Téma

Řemesla, 5. díl: Kultura jako strategický nástroj pro stabilitu společnosti i jednotlivce

Společnost se vyjadřuje prostřednictvím hmotných i nehmotných kulturních projevů, které vyprávějí příběhy o naší identitě. Aktivní či pasivní zájem o kulturu nám pomáhá lépe chápat společenství, jehož jsme součástí, což podporuje empatii, toleranci a inkluzivitu. Platón tvrdil, že podpora kulturních projevů poskytuje jejímu fungování řád a morální i etické hodnoty. Stát tedy může strategicky investovat do kultury a vytvářet tím zdravé prostředí pro své obyvatele. To přispívá k lepšímu vědomí společenské reality a tvorbě „správných” hodnot, které mají zásadní dopad na ekonomiku a politiku, zejména v krizových obdobích.

Socha Níké Samothrácké personifikovala v řecké mytologii vítězství a její osobnost symbolizovala majestátnost, moc, půvab a triumf síly a ducha nad nepřízní osudu.

Socha Níké Samothrácké personifikovala v řecké mytologii vítězství a její osobnost symbolizovala majestátnost, moc, půvab a triumf síly a ducha nad nepřízní osudu.
Socha Níké Samothrácké personifikovala v řecké mytologii vítězství a její osobnost symbolizovala majestátnost, moc, půvab a triumf síly a ducha nad nepřízní osudu.

Autorka: Renata Dračková • Foto: Pixabay

Mohlo umění a estetika již v antice sloužit k posilování společenské soudržnosti a tím i k naplnění širších cílů, které lidem umožnily spokojenější život? Na tuto otázku je možné najít odpověď v díle Ústava antického filozofa Platóna, který se zamýšlel nad konceptem spravedlnosti a nespravedlnosti na malém vzorku společnosti – státu. Fenomén nerovnosti mezi lidmi vzniká v okamžiku, kdy se lidé začnou obklopovat věcmi, které přesahují jejich základní potřeby, a společnost se tak stává vyspělejší. Lidé už nebojují o pouhé přežití, ale budují si obydlí a záleží jim na estetice prostředí, ve kterém žijí. V tu chvíli mezi nimi vzniká nespravedlnost.

Aby se předešlo zášti a nepřátelství, které jsou přirozenou lidskou reakcí na spravedlnost a nespravedlnost, je podle Platóna důležité rozvíjet intelekt a charakter již od dětství. Rodiče tak vyprávějí svým dětem příběhy o dobru a zlu, kde bohové ztělesňují ctnosti dobra, dokonalosti, morálky a ušlechtilosti charakteru. Aby předávali mytologii svým dětem správně, filosof Platón pro tento úkol vyzývá umělce: „Musíme hledat umělce a řemeslníky, kteří jsou schopni vnímat skutečnou podstatu krásy. Naši mladí muži pak, jako by žili ve zdravém prostředí, z toho budou mít prospěch, protože všechna umělecká díla, která vidí a slyší, na ně budou mít pozitivní vliv [...] “

Antičtí vládci si byli plně vědomi, jak je důležitá kultura pro formování základních etických a morálních hodnot. Chápali, že tyto hodnoty jsou nezbytné pro udržení soudržné společnosti a pro dosažení vyšších cílů, které umožňují rozvoj státu a zlepšení životní úrovně jeho obyvatel. Uvědomovali si, jaký přesah a vliv kultura má ve své hmotné (sochy, obrazy, užité umění) i nehmotné formě (literatura, hudba, tanec, divadlo) a plně ji využívali.

Svoboda vede lid na barikády, Eugène Delacroix, 1830. Zdroj: Pixabay

Velká společenská změna

Pádem Západořímské říše v 5. století n.l. došlo k poklesu politické stability, městské infrastruktury a obchodních sítí, což vedlo ke zpomalení kulturních, vědeckých a technologických pokroků. Dominovaly absolutistické monarchie, feudální struktury a církev. Tento stav v podstatě trval až do Velké francouzské revoluce, která zapříčinila pád Ancien Régime - starého společenského uspořádání. Po revoluci došlo ke konfiskaci církevního majetku a byla vyhlášena Deklarace práv člověka. Byla to změna především na politické a lidskoprávní úrovni a postupně rezonovala z Francie do zbytku Evropy a celého světa. To mělo za následek nástup modernity.

