VŠÍMÁME SI

Jiří Beránek: síla ticha

Narodil se 21. listopadu 1945 v Borkovicích u Veselí nad Lužnicí a jeho nejranější dětské zážitky jsou spojeny s vesnickým zemědělským prostředím plným kovového a dřevěného nářadí ve stodolách a nepřeberným množstvím domácích zvířat. Z dětství mu utkvěla ve vzpomínkách zejména pravidelná cesta dědečkovou bryčkou do veselského kostela a ze všech stran přijíždějící kočáry s koňským spřežením. Kopyta a kovové obruče, které na kočičích hlavách vydávaly zvuky podobné velikonočním řehtačkám, se rozléhaly po náměstí. Vjemy, které se po celý život odrážely v jeho imaginaci.

Jiří Beránek: síla ticha
Jiří Beránek: síla ticha

Text: Silvie Stanická • Chýše, 1975, dřevo, seno, tkanina • Foto archiv autorky

Po častém stěhování rodina zakotvila v Luhačovicích na východní Moravě, kde otec pracoval jako polesný a později v projektové kanceláři lesnického podniku. Jiří často po škole chodíval s otcem do lesů, sledoval vyměřování a vyznačování cest. Z této doby mu utkvěla zejména lidová architektura Valašska, kterou poznával, když pobýval u místních horalů. Ti tehdy často pracovali také jako uhlíři a jeho fascinovaly monumentální mohyly doutnajících milířů.

V letech 1960–64 studoval Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze, během níž začal modelovat a inspiroval ho kubizující styl. Od roku 1965 studoval na Akademii výtvarného umění v sochařském ateliéru Vincence Makovského a po jeho smrti u Karla Lidického. Protože Vincenc Makovský povoloval studentům abstraktní tvorbu až v posledním roce studií po zvládnutí figurativní práce, začal Jiří Beránek samostatně experimentovat s nezvyklými výtvarnými projevy po domácku. Akcent na zvládnutí řemeslné rukodělné práce však od té doby zůstával v jeho díle jako základní sochařské krédo. Na studiích se také spřátelil s Magdalénou Jetelovou, Jindřichem Zeithammlem a Stanislavem Malým.

Vysokou školu zakončil s červeným diplomem v roce 1971. Přestože doba prohlubující se normalizace opět vyřadila svobodnou a filosofující uměleckou tvorbu z oficiálních galerií, i nadále prohluboval své spirituální prožívání výtvarné práce a velké téma pro něj bylo označení místa v krajině. Podle něho se „vědomým označením mohou části krajiny významově proměňovat, vznikají v ní různé kategorie lidských a duchovních funkcí. Cesta, která vede. Úkryt, který chrání. Může tak vzniknout hra a může tak vzniknout posvátný prostor, který dává člověku zažít dotek nadpřirozeného plánu.“ Jiří Beránek se proto také zajímal o krajinotvornou funkci kostelů, o topografii křížových cest a poutních míst.

Křížová cesta, 1972-75, dřevo • Foto: archiv autorky

Vzhledem ke svému nekonformnímu názorovému a duchovnímu zaměření neměl v letech normalizace šanci autorsky se uplatnit v oficiálních galeriích. Proto se v první polovině sedmdesátých let rozhodl odejít do nejzapadlejších míst v horách. Spolu s manželi Kovalovými, kteří byli oba malíři, našli starou chalupu v obci Sobotín v Jeseníkách a tam se přestěhovali. Zde pracoval jako příležitostný lesní dělník a uměleckou činnost vykazoval spíše formálně, malováním portrétů, aby nepřišel o postavení svobodného umělce. Kromě sochařské práce se v Jeseníkách mohl poprvé věnovat velkorysým projektům ve stylu Land artu. V Sobotíně se také snažil vytvořit monumentální abstraktní křížovou cestu, která však byla církevními místy zamítnuta.

Během sedmdesátých let navázal Jiří Beránek své první kontakty s neoficiálním uměním. Jesenickou chalupu začali navštěvovat lidé z undergroundu a neoficiální teoretici umění. Pravidelně sem přicházely Marcela Pánková, Alena Potůčková a Marie Judlová-Černá, které organizovaly v Praze alternativní a nepovolené výstavy. Některých z nich se pak účastnil, kupříkladu akce Pražské dvorky, výstavy na Chmelnici, či rozsáhlé přehlídky neoficiálního umění na tenisových kurtech ve Stromovce, kterou nakonec úřady zlikvidovaly s použitím buldozéru.

