Existují dvě organizace – ROTOR a ROTOR DC. Mohl bys prosím přiblížit, na co se která z nich zaměřuje a jak spolupracují?
Tom: Pracuji pro ROTOR, neziskovou organizaci, která podporuje architekty a vlastníky budov v opětovném využívání materiálů. Ty mohou pocházet přímo z budovy, na níž se pracuje, ale také mohou být získány jinde a znovu použity v rámci projektu. Materiály hledáme všude – nejen přímo na stavbách nebo demolicích. Aktivujeme všechny možné kanály opětovného využití.
Victoria: A pak je tu ROTOR DC, dekonstrukční družstvo. Nezabýváme se výstavbou – materiály rozebíráme, čistíme a prodáváme. ROTOR DC funguje jako družstvo, zatímco ROTOR je nezisková organizace. S ROTOR DC spolupracuji zhruba šest let, možná i déle. Pro nás je zásadní odlišná hodnota: vyděláváme prodejem materiálů – a to je jediný způsob, jak se můžeme uživit. Musíme proto uvažovat komerčněji a být selektivní v tom, jaké materiály rozebíráme a které si vybíráme k uskladnění a prodeji.
Pokud tomu dobře rozumím, ROTOR DC vzniklo v roce 2016 jako odštěpení od designového studia. Jak důležité bylo mít po boku designového studia takového aktéra?
Tom: Ani jeden z nás nebyl u samotného založení ROTOR DC, takže vycházíme z vyprávění kolegů. Potřeba tu ale rozhodně byla. A i když je na webu stále uvedeno, že ROTOR je designové studio, dnes se tak už sotva můžeme označovat. Nějaký design děláme, ale nikdy nebyl hlavní náplní naší činnosti. Design pro nás vždy sloužil spíš jako nástroj, jak věci posouvat dál a experimentovat s opětovným využitím.
Vedle toho tu byly dlouhodobě výzkumné a výstavní projekty. Myslím, že klíčová byla potřeba dostat se skutečně „k věci“ – fyzicky vstoupit do praxe rozebírání stavebních materiálů.
Konkrétně pak v roce 2011 ROTOR založil platformu Opalis, která fungovala jako online mapa trhu se zachráněnými materiály – nejprve v Belgii, později, díky navazujícím grantům, také v Nizozemsku a Francii ve spolupráci s dalšími partnery. Tato mapa poskytuje poměrně dobrý přehled o firmách, jako je ROTOR DC, které se zabývají obchodem s použitými stavebními materiály.
Hledání mezery na trhu
Tom: Všimli jsme si, že na trhu existuje poměrně výrazná mezera hned ve dvou ohledech. Zaprvé: většina obchodníků se zachráněnými materiály byla vytlačena mimo města – jednoduše proto, že opětovné získávání materiálů vyžaduje prostor na skladování, a ten je ve městech drahý a obtížně dostupný. Zadruhé tu chyběl segment poválečných materiálů.
Zejména v Belgii a ve Francii – o něco méně v Nizozemsku a podobně i ve Velké Británii – se pozornost silně soustředí na materiály z období před druhou světovou válkou: staré cihly, dřevo, střešní tašky. Jenže ve městech, když se podíváte na materiálové toky odcházející z budov, jde především o poválečné kancelářské a obytné stavby.
Cílem ROTOR DC proto bylo vědomě experimentovat právě v tomto prostoru – vytvořit obchodníka, který bude aktivní v městském kontextu a bude pracovat s poválečnými materiály. V tomto smyslu si zároveň museli vytvářet vlastní poptávku po řadě materiálů. Například dlaždice byly na začátku trochu sázkou do neznáma – jde o velmi odolné a technicky znovupoužitelné materiály, ale panovala nejistota, zda to bude fungovat.