Dílo, které nejvýstižněji zobrazuje náladu společnosti na konci 18. století, je obraz francouzského malíře Eugène Delacroix: Svoboda vede lid na barikády. Dílo je významné nejen formou a technikou zpracování - prací s barvami a způsobem nanášení barvy, ale i námětem. Žena nesoucí vlajku symbolizuje svobodu a vede lid v boji za revolučními ideály a novými hodnotami, jako je individualismus, racionalismus a liberalismus.

Podle amerického sociologa a ekonomického historika Immanuela Wallersteina došlo tehdy k transformaci světového systému prostřednictvím „běžné změny“. To znamená, že jakmile společnost dosáhne určitého stupně vývoje, její dosavadní rámec (právní, politický či ekonomický) již nedokáže zvládat její fungování bez opakovaných krizí (demonstrace, nepokoje, stávky či války). Následuje revoluce, během níž revoluční myšlenky a hodnoty proniknou na povrch a dosavadní normy se stávají zastaralými. Jakmile byl nový diskurz vnímání „běžné změny” lidmi přijat, nové myšlenky a hodnoty se staly součástí institucionálního rámce.

Vznikly tak tři klíčové oblasti: ideologie, sociální hnutí a společenské vědy, které byly katalyzátory kulturního a intelektuálního posunu, jež tvořily základ modernity (rozvoj racionality, individualismu, industrializace a ústupu od náboženské dominance). Ačkoliv tyto tři atributy přímo nenahradily tradiční kulturu, proměnily ji tím, že do ní začlenily tyto nové oblasti, které umožnily lepší porozumění identitě a hodnotám společnosti a jejich přizpůsobení ekonomickým změnám. Byla zavedena povinná školní docházka pro přípravu pracovních sil, sjednocoval se jazyk, vzestupoval nacionalismus pro dosažení hospodářských cílů, rozvíjela se industrializace a urbanizace.

Dílo Bohatství národů z roku 1776 od britského ekonoma Adama Smitha definovalo dělbu práce, která zvýšila efektivitu výroby. Za tímto účelem začala být kultura analyzována a utvářena specializovanou optikou, a to prostřednictvím těchto tří vznikajících směrů: racionalismus, nacionalismus a individualismus. „Je zřejmé, že lidé vždy konstruovali realitu skrze společnou optiku, která byla historicky vyrobena. (...)Takovou, která byla vědomě a kolektivně formulována s vědomými politickými cíli.“ - Wallerstein, 1989

Autoportrét, Andy Warhol. Warholovy autoportréty představují pop art a masovou kulturu, mísí celebrity, masovou produkci a komercializaci. Opakování a odvážné obrazy ukazují komodifikaci identity a umění a povrchnost slávy a médií. Zdroj: Pixabay

Masová kultura: Tak kolik kultury lze vyrobit?

Německá filozofka a politická teoretička Hannah Arendt popisuje masovou kulturu jako kulturu masové společnosti, kde „masy byly osvobozeny od břemene fyzicky vyčerpávající práce“. Rozdíl mezi společností a masovou společností spočívá v tom, že kultura v monopolizované roli „dobré společnosti" může být znehodnocována, využívána a opotřebovávána pro vlastní prospěch.

Například tradiční lidové slavnosti, které měly hluboký význam pro místní komunity a předávaly se z generace na generaci, se pod vlivem masové společnosti mění v zábavní spotřební zboží. Z původního kulturního dědictví se tak stávají turistické atrakce, kde je hlavním cílem komerční zisk a masová spotřeba, nikoliv uchování autentických hodnot.

Kulturní projevy pod monopolní rolí masové společnosti se tak mění v zábavní spotřební zboží, které vyplňuje prázdný čas promarněný po spánku a práci. Tato funkce narušuje přirozený rytmus lidské práce a její propojení s přírodou. Kultura musí přežít v životním procesu jako doplněk, přičemž se hodnotí její zábavová kvalita.