V Beskydech, v Jeseníkách i v Novohradských horách opakovaně nacházel vstřícný protiklad k dusivé dobové situaci, totiž svobodnou atmosféru volné přírody, do níž se opakovaně po celý život utíkal. Příroda mu byla prostředím jak pro uměleckou sebereflexi, tak pro samo umění života v souřadnicích neporušeného, čistého, ale i syrového světa. S vědomím svobody vyvstávala naléhavě i témata obrany, ohraničování, hájení hodnot a hájení práv. A to se stále častěji projevovalo i v jeho objektech a instalacích.
V roce 1982 proběhla společná výstava v galerii Fronta v pražské Spálené ulici, a to s Petrem Pavlíkem, Vladimírem Novákem, Václavem Bláhou a Ivanem Ouhelem. Výstavu ovšem nechal zakázat významný funkcionář Svazu výtvarných umělců. V té době se Jiří Beránek v ateliéru Petra Pavlíka pravidelně setkával k diskusím s Jindřichem Chalupeckým. Ten vyzýval nekonformní umělce k založení výtvarné skupiny, k čemuž nakonec přes různé peripetie skutečně došlo.

Vrstvy, 1982, dřevo • Foto: archiv autorky

V osmdesátých letech Jiří Beránek spolupracoval s neoficiální Galerií H bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy. Provoz galerie, na jejímž vybudování se koncepčně i výtvarně podílel, byl zahájen jeho výstavou. Galerie se orientovala na pořádání neoficiálních prezentací umělců, kteří působili mimo struktury režimu a neměli možnost vystavovat. Mezi nimi se tu objevila jména jako Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Jan Kubíček či Hugo Demartini. V Galerii H také docházelo k mnoha setkáním tvůrců starších a mladších generací. Městečko Kostelec nad Černými lesy Jiřímu Beránkovi učarovalo a zařídil si zde s přáteli i vlastní prostory. V nich pak s malířem Vladimírem Novákem uspořádal výstavu Dvůr (Prostor a kresby).

V návaznosti na diskuse s Jindřichem Chalupeckým a souběžně s činností v Kostelci nad Černými lesy začal Jiří Beránek spolu se svými uměleckými přáteli vážně přemýšlet o založení širší výtvarné skupiny. Postupně tak vznikla legendární Skupina 12/15 s výmluvným podtitulem Pozdě ale přece. K jádru skupiny patřili vedle Jiřího Beránka Michael Rittstein, Vladimír Novák či Václav Bláha. Skupina získala podporu a ochranu kulturního činovníka na Praze 9 Jiřího Halíka, který umožnil pořádání slavných výstav v divadle Gong, v Lidovém domě ve Vysočanech a nakonec v jízdárně zámku v Kolodějích. Kolodějská výstava se pak proměnila v demonstrativní nezávislou kulturní akci. Výstava v Gongu byla zase předčasně ukončena kvůli Beránkově díle Kout a Židli od Magdalény Jetelové, neboť příslušní činitelé v těchto dílech hledali jakési protirežimní významy. Další činnost skupiny pak provázela zvýšená pozornost Státní bezpečnosti. Neoficiální výtvarné umění se tehdy totiž stalo výraznou součástí širší společenské revolty, která vyvrcholila pádem komunistického režimu. Společenský význam a zvuk české výtvarné tvorby se tehdy dotkl svého fascinujícího vrcholu, jaký se v letech svobody již nevrátil.

Po pádu komunismu v roce 1989 se otevřely možnosti k účasti na výstavách v zahraničí. Skupina 12/15 byla po letech totalitního režimu první z českých skupin, která přesáhla rámec domácího prostředí společnou výstavou Inofiziele Kunst v bavorském Řezně. V roce 1990 se Jiří Beránek zúčastnil velkorysého projektu 40 československých umělců, který opanoval celou Paříž. Beránkova monumentální Archa umístěná v ultramoderní čtvrti La Défense byla nejviditelnější instalací tohoto projektu.

Jiří Beránek • Foto: archiv autorky

Zahraničních výstav v devadesátých letech se Jiří Beránek účastnil ve Finsku, Švédsku, Norsku, Dánsku, Švýcarsku, Maďarsku a dvakrát ve Spojených státech. Na umělecké univerzitě v Saratoga Springs ve státě New York měl možnost tvůrčí práce na rozměrném dubovém kmeni, připraveném pořadateli speciálně pro tuto příležitost, z něhož vytvořil dílo evokující gotický katedrální sloup. Rovněž v Nizozemí mu zadavatel umožnil pomocí jeřábu instalovat masívní dubový kmen i s kořeny v díle nazvaném Věštírna.