Dnes je ROTOR DC v bruselském kontextu, a obecně v Belgii, poměrně dobře známé a poválečné dlaždice se staly docela populárními. Ještě před vznikem ROTOR DC sice existovali prodejci, kteří dlaždice zachraňovali, ale opět se zaměřovali především na starší, předválečné materiály.
Čím si myslíš, že byl úspěch poválečných materiálů způsoben? Je to tím, že jsou levnější, nebo tím, že jich je víc?
Tom: O úplném úspěchu se pořád nedá mluvit. Některé materiály fungovaly velmi dobře – například dlaždice –, ale pouze ty z období přibližně do 70. let. Později už jsou dlaždice tenčí a kladené do cementu místo vápenné malty, takže se mnohem hůř rozebírají. Proběhly i další experimenty a dnes má ROTOR DC poměrně dobrý přehled o tom, které materiály mohou fungovat, ale stále existuje mnoho takových, které ne – třeba levné dveře, příčky nebo většina stropních modulů.
Je to především o tom, že se do hry musí zapojit podnikatelské subjekty ochotné s konkrétními materiály experimentovat – a zároveň musí společně růst jak poptávka, tak nabídka.
Hodnocení materiálů na demoličních stavbách
Když jsem se díval na vaše projekty, zaujala mě systematičnost, s jakou materiály vyhodnocujete. Když stojíte před rekonstrukcí nebo dekonstrukcí, říkáte si automaticky „musíme zachránit všechno“, nebo mají některé materiály pro vás větší hodnotu než jiné?
Tom: To, co děláme pravidelně, je návštěva existujících budov a vyhodnocování znovupoužitelnosti jednotlivých materiálů. V hlavě si procházíme celý kontrolní seznam, který nám pomáhá uvažovat o jejich hodnotě pro opětovné použití. Samozřejmě musí být technicky možné je rozebrat, ale tím to nekončí – někdo je také musí chtít znovu použít. Musí tedy existovat poptávka.
Ta může být komerční – ze strany firem, designérů nebo soukromých osob, které jsou ochotny za materiál zaplatit. Ale poptávka může být i vnitřní, v rámci samotného projektu. Ve skutečnosti existuje mnoho materiálů, pro které neexistuje žádná vnější poptávka a které lze znovu použít pouze přímo v rámci dané stavby. Právě u těch se snažíme jejich využití co nejvíce maximalizovat.
Victoria: Když jdeme na demoliční stavbu a materiály rozebíráme, bereme si jen to, co chceme prodávat. Většinou spolupracujeme s jinými dodavateli nebo demoličními firmami, které si vezmou všechno ostatní. Je to poměrně přímočaré: hodnota materiálu, který si odnášíme, musí pokrýt náklady na demontáž (lidskou práci), dopravu a malou marži navíc. Musíme si předem být jistí, že se to vyplatí a že na materiálu neproděláme.
Například toalety. Jsou relativně snadno rozebíratelné, pokud si vezmete jen keramickou část a ne vnitřek plný nečistot a vodního kamene. Dříve jsme je v obchodě prodávali. Demontáž je jednoduchá, ale doprava už méně – musíte je velmi pečlivě balit na palety.
S toaletami jsme ale přestali, protože jsme zjistili, že jejich kvalitní zabalení zabírá příliš mnoho času. Navíc je kulturně poměrně obtížné znovu uvést toaletu na trh – i přesto, že jsme je dokonale vyčistili, ponořili do kyseliny, abychom odstranili veškeré nečistoty a vodní kámen. Výsledkem bylo, že toalety vyšly o něco dráž než nové. A kupující si navíc museli jít do jiného obchodu shánět kompatibilní sedátko.
O jaké materiály je dnes největší zájem? Hledají lidé spíš obkladové dlaždice, nebo nábytek, třeba židle?
Victoria: Židle se nám prodávají opravdu snadno. Máme hodně nábytku. Pro nás osobně to není nejzajímavější sortiment, protože s židlí vlastně nic moc neděláte – prostě ji vezmete a prodáte –, ale prodává se dobře, takže je součástí nabídky. Zároveň ale rozhodně nechceme zaplnit obchod jen nábytkem a světly.
