Co vás motivuje v textilní tvorbě?
Obecně je pro mě velmi důležitá intuice, protože mě vede k autentičnosti a upřímnosti. Snažím se spojit to, kým jsem a odkud pocházím, s odkazem, který chci zanechat. Pokud mluvíme o textilním designu, inspirují mě spíše technologie, haptika nebo vizuální efekty, které mě motivují k hledání způsobů, jak je přesáhnout. Umělecká stránka textilií pro mě spočívá v poselství a konceptu. Osobně se často nacházím na pomezí těchto dvou oblastí: vždy je pro mě důležité zachovat si svůj svět, svou autentičnost a způsob, jakým vnímám svět kolem sebe, a sdílet to s ostatními.
Mám oblíbený kus nábytku, což je shodou okolností gauč v prostorách Galerie Jaroslava Fragnera, na který jste navrhovala a vytvářela potah. Jak umíte docílit toho, aby vaše výrobky ,,kolemjdoucí” podobně oslovovali?
Když pracuji na společném projektu, je pro mě důležité zapojit se do otevřené diskuse, abych mohla porozumět myšlenkám ostatních. Holky z ateliéru Ruina Office (studio navrhlo interiérové vybavení projektu, pozn. red.) si vybraly mé textilie, protože koncepčně i prostorově odpovídaly jejich návrhu, jehož hlavní myšlenkou bylo využití odpadových materiálů. Magdaléně a Adéle se líbily moje žakárové textilie z diplomové práce, ty však byly v té době vystaveny na různých výstavách. Měla jsem ale k dispozici zkušební vzorky z tohoto procesu, které jsme nakonec použily. Textilie měly omezení z hlediska barvy, vzoru i množství, tato omezení se však ukázala jako výhoda. Motivovalo mě to k intenzivnějšímu experimentování a výsledný celek byl hravější. Myslím, že právě to může lidi přitahovat a oslovovat — omezení často přinášejí ty nejlepší výzvy.
Hlavní myšlenkou pro vybavení interiéru Galerie Jaroslava Fragnera byla zmíněná recyklace materiálů. Jak vy obecně promítáte udržitelnost do tvorby?
Udržitelnost je pro mě důležitá v každodenním životě. V současnosti pracuji jako textilní designérka v mezinárodní společnosti, kde mám příležitost vnímat udržitelnost v jiném měřítku a chápat, co znamená ve velkém provozu. To mě nutí dívat se na udržitelnost šířeji než jen jako na využití odpadních materiálů. Vnímám ji jako otázku hodnoty, kvality, množství a typu věcí, kterými se chci obklopovat — umírněnosti, lokálnosti a podpory lidí, které znám, ale také znalostí textilních technologií a typů vláken. Když rozumím tomu, jak věci fungují, mohu se vědomě zapojit do procesu a rozhodovat o tom, co a jak použít. Samozřejmě jde o ideální přístup, který se někdy daří naplnit snáze než jindy.
Využíváte někdy i přírodní materiály?
Mým přáním je pracovat především s přírodními materiály. V textilním průmyslu to však není vždy možné. Přírodní vlákna jsou v současnosti pro nezávislé designéry často nedostatkovým zbožím, což jsem si ověřila už při práci na diplomové práci. Pro nezávislého návrháře je nákup malého množství přírodních přízí, zejména v konkrétních barvách, téměř nemožný. V Evropě existuje jen málo dodavatelů, kteří jsou ochotni takové objednávky přijímat, a podobná situace panuje i v samotném textilním průmyslu.
Jakou alternativu mají nezávislí designéři?
Na opačné straně stojí asijští dodavatelé, kteří jsou často velmi netransparentní ohledně původu vláken, podmínek jejich získávání i způsobu zpracování tak, aby splňovala přísnější evropské normy. Podle mých zkušeností jsou někteří z nich schopni udělat téměř cokoli, aby své zboží dostali na evropský trh — samozřejmě existují i výjimky.