Arendt si klade otázku, zda společnost, která je posedlá spotřebou, může skutečně produkovat kulturu? Hodnota kulturních předmětů postupně ztrácela svou schopnost vyvolávat v nás různé pocity, až se stala pouze předmětem s možností směny za její další hodnotu, čímž byly morální a kulturní hodnoty v průběhu 20. a 30. let „zaprodány“, jak zmiňuje Arendt.

Jak tvrdí Arendt - pokud člověk není spokojen s rovnováhou mezi námahou, prací a odměnou, tedy s něčím příjemným nebo odpočinkem, ztrácí schopnost přirozeně obnovovat energii, kterou investoval do práce a námahy. Člověk se totiž běžně zapojuje do přirozených cyklů a ekosystémů, čímž tuto energii obnovuje. Pokud však nevyužívá plně svou životní energii přirozeným způsobem (radostí z dobře odvedené práce, kvalitních vztahů nebo procházkou v přírodě), začne se postupně zaměřovat na materiální věci a vnější touhy (spotřebu, vlastnění). Tyto touhy pak narušují rovnováhu a mohou člověka zcela pohltit.

Jsme tím, co konzumujeme

Francouzský sociolog Pierre Bourdieu přistupoval ke kultuře jako ke struktuře významů, které jednotlivci formují a využívají. Termínem „habitus“ označuje hluboce zakořeněné návyky a chování, které jsou ovlivněny sociálními podmínkami jednotlivce. V 80. letech 20. století dělnická třída vykazovala „funkční habitus“ zaměřený na praktičnost, zatímco intelektuálové upřednostňovali „habitus estetiky a vkusu“, který kladl důraz na kulturní hodnoty.

Dnes je habitus výrazně ovlivňován mimo jiné také digitálním obsahem, který konzumujeme prostřednictvím obrazovek. Naše vnímání světa zároveň formuje globalizace, přičemž čelíme dezinformacím a neustálému srovnávání, což vede k výrazné sociální polarizaci. Bourdieu zavedl pojem kulturní kapitál, který zahrnuje znalosti, dovednosti a kulturní hodnoty, jež jednotlivci získávají prostřednictvím vzdělání, umění nebo rodinného zázemí. Tento kapitál hraje klíčovou roli při utváření sociálního postavení a často určuje, kdo má přístup k prestižním příležitostem. Nerovnoměrná distribuce kulturního kapitálu však může společnost dále polarizovat, protože lidé s omezeným přístupem ke kulturním zdrojům mohou zůstat na okraji společnosti.

Proto je nezbytné, aby vlády kladly důraz na tvorbu účinných strategií investic do kultury a kreativních odvětví. Nejde primárně jen o to, zda tyto investice reflektují nabídku a poptávku, ale jaký příběh chce stát či soukromí investoři vyslat do společnosti – příběh, který si lidé přenesou do svého života. Důležitým aspektem těchto strategií by mělo být zajištění přístupu ke kultuře pro všechny sociální skupiny, aby se snížila sociální nerovnost a posílila soudržnost společnosti. Vzhledem k tomu, že ti, kdo tvoří kulturu, obvykle disponují vyšším kulturním kapitálem, stát by měl hrát klíčovou roli ve zvyšování kulturního kapitálu u lidí s nižšími kulturními zdroji. To by zahrnovalo podporu regionální kultury, nezávislých kulturních iniciativ či vzdělávacích programů zaměřených na kulturní dovednosti. Tato podpora by měla lidem s nižším kulturním kapitálem přibližovat kulturu nejen pasivně, ale i aktivně – a to prostřednictvím příležitostí k účasti na kulturní produkci, jako jsou workshopy, kulturní projekty či interaktivní akce, které by lidem umožnily se přímo zapojit a zároveň rozvíjet svůj kulturní kapitál. Současně by stát měl zajistit, že vysoká kultura, soustředěná ve velkých městech, bude přenášena i do regionálních oblastí – a to nejen pasivně skrze média, ale i aktivně, podporující kulturní participaci. Tento transfer by měl podporovat rovnost přístupu ke kultuře pro všechny a tím omezovat sociální nerovnost. Naopak by měly být podporovány i iniciativy, které kulturní produkci z regionů přenášejí do měst, čímž by vznikla vzájemná výměna mezi městskými a venkovskými oblastmi. Takovéto strategické kroky by posílily soudržnost společnosti a umožnily širší veřejnosti podílet se na kulturním dění.