Když na stavbě rozhodujete, které materiály zachránit, a zohledňujete přitom ekonomickou návratnost – jak vyvažujete funkci a estetiku?
Victoria: Hlavním problémem pro nás i pro další aktéry, kteří se věnují záchraně stavebních materiálů, je skladovací prostor. Čím déle materiál leží ve skladu, tím dražší musí být. Čím rychleji se ho zbavíte, tím levněji ho můžete prodat.
Jednou z prvních dekonstrukčních zakázek, které jsme s ROTOR DC dělali – a která nám skutečně umožnila otevřít obchod – byla luxusní bankovní budova v centru Bruselu, plná prvků navržených velmi známým belgickým designérem Julesem Wabbesem. V podstatě platilo, že jakmile jste sundali dveře ze zdi, měly už prodejní hodnotu kolem 200 eur. Pro nás to byl velmi výnosný projekt.
Některé dveře z této budovy máme stále na skladě, protože víme, že si je lidé časem koupí. Nejsou náročné na skladování – dají se uložit vzadu, snadno se balí a nezabírají příliš místa.
Tom: Jedním ze základních principů, který v ROTOR DC uplatňujeme, je to, že materiál, který odebereme, prodáváme tak, jak je. Neupcyklujeme ho ani z něj neděláme něco jiného. Jde o přímé znovupoužití ke stejnému účelu.
Experimentální materiály: úspěch tělocvičných podlah, vyprávění příběhů a marketing
Victoria: Někdy se k nám ale dostanou i materiály, se kterými je větší zábava pracovat, protože jsou tak trochu sázkou do neznáma: „Bude to fungovat? Nebude?“ Právě to dělá práci v ROTOR DC zábavnou – tyhle nečekané várky materiálů, které se najednou objeví. Třeba letos jsme měli neuvěřitelné množství tělocvičných podlah – víš, ty s čarami z basketbalových nebo volejbalových hřišť, s těmi typickými barvami. Rozebrali jsme je a prodávali tak, jak byly, a lidé si z nich dělali cokoli.
Nevěděli jsme, co s nimi lidé budou dělat, ale zjevně je chtěl úplně každý. Někdo z nich vyráběl stoly, jiní si jimi pokládali podlahy do dodávek a podobně. Je to docela překvapivé. Když jsme řekli ano, nepřemýšleli jsme dopředu o všech možných způsobech využití, ale nějak jsme cítili, že tenhle materiál bude fungovat. Je hodně specifický, zábavný, neobjevuje se často. Dá se přesně říct, odkud pochází – a to z něj dělá dobrou sázku.
Tyhle věci se někdy vyprodají během jediného dne. Stačí materiál zveřejnit s hezkou fotkou a lidé doslova buší na dveře.
Vytváříte při zveřejňování materiálů i nějaké příběhy? Nebo je prezentujete spíš jako v běžném skladu – „tohle je prkno 20 × 6, tady jsou šrouby“? Nebo říkáte: „tohle je podlaha z tělocvičny z roku 1986“?
Victoria: Příběh mění opravdu hodně. Z pohledu PR a marketingu dává velký smysl vytvářet narativy – ne jen „tohle je materiál“, ale „tohle je materiál, který má hodnotu, protože pochází z konkrétní budovy a konkrétní doby“. To dělá rozdíl.
Existuje spousta materiálů, u kterých žádný příběh nevyprávíme, protože budova sama o sobě není nijak atraktivní, nebo jde o demolici, která je spíš politováníhodná. Někdy se zkrátka musíme nějak postavit k tomu, co komunikujeme.
