Pod rukama

Věra Holomečková: Paličkovat se musí s citem

Věra Holomečková se začala krajkářství věnovat náhodou. K všemožným ručním pracím však tíhla odjakživa. Říká, že nedokáže jen tak sedět a nic nedělat. Dnes předává své letité zkušenosti paličkováním a šitou krajkou mladším generacím. Má toto skoro zapomenuté řemeslo šanci se v dnešní době udržet?

Věra Holomečková: Paličkovat se musí s citem
Věra Holomečková: Paličkovat se musí s citem
Střední a Vyšší odborná škola textilních řemesel vznikla za Marie Terezie ve Vídni. Základy dnešní školy byly položeny v roce 1919, kdy byl zřízen Státní ústav školský pro domácký průmysl, později Školský ústav umělecké výroby se sídlem v Praze.
Střední a Vyšší odborná škola textilních řemesel vznikla za Marie Terezie ve Vídni. Základy dnešní školy byly položeny v roce 1919, kdy byl zřízen Státní ústav školský pro domácký průmysl, později Školský ústav umělecké výroby se sídlem v Praze.
Dánské paličky se rozeznají od ostatních tím, že bývají zakončeny pestrými korálky.
Dánské paličky se rozeznají od ostatních tím, že bývají zakončeny pestrými korálky.
Ruské paličky bývají mnohem baňatější a větší než paličky z okolních států.
Ruské paličky bývají mnohem baňatější a větší než paličky z okolních států.
„Upřímně: S těmito trpasličími paličkami by se mi moc pracovat nechtělo, protože bych potřebovala alespoň pětkrát silnější brýle! Vhodnější by bylo udělat si z nich náušnice,“ říká Věra Holomečková.
„Upřímně: S těmito trpasličími paličkami by se mi moc pracovat nechtělo, protože bych potřebovala alespoň pětkrát silnější brýle! Vhodnější by bylo udělat si z nich náušnice,“ říká Věra Holomečková.

Text: Nela Kýrová • Foto a video: Tomáš Princ

Nejdříve chtěla Věra Holomečková studovat na Institutu tělesné výchovy a sportu, ale kvůli zdravotním obtížím se uchýlila k nástavbovému studiu Školského ústavu umělecké výroby. Po ukončení školy začala pracovat v tamním školním depozitáři, kde měla na starosti kontrolu historických krajek. Když se uvolnilo místo kantorky, začala učit na dnešní Vyšší odborné a Střední umělecké škole textilních řemesel, která se nachází nedaleko Jindřišské ulice v Praze. Zaměřila se na paličkovanou a šitou krajku.

Na stejné škole učí dodnes. Spolu s ostatními kantory udržuje řemeslo v povědomí lidí, i když stále ubývá těch, kteří mají o tyto staré textilní techniky zájem. Zájemci, většinou starší lidé, se scházejí na specializovaných kurzech, které Holomečková vede. Pod jejím vedením se zdokonalují a učí novým technikám. I když současná situace není zrovna povzbudivá, podle jejího mínění se časem tato tradice vrátí skrze mladé lidi.

Paličkovaná krajka, kterou se několik desítek let zabývá, je sama o sobě neskutečně bohatá a různorodá. Každý kus je originálem. Podobné je to u krajky šité, která je oproti paličkované krajce technicky lehčí, avšak časově náročnější a pracnější. ,,Musí se pracovat s citem,“ zdůrazňuje. ,,Krajku není možné dělat jako stroj, člověk musí odhadnout, kde se musí více utahovat a kde zase méně. Takovou věc jen tak z knížek nevyčtete, ale to podle mého platí i pro jiná řemesla. Zkrátka je potřeba rada, kterou se snažím ostatním předávat!“

Nejčastěji paličkuje z lněných materiálů, které vynikají vysokou kvalitou. V nejtenčím provedení může krajka připomínat pavučinku. „Čím je materiál tenčí, tím se dá vytvořit jemnější práce, která je samozřejmě časově náročnější, ale mnohdy krásnější,“ dodává. Výhodu lněných přízí vidí především v tvarové stálosti. Naopak bavlna, která je výrazně měkčí, má tendenci se srážet. Z tohoto důvodu používá bavlnu spíše na doplnění jednotlivých políček šité krajky. Kromě toho ráda paličkuje i z hedvábí nebo například z kovových nití, tak zvaných dracounů. „S každým materiálem se pracuje jinak. Například len se velmi často trhá a člověk musí pracovat velmi opatrně. Hedvábí je zase hodně klouzavý materiál, čímž se hůře utahuje, ale ve výsledku vypadá nádherně.“

„Nerada při práci poslouchám ticho,“ říká krajkářka. Při paličkování a šití si ráda s někým povídá nebo poslouchá rádio

Na začátku práce si vyrábí podvinek, speciální technický nákres, podle kterého paličkuje. Pak volí barvu a vhodný typ příze. Nejčastěji používanou barvou je barva bílá, ekry nebo černá. Historické krajky ze západních států, například z Belgie a Francie, bývají v barevnosti střídmější a v použité technice mnohem jemnější než krajky z východní Evropy. Dnes se však používají různé kombinace barev, a dokonce i několik druhů materiálů. Poté se materiál namotává na paličky. „Nejdůležitější je si práci předem dobře přichystat. Nikdy neuděláte kvalitní práci bez dokonalé přípravy,“ podotýká.

Celoživotní vášní Věry Holomečkové je i sbírání paliček. Její sbírka obsahuje české i zahraniční. Se svou sbírkou se ráda pochlubí svým kurzistům a studentům. Jsou z různých druhů dřeva a mají různé způsoby provedení. V její sbírce je možno najít paličky ze států, například Belgie, Francie, Polsko, Rusko, Švýcarsko, Anglie, Amerika, nebo i z exotických zemí, jako jsou Madagaskar nebo Austrálie. Češi a Němci mají obvykle méně zdobené paličky, které bývají opatřeny pláštíkem. Tím se lehce odlišují od okolního světa, kde preferují velkou pestrost. U nás se obvykle na soustružení paliček používají tři druhy dřeva: lipové, bukové a švestkové. „Nejstarší paličku mám z Francie a je přibližně z roku 1650. Je vidět, že se tradice výroby nezměnila.“

Paličky nemusí být pouze soustružené, ale i vyřezávané, jak je vidět u této slovenské paličky

Věra Holomečková upozorňuje, že krajka není pouze ženskou záležitostí. Za svou dlouholetou pedagogickou praxi měla mnoho studentů a starších pánů, kteří paličkovali výborně. Paličkování je hodně technickou záležitostí, což mužům v mnoha případech vyhovuje. V minulosti bylo časté, že se muži věnovali tak zvanému krumplování, tedy vyšívání zlatem, které bylo velmi fyzicky náročné. „V mnoha případech bylo nutné u této techniky používat kleště, neboť se pracovalo s velmi tlustým materiálem, který dělal práci tak náročnou,“ dodává. „Nemůžu si pomoci, ale tuto práci dělám proto, že mě hrozně baví,“ uzavírá krajkářka.