebe a uplatnilo se v co nejosobitějších schopnostech, aby se co nejvíce rozpovídalo o vlastní mimořádnosti. Expozici doplňuje také velkoformátová fotografie skleněných sloupů, které byly vystaveny na světové výstavě Expo v roce 1967 v Montrealu v Kanadě a které vyvolaly u návštěvníků a odborné veřejnosti velký ohlas.
Pro Miluši Roubíčkovou se jedním z jejích hlavních témat staly kytky – možná také díky jejímu jménu za svobodna, a to Kytková. Ty vytváří v rozmanitých tvarech i barvách a doplňují je také cukrátka v podobě „vánočních“ hůlek. Miluše Roubíčková byla jedna z prvních sklářských výtvarnic, která začala vytvářet právě florální motivy. Její práce se tak staly inspirací pro další zpracování tohoto námětu u dalších autorů u nás i ve světě, v různé kvalitě provedení.
Mezi její nejzajímavější prezentaci z posledních let určitě patří účast na již ukončené dlouhodobé výstavě v Muzeu současného uměleckého skla v Galerii Portheimka na Smíchově, která vznikla pod taktovkou Muzea Kampa. Ta byla věnována tradici českého skla a pracoval na ní opět kurátor Milan Hlaveš, tentokrát ve spolupráci s Helenou Musilovou a architektem Jiřím Novotným. Na rozměrném kruhovém stole uprostřed sálu byla umístěna kompozice velkého množství děl Miluše Roubíčkové s názvem Hostina. Jednalo se nejen o kytky, ale také o ovoce, bábovky a další pestře barevné skleněné pokrmy či nápoje. Nad jejími díly byl zavěšen lustr Reného Roubíčka. Na této přehlídce současného skla vystavovali kromě manželů Roubíčkových i jejich kolegové z různých generací, kteří také spolupracují s galerií Kuzebauch, například Petr Stanický, Zdeněk Lhotský, Vladimír Kopecký, Gizela Šabóková, Martin Janecký, Alena Matějka a další. Roubíček zde předvedl i své „montrealské“ sloupy“. Miluše Roubíčková na výstavě EXPO 67 v Montrealu představila právě taková zátiší jako na výstavě v Portheimce. Roku 2023 byla Hostina kompletně převezena do italských Benátek, kde díla manželů Roubíčkových, spolu s díly Václava Ciglera, Vladimíra Kopeckého, Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, reprezentovala na výstavě Bohemian Glass: The Great Masters elitu svého oboru v Le Stanze del Vetro ve spolupráci s pražským Uměleckoprůmyslovým museem.
Ač by se zdálo, že umělecká cesta obou autorů již skončila, opak je pravdou. Instalační možnosti hlav, květin, ale i dalších děl autorů dávají obrovské možnosti kreativitě kurátorů a teoretiků a díla mohou být v budoucnu instalována do různých celků, a hlavně v rozmanitých kontextech. Letošní prezentace naší země na světové výstavě EXPO 2025 v Ósace byla doplněna také o maskota českého pavilonu, který se inspiroval jednou z volných plastik Roubíčka z konce padesátých let a byl po něm pojmenován René. Toto dílo zároveň odkazuje k naší úspěšné účasti na výstavě EXPO 1970 v Ósace, kde se nad hlavami diváků tyčila Roubíčkova monumentální skleněná plastika, pojmenovaná Mrak-Voda, zdroj života.
Výstava v galerii Kuzebauch je dialogem mezi dvěma tvůrčími osobnostmi. Jak Miluše Roubíčkové, objevující nosnou výzvu i v drobných nepovšimnutých životních motivech, tak Reného Roubíčka, jemuž osud nadělil možnost realizovat odvážné velkoformátové abstrakce. Oba, každý po svém, ovládli sklo stejně monumentálním sochařským přístupem, v jeho zpracování způsobem zcela novým a předurčujícím další vývoj nového uměleckého oboru – skleněná plastika. Díla manželů Roubíčkových jsou dnes součástí prestižních sbírek a nadále rezonují v domácím i mezinárodním kontextu. Každá nová instalace jejich tvorby nabízí jiný pohled na jejich tvorbu. Jejich odkaz tak zůstává otevřený a připravený k dalším interpretacím.