Tom: Třeba jsme měli lavice z vězení. Kolem demolice té věznice se vedla debata – vězni měli být přesunuti do větší, sice hezčí, ale mnohem vzdálenější věznice mimo Brusel. Pro rodiny by pak bylo mnohem obtížnější za nimi jezdit. Když tedy propagujeme lavice s tím, že pocházejí z vězení, ptáme se sami sebe: nepodílíme se tím vlastně na té demolici? Jaká je naše pozice? My ve skutečnosti jen zachraňujeme několik materiálů, ale nutně tu demolici nepodporujeme. Takže někdy původ materiálu cíleně nezdůrazňujeme.
Jindy je budova úplně banální a nikoho nezajímá, takže nemá smysl vyprávět příběh. Ale jsou i situace, kdy znalost původu materiálu dodá přitažlivost i úplně obyčejnému prvku. Takže ano, pokud to dává smysl, snažíme se budovy „učinit atraktivními“ právě skrze vyprávění o tom, odkud materiály pocházejí.
Jaký materiál máte nejraději?
Victoria: Teď pracuji hlavně s dlaždicemi a mám je opravdu ráda, protože se snadno čistí. Je nesmírně uspokojivé odstraňovat z jejich spodní strany zbytky cementu.
Tom: Pro mě je materiálem, se kterým ROTOR DC v posledních dvou letech pracuje obzvlášť intenzivně, přírodní kámen – konkrétně kamenné desky z fasád. Pocházejí z kancelářských budov, které se dnes rekonstruují – typicky z postmoderních kancelářských staveb.
Právě díky práci s tímto kamenem jsem si začal víc všímat detailů těchto fasád. Některé postmoderní detaily… dnes nejsou příliš oceňované, ale já v nich najednou vidím energii, kterou do nich architekt vložil. Přál bych si, aby si současní architekti těchto fasád vážili víc.
Ostatně už se to začíná dít. Nejdřív přišla vlna znovuobjevování modernistického dědictví a teď se postupně zvedá i zájem o postmoderní architekturu. Je zajímavé, že se to děje paralelně s tím, jak se z budov uvolňují právě tyto kamenné desky.
Na tomhle materiálu je také zajímavé, že překlenuje mezeru mezi tradičním obchodem se stavebními záchranami a „novějšími“ materiály. Jak jsem říkal, mnoho prodejců na platformě Opalis se specializuje na předválečné materiály, ceněné pro svůj věk a patinu. Máme i řadu prodejců přírodního kamene, ale ti se obvykle zaměřují na belgické kameny – ornamentální prvky, starý modrý kámen.
Je vlastně pozoruhodné, že se přírodní kámen dokáže tak silně spojit s tak krátkým časovým obdobím.
Problém poválečné architektury
Tahle budova, ve které se právě nacházíme, je dobrým příkladem. Jde o poválečnou stavbu ze 70.–80. let, navrženou velmi známým českým architektem Karlem Pragerem, který je autorem i budovy Federálního shromáždění vedle Národního muzea. Lidé tuhle budovu obecně nemají rádi, ale zároveň milují CAMP jako místo – je přístupné, zdarma, může sem přijít kdokoli. A tak si postupně začali oblíbit i samotnou budovu. Přesto se dlouho vedla velká debata o tom, zda ji rekonstruovat, nebo zbourat. Některé velmi konzervativní hlasy na magistrátu prosazovaly demolici.
Tom: V Bruselu máme velmi podobné zkušenosti. Myslím, že o tom budeme mluvit i na přednášce. Mnoho evropských měst prochází stejnou fází – některá jsou o krok napřed, jiná zaostávají. Uznání modernistického dědictví je v řadě měst stále slabé.
Také v Bruselu jsme měli budovy tohoto typu – dokonce mnohem větší, kvůli nimž byly zbourány celé městské bloky. Pro řadu lidí jsou tyto stavby dodnes traumatem. Vznikaly v 60., 70. a 80. letech a lidé si stále pamatují, jak kvůli nim mizely části města.