Výsledkem je neustálé balancování mezi konceptem, cenou a konečným vizuálním výsledkem. Ne vždy je možné dodržet vše přesně podle vlastních představ. Zároveň jsem ale typ designéra, který rád posouvá hranice a experimentuje, a je proto přirozené, že pracuji s různými druhy materiálů. Vždy však potřebuji jasný důvod, proč se vydat určitým směrem a zvolit konkrétní materiál.
Jak tedy můžeme docílit větší udržitelnosti?
Pevně věřím, že hodnota a kvalita by měly mít v textilním průmyslu silný ohlas. Nemůžeme se vždy soustředit pouze na cenu, ačkoliv chápu, že je to v každém odvětví klíčový faktor. Jednou z výhod evropského textilního průmyslu je možnost podporovat místní továrny a rodinné podniky — a toto privilegium je úzce spjato s lidským rozměrem výroby. Tím mám na mysli lidi, kteří se na textilní výrobě podílejí, ideálně v místech s dlouhou tradicí, a kteří se dlouhodobě snaží odvádět co nejlepší práci.
Přesto se ale textilní průmysl z velké části přemístil do Asie. Jaké to má dopady?
Jakmile se výroba přesune na druhou stranu světa, stává se z ní velmi anonymní proces, v němž jsou jednotlivé články řetězce od sebe vzdálené. Velkou roli zde hraje mentalita lidí, jejich motivace i ochota pracovat i za určitých podmínek. Jednotlivé fáze výroby jsou často podceňovány, komunikace zjednodušována a rozhodnutí jsou prováděna výhradně na základě finančních úvah. Mnoho českých textilních firem během období útlumu prodalo své know-how do Číny či Indie a lidé, kteří pro textil žili a byl pro ně nejen profesí, ale i součástí každodenního života, z oboru postupně odešli. Platí, že pokud člověk neví, pro koho něco vytváří, snadněji sleví z kvality. V takových případech je navíc nepravděpodobné, že by se výrobce kdy setkal s konečným zákazníkem, a přesto může účtovat stejnou cenu jako za vysoce kvalitní produkt. Lokalita je proto velmi cennou komoditou — jak z hlediska kvality, tak udržitelnosti textilií.
Když se podíváme na samotnou udržitelnost textilních materiálů, co je podle vás z tohoto ohledu nejdůležitější?
Důležitým aspektem je monomaterialita, která dnes představuje jednu z nejefektivnějších forem udržitelnosti. Textilie vyrobené z jednoho typu vlákna se snáze zpracovávají a lze je jednodušeji vracet do oběhu a recyklovat. Je logické používat polyester tam, kde je klíčová dlouhá životnost, a přírodní vlákna tam, kde mohou naplno uplatnit své specifické vlastnosti — například chladivost lnu nebo termoregulační schopnosti vlny. Jde především o to, vytěžit z každého materiálu to nejlepší.
V diplomové práci na UMPRUM jste se věnovala dekonstrukci košíku. Objekty, ve kterých se barevně prolínají horizontální a vertikální linie, jste tvořila pomocí techniky žakárového tkaní. Jaké materiály jste při tom použila a jak se vám podařilo je sehnat?
Z materiálového hlediska je projekt Basketlike pestrou přehlídkou použitých textilních vláken a umožňuje dobře sledovat, jak každý materiál ovlivňuje haptiku, pevnost, měkkost, vizuální vzhled a pružnost tkaniny. Hledání přízí bylo v té době pro mě náročné – běžně se prodávají ve velkých množstvích, často s minimálním odběrem okolo 50 kilogramů, což je náročné nejen objemově, ale i finančně. Pro návrháře, jako jsem já, který pracuje s širší barevnou paletou, to navíc není efektivní.
Při práci na diplomové práci jsem stála před rozhodnutím, zda se držet barevného konceptu, nebo pracovat výhradně s přírodními materiály, což by bylo blíže mému vnitřnímu postoji k textilnímu designu. Nakonec jsem se rozhodla pro barevný koncept, protože byl pro projekt podstatnější. V důsledku toho jsem pracovala s bavlnou, lnem, vlnou, viskózou a polyesterem. Tato cesta otevřela zajímavou haptickou dimenzi, která dobře rezonovala a dávala smysl v projektu, který byl spekulativní a experimentální.
