Kengo Kuma a Květná 1794: dialog čisté formy a organiky

Název Haoto v japonštině znamená zvuk listů. Metaforu lehkého šustění připomíná jemný detail, který spojuje všechny kusy této série s přírodou. Kolekce obsahuje sklenice na červené a bílé víno, sklenici na vodu, sklenici na saké, karafu a dvě vázy. Univerzální válcový tvar jednotlivých kusů je záměrně jednoduchý, jeho neutralita nechává vyniknout jemný otisk žilnatiny listu na dně každého kusu. „Struktura listu byla vytvořena graficky na základě různých motivů, které při výrobě opakujeme. Někdy se motiv vrací, ale je jinak natočený nebo posunutý. Každý kus je díky tomu trochu jiný,“ popisuje spoludesignérka kolekce Klára Janypková.

Právě práce s variací a volností je zásadní. Motiv není přesně rozkreslen ani mechanicky přenesen. „Přesný postup, jak výsledného dekoru dosáhnout, si ale necháváme pro sebe,“ doplňuje druhý designér kolekce Tomáš Kučera. Z rozhovoru je přitom patrné, že cesta k finální podobě nebyla přímočará. „Na začátku jsme to zkoušeli i přímo na huti, ale výsledek nebyl takový, aby s ním byl Kengo nebo my spokojení. Takže jsme hledali jiné cesty,“ popisují autoři.

‍

Všechno jde, když se chce

Protiklad výsledného designu byl přáním samotného Kumy. „Chtěl pracovat s kontrastem čistých forem a organické struktury,“ říkají designéři. Tvarosloví navrhl architekt, technologii však bylo nutné vyvinout. „Kdyby kdokoliv jiný poslal takový návrh do sklárny, asi by všichni řekli, že to nejde. Ale když přišel od Kenga Kumy, hledali jsme způsob, jak to udělat,“ dodává Klára s úsměvem, která dále vysvětluje, že spolupráce s japonským architektem přitom nebyla náhodná. „Hledali jsme nějakou zahraniční spolupráci a o Kengo Kumovi jsme věděli, že má rád Česko a že k nám jezdí. Zároveň nám tato spolupráce dávala smysl, jelikož dlouhodobě cílíme na Asii a konkrétně v Japonsku je tenkostěnné sklo vyhledávané.“

Proces vývoje zabral zhruba půl roku intenzivních pokusů. Spolupráce přitom probíhala neobvykle. Nejprve se testoval samotný princip a technologické možnosti, až poté vznikaly konkrétní návrhy tvarů. „To bylo na té spolupráci nejzajímavější. Nejdřív jsme zjišťovali možnosti a čeho chce Kengo dosáhnout, a až potom se kreslily konkrétní tvary,“ popisuje Tomáš. Podle něj je na výsledku znát, že proběhla důkladná rešerše a experimentování. „Přistupoval k tomu netradičně. Možná i proto, že je architekt a není zvyklý pracovat se sklem.“

Samotná výroba zůstává pevně ukotvena v tradičním řemesle. Sklenice se nejprve foukají klasicky na huti, do dřevěných forem. Následuje několikahodinové chlazení a další práce ve studených dílnách, kde se aplikuje organický motiv. „Jen samotný proces dekoru může trvat hodinu, ale když započítáte výrobu formy, foukání a chlazení, je to několik hodin práce na jeden kus,“ vysvětlují designéři. 

‍

Tradiční řemeslo

Zásadní roli hraje také samotná ruční výroba. „Se sklem pracuji už téměř třicet osm let. Baví mě ten proces, kdy z živé hmoty pomocí citu, zručnosti a dechu vznikne během chvíle originální výrobek,“ říká sklář Igor Lancúch, který nastoupil do sklárny po vyučení v roce 1988 a oboru zůstal věrný dodnes. Sklo je podle něj materiál, který neodpouští zaváhání. „Při foukání máte jen pár minut na vytvoření výrobku. Pec po zapnutí běží i několik let v kuse. Nedá se to přerušit jako práce se dřevem nebo kamenem.“

Proces výroby přibližuje sklo přírodním procesům svou nevratností a proměnlivostí a do jisté míry nepředvídatelností. Designéři přiznávají, že právě tato nepředvídatelnost je přitahuje. Podobně funguje například technika krakelování nebo práce s bublinkovou strukturou, tedy princip, kdy se počítá s určitou mírou náhody.

‍

Propojení s přírodou

Inspirace přírodou se v jejich práci neomezuje pouze na motiv listu. Například v kolekci Drop vycházeli při designu z principu kapky dopadající na vodní hladinu. „Inspirujeme se přirozenými procesy. Zde šlo konkrétně o moment, kdy kapka dopadne na hladinu a ta se rozvlní. Stejně tak se potom rozvlní i okraj sklenice,“ vysvětluje Tomáš. Nejde tedy o ilustraci přírody, ale o zachycení její dynamiky a principů.

Pro designéry je důležité i to, že jejich práce nekončí v galerii, ale v každodenním životě. „Snažíme se, aby i produkty vyráběné v menších sériích působily jako malé unikátní sošky, které si ale můžete dát do bytu a normálně používat,“ říká Tomáš. Užitkovost a dekorativnost se podle nich nevylučují, naopak se mohou vzájemně podporovat.

‍

Výzvy sklářského průmyslu

Sklářská tradice je s krajinou propojena historicky i materiálově. „Dříve sklárny vznikaly uprostřed bukových lesů, protože bylo potřeba obrovské množství dřeva, jak na topení, tak na výrobu forem,“ připomíná Tomáš. Sklárny byly doslova závislé na okolní krajině. Dnes se technologie proměňují, ale energetická náročnost zůstává výzvou. „Ekonomické náklady jsou opravdu vysoké a pro některé hutě likvidační,“ potvrzuje sklář. Dalším problémem je generační obměna. „Věkový průměr sklářů je vysoký a mladých není dost. Věřím ale, že se to změní a sklářství u nás bude pokračovat dál.“

Optimismus sdílejí i designéři. Aby tradiční výroba obstála, musí být současná a otevřená světu. Účastní se mezinárodních veletrhů, například pařížského Maison & Objet, a prezentují kolekce i v Asii. Český původ je přitom stále silnou značkou. „Když řekneme, že jsme z Česka, hnedka slyšíme aaaaa Bohemian glass. Je to pojem, který má ve světě váhu,“ říkají.

Propojení přírody a sklářské tradice ve sklárně Květná 1794 je přirozeným pokračováním historické linie. Sklo zde vzniká z písku, ohně, vzduchu a lidského dechu, což jsou elementy, které mají k přírodě blíž, než by se na první pohled mohlo zdát. Jak připomíná Igor Lancúch, každý hotový kus je malým zázrakem. „Je to originál, který vznikne během několika minut. Když se všechno povede, je to radost. A právě to mě na tom pořád baví.“

‍