Všímáme si

Utkaný kosmos – Hella Jongerius a hojivý zážitek umění

Výstava Helly Jongerius v prostorech berlínského muzea Gropius Bau zkoumá význam tkaní nad běžný rámec materiálů a technik. Snaží se pojmenovat kulturní význam této techniky dnes i v minulosti. Přitom chce autorka skrze výstavu odpovídat i na otázky dnešní doby, související s udržitelností, společenskou zodpovědností a duchovností. Jongerius se zároveň ptá: může mít objekt také uzdravující funkci?

Utkaný kosmos – Hella Jongerius a hojivý zážitek umění
Utkaný kosmos – Hella Jongerius a hojivý zážitek umění
Hella Jongerius 2
Hella Jongerius 2
Hella Jongerius 7
Hella Jongerius 7
Hella Jongerius 6
Hella Jongerius 6
Hella Jongerius 4
Hella Jongerius 4
Hella Jongerius 5
Hella Jongerius 5
Hella Jongerius 1
Hella Jongerius 1
Hella Jongerius 6
Hella Jongerius 6

Text a fotografie: Lucie Havlová

Hella Jongerius, vzděláním průmyslová designérka, navrhující pro velké nábytkářské a textilní firmy jakou jsou Vitra, Artek a Maharam, dlouhodobě zkoumá hlubší otázky, k čemu má dnešní design sloužit. V minulých letech Material Times zveřejnili její manifest z roku 2015.

Od té doby uplynulo již téměř šest let a Hella Jongerius se mezitím posunula ještě o krok blíže k filozofování nad smyslem designu jako takového. Už v minulosti se jí podařilo narušit představu nakupování stále nového jako toho jediného atraktivního. Svoji teorii o chybách a nedokonalosti (zde Jongerius pracuje s pojmem misfit, tedy představou nedokonalého kusu jako jedinečného) zakomponovala do své každodenní tvorby. Stále ji zlobí problematika nadvýroby, zaplavování světa novými, umělými předměty, které převažují nad přírodními. Kolotoč výroby, prodeje a konzumu, který se dá stěží zastavit. Jak se mu můžeme ubránit? Jongerius vidí lék v zastavení se, zpomalení, přemýšlení, spolupráci a především v porozumění naší historii.

V současné výstavě si umělkyně vzala za ústřední téma tkaní textilií. Tkaní ostatně přisuzuje mnoho významů. Z historického hlediska byl tkalcovský stav prvním krokem k průmyslové revoluci. Zároveň se stal předobrazem digitálních technologií. Kolem tkaní se sdružovalo společenství lidí, kdy každý přiložil ruku k dílu. Pracovala hlava i ruce. Proces byl pomalý a proti dnešní strojové výrobě i tvůrčí. Jongerius díky své práci s výrobci textilu ví, že dnešní výrobu řídí hlavně ekonomika a rychlost. Na tvůrčí počiny není čas. Lidé obsluhující automatické tkalcovské stroje, pracují v hluku, horku, za malé mzdy a svou práci nenávidí. Pokud se zamyslíme nad podmínkami jeho vzniku, jak může výsledný výrobek skutečně potěšit? Jak si ho můžeme vážit? Je pak jednoduché ho vyhodit a vyměnit za nový. Oproti tomu ručně tkaný výrobek vzniká dlouho, pomalu, je nedokonalý, ale také jedinečný. Právě tato s pečlivostí a radostí vzniklá tkanina v sobě nese zakódovanou zprávu pro uživatele, vybízí k tomu, aby si jí vážil, dlouho ji užíval a – bude-li potřeba – i opravoval. Bojuje proti konzumnímu způsobu života.

Jongerius však zašla ještě dále, přizvala si totiž ke spolupráci na této výstavě novodobé šamanky z různých koutů světa. S nimi v období příprav výstavy v prostorách berlínského muzea Gropius Bau, meditovala právě ve vstupních prostorách této budovy z konce 19. století. Šamanky jí měly pomoci najít souvislosti mezi tkaním, meditací a filozofií. Jongerius na základě těchto zkušeností začala vnímat tkaní jako opakující se činnost, navazující na koloběh pohybů planet v kosmu. Tak vznikl i název výstavy. V rámci výstavy lze vyzkoušet prostorové tkaní, vázání a svazování. Tkaní je prezentováno jako činnost několika lidí, kteří se koordinovaně pohybují. Pohybem pak vytváří provaz, strukturu a nebo tkaninu.

Trojrozměrné struktury připomínají jednotky, z kterých by se v budoucnu možná daly vytvořit přístřešky, nebo textilní útvary reagující na podněty z vnějšku. Struktury, ač pohyblivé, ovšem působí stále více jako výtvarné objekty, než high-tech textilní architektura.

Výstavu doplňují keramické sochy hlav zvířat. Zvířata byla pro Jongerius vždy zároveň pohádkovými bytostmi. Například ošklivost žáby, která má potenciál přeměnit se v prince či princeznu, ji vždy přitahovala. Tento obojživelník, žijící na pomezí vody a vzduchu, přežívající v zemi, ji nikdy nepřestane fascinovat. Žába trůnící na stole: socha a funkční stůl najednou. U jídla už nesedíme nikdy sami, ale se stále přítomným živočichem.

Tato nová série zvířecích hlav má tentokrát více apelativní význam. Výrazy zvířecích obličejů jsou v tomto případě rozzlobené. Zlobí se na lidi díky tomu, co jim způsobují. Snaží se křičet o pomoc, ne nepodobně, jako křičí i dnešní ekologičtí aktivisté. Jongerius zmiňuje například sociologa Bruna Latoura a jeho kritiku toho, jak hierarchicky a vzdáleně dnes vnímáme okolní přírodní svět, kdy člověka nadřazujeme nad zvířata a rostliny. Unášíme se představou, že vládneme světu a přírodě. Avšak opak je pravdou. Hella Jongerius doufá, že od této iluzorní představy brzy ustoupíme, mnoho času nám totiž už nezbývá. Planetu, které jsme součástí, jsme v bláhové nevědomosti dokázali zničit a dovést nás až k sebedestrukci. Musíme si uvědomit, že jsme s přírodou nerozlučně propojení, svázaní a vzájemně zcela závislí.

V sedmi místnostech potkáme skleněné tvárnice utavené ze zbytků písku z předešlých výstav, vázy z hlíny kombinované s polyuretanem, kus starého stromu i s kořeny, nebo dětské hračky, připomínající spíše talismany, které dětem pomáhají nebát se vnějšího světa. Objekty nás nutí dozvědět se více a zároveň přemýšlet o tom, proč jsou zde vystavené.

Během výstavy se i nadále pracuje. Stále se splétá, oplétá, tká a tvoří. Vše se děje na speciálně vytvořených tkalcovských stavech a zařízeních. Z vláken vznikají lana, z lan žebříky, ty se vysouvají z oken, aby se z/do budovy dalo vyjít/vejít všemi otvory. Samozřejmě symbolicky. Návštěvník se aktivně zapojuje do tvorby, spoluvytváří, spoluprožívá a přemýšlí. Už jen těmito úkony se asi léčí. Léčí se ze své sebestřednosti, povýšenosti a nezájmu. Výstava se tak stává hojícím zážitkem, o který Hella Jongerius tolik usilovala.