V galerijním prostoru Jiří Beránek usiloval o experimentální tvorbu, při níž docházelo ke spontánním reakcím návštěvníků na nečekané situace. Příkladem je projekt Naklonění v pražské galerii Via Art. Jakmile divák vstoupil do galerie, ocitl se v příkrém svahu, který kopíroval původní strmý sráz dolů k řece. Už dříve, v roce 1994 v karlínské galerii Litera vytvořil simulovanou místnost generála Vlasova, takže návštěvník se ocitl v intimním prostředí historické postavy, kterou krutě postihl stalinský způsob vedení války. Chtěl tím tak připomenout podíl Vlasovců na osvobození Prahy. Galerijní experimenty vyvrcholily samostatnou výstavou Přítmí paměti v pražském Letohrádku královny Anny pod kurátorským vedením Josefa Hlaváčka. Šlo o rozsáhlé úpravy terénu ve smyslu Land artu a přenesení prvků přírody do žoviálního renesančního prostředí. Příroda, kterou reprezentovaly ohromné bloky rašeliny tak prorostla renesanční architekturou, původně určenou výhradně k aristokratickým oslavám.

Období svobodné společnosti umožnilo Jiřímu Beránkovi realizovat rozsáhlé projekty v industriálním prostředí. Paradoxně se ovšem tyto akce, k nimž došlo v prvním a druhém desetiletí nového století, vracejí k formálním projevům z období undergroundu a jejich vyznění lze rovněž považovat za novou alternativu k tomu, co doba protěžuje. Jde zejména o výstavu Síla ticha v opuštěných továrních halách karlínského ČKD v roce 2008. Na ni pak navazovala další velká samostatná výstava Síla ticha II v plzeňském Světovaru v roce 2012.

Ukřižovaný, 1990 • Foto: archiv autorky

Několik svých významných děl instaloval umělec ve své domovské obci Koloděje. Na kolodějském hřbitově vztyčil v naději na nové oduševnění české společnosti své ikonické Ukřižování. Kristus svými byzantsky schématickými rysy, gotizujícími drapériemi a renesanční kompozicí symbolizuje tok času, ale zároveň zachycuje okamžik utrpení lidské osobnosti, která se navzdory své velikosti ocitá v postavení zuboženého trestance.

Od počátku devadesátých let se Jiří Beránek věnoval pedagogické činnosti a výchově nových sochařských generací. V roce 1993 přivedl rektor Josef Hlaváček, který byl v době komunismu jedním z nejpronásledovanějších českých kunsthistoriků, Jiřího Beránka na pražskou VŠUP. Tam jako odborný asistent vyučoval všeobecné modelování a v roce 1996 založil ateliér Socha II. V roce 2001 jej prezident Václav Havel jmenoval profesorem. V roce 2007 odešel na Západočeskou univerzitu v Plzni, kde se na Fakultě umění a designu podílel na založení ateliéru Socha a prostor. Působil zde až do své smrti v roce 2021.

Beránkova činnost byla úzce svázaná s českou krajinou, s historií a s duchovními a náboženskými hnutími, jež tudy prošly. Obrací se ke kořenům lidské existence, k podmínkám přetrvání lidských stop v přírodě a zejména přežití vlastní svobodné a vzdorovité identity v nepřátelské a silně povrchní, vnitřně nesvobodné společnosti. Proto se jeho životní i umělecké putování jeví jako cesta kruhem od undergroundu k undergroundu. Nadzemní část jeho tvorby mívá záblesky slávy, ale podstata zůstává skrytá pod povrchem. To ovšem vybízí k objevování. Silou svého ticha se Beránek nesmazatelně zapsal mezi nejvýznamnější proudy české výtvarné tvorby.

14. 9. zve Sýpka Lemberk na přednášku Silvie Stanické o sochaři Jiřím Beránkovi. Součástí bude i prohlídka nedaleké instalace Bezčasí, kterou Jiří Beránek vytvořil v devadesátých letech v rámci Mezinárodních sochařských sympozií na Lemberku. Od té doby je toto působivé místo s menhiry vyhledáváno milovníky tajemna a málokdo ví o jeho pravém původu.

Silvie Stanická působí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Je také kurátorkou, editorkou a spoluautorkou monografie o sochaři Jiřím Beránkovi.