Kvůli technice žakárového tkaní jste dokonce absolvovala studijní pobyt na umělecké škole KASK v Gentu. Mohla byste tuhle zkušenost trochu přiblížit?
Chtěla jsem se naučit programovat textilie pro žakárové tkalcovské stroje. Studijní pobyt pro mě představoval jednodušší variantu než zkoušet pracovat se stroji přímo v textilní továrně. Továrny obvykle pracují se stroji s pevně nastavenými parametry a jen zřídka jsou ochotné experimentovat s novými přístupy, protože stroje by se mohly rozladit. Navíc se často jedná o velmi nákladnou záležitost, vždy samozřejmě v závislosti na konkrétní textilní továrně.
Takže během studia na UMPRUM jste netkala?
Než jsem odjela do Gentu, měla jsem poslední zkušenost s tkaním ze střední školy. V Gentu jsem měla příležitost prohloubit své textilní dovednosti v průmyslovém tkaní, kterému jsem se předtím nikdy nevěnovala, ale také se naučit navrhovat v textilním softwaru. Moji spolužáci a spolužačky mi velmi pomáhali. Navázala jsem tam několik dobrých kontaktů a spojila se s laboratoří v Gentu, kde jsem pak měla možnost svou diplomovou práci dokončit. Strávila jsem v Belgii rok testováním různých materiálů, vzorů a nápadů, což se s krátkodobou prací ve firmě nedá srovnat. Projekt jsem zároveň přihlásila do soutěže Student Selection, kterou organizuje Textiel Lab v Tilburgu – byl vybrán k realizaci a mě se tak dostalo skvělé příležitosti dokončit část diplomové práce i na tomto úžasném místě.
Jak to, že jste se po delší době rozhodla ke tkaní vrátit?
Poprvé jsem se s tkaním setkala na střední škole na klasických ručních stavech a od té doby to ve mně rezonovalo. Mezitím jsem měla možnost vyzkoušet i jiné textilní technologie. Hledala jsem, kde přesně bych se chtěla v textilním odvětví realizovat, a nakonec mě přesvědčila touha profesně se zdokonalit v tkaní a vyzkoušet si ho v poloprůmyslovém prostředí textilních laboratoří. Proto jsem využila příležitosti studovat v Gentu.
Zmiňovala jste, že je jednoduché žakárové tkací stroje rozladit. Podařilo se vám i něco rozbít?
Rozhodně. Ve škole v Gentu jsme spolupracovali s textilní laboratoří, kde jsme mohli pracovat přímo na stroji. Chodili tam různí lidé, kteří tkali malé metráže textilií z různých materiálů, s odlišným napětím i hustotou. Stroj nebyl zcela vhodný pro všechny tyto kombinace, a proto se velmi často stávalo, že se nitě v osnově přetrhly. Neustále jsme něco opravovali, což nás nutilo přemýšlet nad tím, zda je návrh správně navržen, když něco nefunguje. Technik stroje z toho nebyl zrovna nadšený. V textilní továrně by se něco takového stát nemohlo. Tady bylo vše na mně a nikdo mě nekontroloval — přetržení nití však mohlo celý proces zastavit i na několik hodin.
Textilní stroje jsou mimořádně přesné a jejich výroba patří hned po leteckém průmyslu k těm nejpreciznějším. Pracují s velmi jemnými a tenkými vlákny, a proto musí všechny jejich části fungovat naprosto dokonale. Experimentování metodou pokus–omyl by v průmyslovém prostředí jednoduše nebylo možné.
Jaké textilie jste využívala na UMPRUM ještě před tím, než jste se zaměřila na tkaní?
Hned na začátku studia jsem pracovala na projektu připomínajícím 100. výročí založení Československa. Úkolem bylo najít dialog mezi textilem a konkrétní rodinnou továrnou z období první republiky, často šlo o malé rodinné podniky. Milou náhodou jsem se dostala k rodině Binkových, která měla koželužnu v Krucemburku na Vysočině. Ve své práci jsem vycházela z experimentů, které se v podniku prováděly, a testovala jsem, jak lze s kůží pracovat pouze za použití tepla a vody a jak ji následně tvarovat.