Dále zde chybí stát jako arbitr, který by posuzoval, jaký dopad mají jednotlivé kulturní aktivity a jejich společná kombinace na společnost. Neexistuje koordinace, která by sledovala jejich vliv na ekonomiku, politiku, sociální soudržnost a celkovou schopnost společnosti fungovat jako celek.

Well-being a kultura

Hmotné i nehmotné kulturní dědictví hraje velkou roli nejen na společenské úrovni, ale i na té individuální, a to ohledně well-beingu a duševního zdraví. Dva výzkumy v Itálii (jeden realizovaný v roce 2012 a druhý, longitudinální výzkum prováděný od roku 2004 do 2014) potvrzují, že vyšší účast na kulturních aktivitách výrazně snižuje sociální izolaci. Přístup ke kultuře je dle výzkumu také druhým nejdůležitějším faktorem pro psychickou pohodu, a to hned po zdraví. Lidé s nízkou účastí na kulturních aktivitách vykazovali vyšší míru psychické nepohody, která se týkala zejména lidí žijících v jižní Itálii a u osob s nižšími příjmy.

Výzkum v Jižní Koreji z roku 2021 dokazuje, že u nízkopříjmových skupin přispívá k duševní pohodě návštěva divadla, zatímco vizuální umění působí pozitivně na skupiny s vyšším příjmem. V reakci na pandemii covidu-19 byl v loňském roce v Británii zkoumán vliv volnočasových aktivit na well-being, přičemž výsledky ukázaly, že umění, návštěvy muzeí a mírné sportovní aktivity mají pozitivní vliv na spokojenost, zdraví a pracovní pohodu.

Nejnáročnější částí výzkumu dopadu účasti na kulturních aktivitách je kategorizace hmotných a nehmotných kulturních projevů v každé zemi a zkoumání jejich vlivu na psychiku jednotlivců. Tyto studie jsou často dlouhodobé a vyžadují kvalitativní sběr dat, což znamená, že výsledky nelze získat okamžitě. V Nizozemí však přistoupili k výzkumu jinak. V reálném čase měřili dopad účasti na kulturních aktivitách pomocí sledování pohybu očí a magnetické rezonance. Vědci zjistili, že skutečné umělecké dílo stimuluje mozek (silnější reakce v oblastech mozku spojených s vědomím, sebereflexí a pamětí) desetkrát silněji než pohled na reprodukce. Studie, kterou zadalo muzeum Mauritshuis, ukázala, jak sledování originálů vytváří hlubší mentální spojení a obohacující zážitek diváka.

Výzkum v oblasti kultury a dopadu na společnost je důležitý zejména v kontextu veřejných škrtů v oblasti financování. Kultura formuje naše hodnoty, posiluje sociální vazby, podporuje inkluzi a pomáhá překonávat předsudky. Je to zrcadlo společnosti. Její vliv sahá daleko za hranice umění, protože lidem umožňuje lépe rozlišovat mezi dobrým a špatným, což je klíčové zejména v době krizí, ve kterých se nyní nacházíme. Společnosti s pevnými kulturními základy reagují efektivněji a koordinovaněji. Státní podpora kultury by proto měla být dlouhodobá a strategická. Investice do kulturních aktivit posilují nejen jednotlivce, ale zlepšují i fungování celé společnosti – od ekonomiky po politiku. Kultura je tak klíčovým nástrojem k budování odolnosti a směřování státu k udržitelné budoucnosti a z dlouhodobého hlediska se do ní vyplácí investovat.