Myslím, že uznání samotné architektury – a přijetí myšlenky, že je možná lepší tyto budovy chránit, než opakovat stejné chyby ze 70. let a začínat znovu – se v Bruselu výrazně proměnilo, ale teprve v posledních několika letech. Přispělo k tomu několik velkých developerských projektů, jejichž autoři podstoupili riziko a ukázali dobré příklady. Někteří architekti přistoupili k původním prvkům s velkou péčí a citlivě rekonstruovali budovy ze 70. let. Když se pak tyto projekty objeví v architektonických časopisech, roste i jejich společenské uznání.
Myslím, že architektonická centra, jako je CAMP, tu mohou sehrát mimořádně důležitou roli: zcitlivovat veřejnost, ukazovat architektonickou kvalitu těchto staveb, přesvědčovat lidi a mluvit o architektech, kteří je navrhli. Právě tady je možné skutečně něco změnit.
Oddělování materiálů od jejich původního kontextu
Tom: Pokud jde o materiály, z naší zkušenosti – často spolupracujeme s architekty na rekonstrukčních projektech a pomáháme jim při rozhodování o volbě materiálů – ano, u mnoha z nich existují velmi silné asociace s architekturou, z níž pocházejí. Lidé uvidí kámen a řeknou si: „Tohle je přece z typické kancelářské budovy z 80. nebo 90. let,“ vybaví se jim postmoderní architektura a pro ně je to zkrátka noční můra.
Naše zkušenost ale ukazuje, že řada těchto materiálů má vlastní, vnitřní kvality. Často jde o to, jak je zkombinovat s jinými materiály a jak je myšlenkově oddělit od jejich původní architektury. Myslím, že právě tohle dělá ROTOR DC velmi aktivně – i skrze svou přítomnost na sociálních sítích: ukazujeme jednotlivé prvky, materiály izolujeme od původních staveb a prezentujeme je v nových kombinacích.
Nejlepší marketing jsou v tomto ohledu kvalitní designéři, kteří s těmito materiály pracují na špičkové úrovni. Právě oni ukazují, co všechno se s nimi dá dělat. Najednou si lidé řeknou: „Aha, takhle může tenhle materiál vypadat v úplně jiném kontextu!“ Když prezentujeme příklady dobrých designérů, kteří pracovali s materiály z ROTOR DC, je to nesmírně inspirativní.
Kulturní versus legislativní bariéry
Pokud jde o tenhle způsob uvažování – tedy raději budovy rekonstruovat než je bourat – měl by se podle tebe stát obecnějším přístupem? Mělo by být normou stavby chránit a renovovat místo jejich ničení? Je to spíš otázka kultury, nebo legislativy? Co je v Belgii největší překážkou?
Tom: Je to určitě kombinace mnoha faktorů. Některé materiály jsou pro část architektů a pro mnoho investorů esteticky těžko přijatelné. Často to souvisí s osobními vzpomínkami – lidé vidí materiál a spojí si ho se školou, do které chodili v 70. nebo 80. letech, nebo s úředními budovami. Mají pak problém vidět kvality materiálu odděleně od původní architektury.
Myslím, že právě tady je velký úkol pro organizace, jako je ROTOR DC, a pro kvalitní designéry: proměňovat toto vnímání.
Existují ale i legislativní překážky. Jednoduše řečeno – existují normy, které dnes znemožňují opětovné použití některých materiálů, dokonce i těch, které jsou staré pouhých patnáct let.
Ekonomická realita
Tom: Zásadní problém je v tom, že znovupoužívané materiály soutěží s materiály novými. Nestačí se tedy ptát jen na to, co všechno je potřeba udělat pro podporu opětovného využívání. Jde o velmi nerovnou konkurenci: opětovné použití vyžaduje obrovské množství práce. V Evropě je práce ve srovnání s cenou materiálů velmi drahá. Často tak vyjde dráž dlaždici pečlivě rozebrat, vyčistit a skladovat, než koupit novou – klidně i takovou, která přicestovala z Číny.