Dalším materiálovým projektem pro mě byla revize zpracování orobince úzkolistého. Během tohoto projektu jsem prošla celým procesem — od sběru materiálu v rybnících přes sušení až po jeho návrh a zpracování. Výsledkem byly taško-koše, tedy vybavení pro dobrodruha v divočině, které jsem vnímala jako životní postoj či strategii, jak se znovu naučit citlivě vnímat okolí i každodenní život. Je to jeden z mých nejoblíbenějších projektů.
Dalším projektem, který mám ráda, je experimentální výšivka vytvořená na digitálních vyšívacích strojích. Testovala limity výšivky bez podkladové látky, v některých případech dokonce obohacené o skleněné korálky.
Máte nějaký materiál, který nerada používáte?
V poslední době je to recyklovaný polyester. Upřímně řečeno dávám přednost klasickému polyesteru před recyklovaným, který je mechanicky zpracováván z vláken již jednou použitých, rozložených a znovu spojených. Takto vzniklá příze má výrazně horší vlastnosti a snadno se trhá. Výsledek je slabý nejen vizuálně, ale i z hlediska kvality, technologie a haptiky.
Navíc se často tváříme, že pracujeme se stoprocentně recyklovaným polyesterem, což však technologicky není možné. V praxi se obvykle jedná maximálně o deset až třicet procent recyklovaného materiálu. Mechanicky recyklovaná polyesterová vlákna mají horší vlastnosti a jsou náročnější na průmyslové zpracování, proto musejí být míchána s čistým polyesterem. Přijde mi to jako výrazný greenwashing.
Podobně kriticky se stavím i k pojmu „biobavlna“. Pěstování a zpracování bavlny je extrémně náročné na vodu i pesticidy, nemluvě o etickém kontextu, protože se většinou odehrává v zemích globálního Jihu. Termín biobavlna proto pro laickou veřejnost působí v kontextu udržitelnosti přitažlivěji, než jaká je realita.
Současně pracujete jako textilní designérka ve firmě, která navrhuje textilie do interiéru automobilů. Co vás k tomuto zaměstnání přivedlo?
Byla to pro mě výzva, i když jsem si tehdy nedokázala představit, co všechno bude obnášet. Neměla jsem s ničím podobným žádné zkušenosti. Velmi mi však pomohly poznatky ze studijního pobytu v Gentu a z textilních laboratoří v Gentu a Tilburgu, kde jsem dokončila svou diplomovou práci. Nabídka přišla v době, kdy jsem chtěla získat zkušenosti v textilním průmyslu, a rozhodla jsem se ji přijmout — asi ze zvědavosti.
Jako designérka jsem dnes součástí velkého mezinárodního týmu, kde získávám praktické i technologické dovednosti a inspiraci. Pracuji na různých projektech a přicházím do kontaktu nejen s designéry konkrétních automobilových značek, ale i s textilními technologiemi. Tyto zkušenosti jsou pro mě velmi obohacující a pomáhají mi prohlubovat vlastní specializaci. Moje pozice není založena pouze na kreativní práci — musím také technicky uvažovat a vše srozumitelně komunikovat s výrobou, týmem i klienty.
Proč vás textilní tvorba naplňuje, ať už v práci, nebo ve volné tvorbě?
Možnost vytvářet textilie, které jsou krásné, je pro mě zásadní. Těžko se to vysvětluje slovy. Když mají vnitřní rovnováhu, fungují technicky, jsou příjemné na dotek, vizuálně příjemné a zároveň sofistikované. V takovém případě mají hodnotu – materiálovou, estetickou i narativní. Ať už se pohybuji v oblasti designu, nebo na pomezí uměleckého zpracování textilií.
Františka Benčaťová je textilní designérka. Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a roční studijní pobyt na KASK & Conservatorium v belgickém Gentu. Za diplomovou práci Basket-like, basket-what, basket-why… získala řadu ocenění, mimo jiné vítězství ve Vogue CS Talent 2024, 2. místo v Czech Grand Design v kategorii Objev roku a nominaci do finále Pulse Awards v kategorii Experimental Art/Design.