Můžeme vymýšlet složitá opatření, jak dát znovupoužití šanci konkurovat novým materiálům, ale v určitém bodě musíme pojmenovat samotnou nerovnováhu. Jde o otázku smysluplnější hospodářské politiky. A to je podle mě naprosto klíčové.
Takže je to spíš kulturní bariéra, nebo legislativní problém?
Tom: Myslím, že ty dvě věci jsou úzce provázané. Vytváříme kulturu odpadu a jednorázovosti právě kvůli ekonomice nových materiálů. A z této kultury pak vyrůstá legislativa. Kultura by ale měla vycházet z ekonomické reality, která dává větší smysl. Je třeba, aby lidé začali vnímat, že materiály mají svou hodnotu.
Pokud ale musíte vynaložit mnohem víc práce na znovupoužití materiálu než na nákup nového, jdete proti proudu. Je velmi těžké budovat kulturu, která si materiálů váží, když jejich záchrana vyžaduje tolik úsilí. Dříve si lidé materiálů vážili přirozeně – právě proto, že jejich výroba byla náročná.
Budování protiváhy ke stávající kultuře
Tom: Přesto si myslím, že je možné pracovat na obou rovinách zároveň – kulturní i ekonomické. Například v mnoha evropských zemích už existuje kultura třídění odpadu. Na ulicích jsou kontejnery rozdělené podle typu odpadu. Podobný princip by šel aplikovat i v měřítku celé budovy.
V Belgii existuje řada velmi populárních televizních pořadů o rekonstrukcích domů – často soutěžních formátů, kde si lidé přestavují vlastní bydlení. V těchto pořadech se všechno vyhazuje, mimo jiné proto, že jsou sponzorované výrobci nových materiálů. Vyvolalo to určitou kritiku – objevily se články v novinách, které se proti tomu vymezovaly. Je tedy zřejmé, že může vzniknout protiváha a že je možné budovat jinou kulturu.
Je to opravdu kulturní otázka, že? Je špatně hodit papír do směsného odpadu, ale úplně v pořádku je vyhodit celý interiér jen proto, abychom měli nový.
Victoria: Samozřejmě existují i materiály, které jsou méně viditelné – nosné prvky, izolace, věci, které nejsou na první pohled patrné. Nemožnost jejich opětovného využití je často buď daná normami, nebo proměnou kultury. Například dnešní kancelářské budovy téměř vždy směřují k otevřeným kancelářím, takže příčky nejsou potřeba. Všechny příčkové systémy z 90. let tak musí pryč. To už je jiný typ kultury – spíš pragmatický. Rozhoduje se podle toho, kolik stojí demontáž oproti novému řešení.
Koncept výstavy „Entangled“
Tady v CAMPu běží projekce projektů, které jste dělali s Bekou & Lemoine – devět lokalit v okruhu 200 kilometrů od Bruselu, že? Můžeš ten projekt přiblížit? Jak spolupráce probíhala a proč je pro vás důležité ukazovat vaši práci širší veřejnosti?
Victoria: Možná je dobré začít tím, jak ty filmy vůbec vznikly. Projekt byl součástí výstavy v rámci monografické série jednoho architektonického magazínu, který nás loni oslovil, abychom připravili monografickou výstavu o naší práci.
Upřímně – nebyli jsme z toho úplně nadšení. Nejsme architekti a nelákalo nás ani jen vystavit vzorky materiálů. Tak jsme hledali jiný úhel pohledu: chtěli jsme naši práci zasadit do širšího kontextu současné materiálové ekonomiky. Film nám přišel jako vhodné médium, a tak jsme začali hledat filmaře. Takhle jsme narazili na Beku & Lemoine a oslovili je ke spolupráci.
Je vlastně vtipné, že si všichni pamatují ten okruh 200 kilometrů, protože je to naprosto arbitrární údaj. Vybrali jsme devět míst a hodně jsme diskutovali, jestli zůstat lokální, nebo jít dál. Beka & Lemoine byli nadšení z možnosti natáčet i mimo Evropu, ale pro nás to nedávalo smysl. Naším cílem bylo ukotvit ROTOR v místní materiálové ekonomice. Dvě stě kilometrů znamenalo, že se tam dá dojet autem a že jde o místa, která si můžeš reálně sám navštívit.
Výstava byla dialogem mezi filmy a našimi materiály. Každý film byl doplněn krátkým textem vysvětlujícím, proč jsme dané místo vybrali a jakou komplexitu v sobě nese. V prostoru bylo cítit, jak jsou ta místa navzájem provázaná – a jak jsme do nich zapletení i my sami.
Některá místa jasně ukazují lineární ekonomiku. Třeba film z demoličních ploch, odkud by část materiálů teoreticky mohla skončit v našem skladu. Jsme pořád závislí na demolicích. Pořád jsme do určité míry součástí lineární ekonomiky.
Nedávali jsme divákům mnoho vysvětlení. Nechali jsme je, aby si souvislosti poskládali sami – všechny filmy jsou totiž promítány současně v kruhové instalaci.
Tom: Když se vrátím ke konkrétnímu místu – jediné, které jsme opravdu dobře znali předem – byly to nizozemské skleníky. Chtěli jsme je natáčet, protože jsme přes Opalis poznali několik prodejců znovupoužitých skleníků v této oblasti. Je to region plný skleníků kvůli pěstování květin. Je to až bizarní krajina.
Skleník je teoreticky ideální objekt pro demontáž, přesun a opětovné sestavení jinde. V několika projektech ROTORu skleníky využíváme – je to velmi jednoduchý způsob, jak vytvořit střechu, když převezeš hotovou konstrukci.
Victoria: Když jsme se s těmi prodejci potkali, zajímala nás primárně ekonomika znovupoužití skleníků. Ale během rozhovorů jsme se dostali k mnohem hlubším otázkám. Mysleli jsme si, že se budeme bavit o sklenících – a najednou jsme řešili klimatickou změnu.
Například vliv klimatické změny na možnost skleníky znovu používat. Většinu z nich dnes není možné dál prodávat ani znovu stavět kvůli legislativě. Sklo je příliš tenké – krupobití je dnes silnější, normy se změnily. Výsledkem je, že obrovské množství skleníků už nelze znovu uvést na trh. Když tu oblast navštívíš, je to vizuálně šokující – skleníky se tam obměňují každých deset až patnáct let.
Přitom by to byl obrovský potenciál. Ale kvůli jedné změně v legislativě – která je sama reakcí na klimatickou změnu – vidíš, jak jsou materiály zapletené do klimatických, legislativních i ekonomických procesů.
Tom: Ve filmu je také část věnovaná recyklaci kovu. Nečekali jsme, že se Beka & Lemoine na tohle místo tolik zaměří. Ukázali jsme jim ho spíš jako vizuálně zajímavé prostředí, ale oni tam natočili velkou část filmu. A právě tam vidíš, co se se skleníky děje, když se znovu nepoužijí – jak se lineární a cirkulární ekonomika ve skutečnosti prolínají.
Pro nás je to velmi silný příklad toho „entanglementu“, zapletení. A také důkaz, jak hluboko se dá jít, když místo opravdu navštívíš a mluvíš s lidmi. Můžeš se nořit pořád dál a dál.
Tohle máme v ROTORu hodně rádi: pracovat s materiály a hledat příběhy, které za nimi stojí. Co nám materiál říká o době, ve které vznikl? O společnosti, ve které žijeme? Nejde nám jen o jeho další prodej, ale o kontext. O to, co materiál vypovídá o určitém historickém okamžiku a o našem vztahu ke světu.
Rozhovor vznikl v Centru architektury a metropolitního plánování (CAMP), kde Victoria a Tom vystoupili s přednáškou ve spolupráci s Wallonie-Bruxelles Architectures.
