Téma

Biodegradabilita: jak neuškodit v dobré víře vyhozenými bioplasty?

Když dojím salát vidličkou z bioplastu, můžu ji rovnou vyhodit na kompost? Tak jednoduché to samozřejmě není. Přestože jde o rozložitelný materiál, potřebuje více času a jiné podmínky než obyčejný ohryzek nebo slupky od zeleniny. Jednoduše řečeno, biodegradabilní neznamená kompostovatelný a kompostovatelný neznamená bez problémů rozložitelný v domácích podmínkách, i když i takové výrobky lze sehnat. Různé druhy biodegradabilního nádobí, zahradnických fólií či sáčků na odpad mohou přírodě pomoci, pokud s nimi uživatelé vhodně zacházejí. To ale není vždy úplně snadné.

Biodegradabilita: jak neuškodit v dobré víře vyhozenými bioplasty?
Biodegradabilita: jak neuškodit v dobré víře vyhozenými bioplasty?

Autorka textu a fotografie: Kateřina Hubertová

Biodegradibilita je schopnost přirozeného rozkladu látek na přírodní prvky za působení světla, vzduchu, vlhkosti a mikroorganizmů. Vždy ovšem záleží na prostředí, v němž se tyto látky rozkládají. I když je daná látka rozložitelná, je otázkou, za jakých podmínek a jakou dobu to bude trvat.

Biodegradabilní materiály jsou různorodé - od těch přírodních z celulózy či škrobu, přes materiály vyrobené z biomasy až po syntetické plasty. Přitom biodegradabilní plasty nejsou vždy vyrobeny z obnovitelných zdrojů a naopak existují i biologicky neodbouratelné plasty z biomasy.

Biologicky odbouratelné plasty z petrochemických zdrojů tvoří podle vědců Romana Kováře z ČVUT a Vladimíra Kočího z VŠCHT relativně malou skupinu. „Nejvýznamnějšími polymery z této skupiny jsou PBS, PCL, PVA a PBAT. Například PBS relativně pomalu degraduje a využívá se pro výrobu fólií na balení potravin, nákupní tašky, zemědělské mulčovací fólie, květináče a hygienické výrobky,” píší ve svém článku pro web wasteforum.cz.

Výrobků z takzvaných biopolymerů je celá řada. Patří mezi ně například mulčovací fólie, kterou mohou zemědělci po konci sezony zaorat. Běžně se můžeme setkat s biodegradabilními nákupními taškami či sáčky na odpad. Plasty organického původu se používají také na jednorázové nádobí, kelímky a příbory. Na výrobu tohoto nádobí je nejčastěji využívána kyselina polymléčná (PLA), tašky zase bývají často vyrobené na principu škrobu.

Ne všechny biodegradabilní plasty jsou z ekologického hlediska tak výhodné, jak by to mohlo na první pohled vypadat. Často je pro jejich bezproblémový rozklad potřeba specifické prostředí, do kterého se ne vždy dostanou. Tato prostředí lze rozdělit podle přístupu vzduchu do dvou skupin - na anaerobní a aerobní. Do domácího i průmyslového kompostu se hodí jen materiály, které se rozkládají za přístupu vzduchu, mezi biodegradabilními materiály jsou tedy ty kompostovatelné jen podskupinou.

Pokud se nepodaří dosáhnout vhodných podmínek, jako je dostatečná teplota, vlhkost a výskyt potřebných mikroorganismů, rozpad mnoha těchto materiálů je velmi pomalý, „Kompostovatelné mají zaručený rozklad v podmínkách průmyslové kompostárny, kde je předpoklad teploty kolem šedesáti stupňů po určitý čas,” vysvětluje Marek Koutný z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně pro Material Times. To ovšem není případ běžných domácích kompostů, kde tyto podmínky ne vždy nastanou. Mnohdy se tak materiál nerozloží za dobu deklarovanou výrobcem, nebo se nerozloží vůbec.

Výrobky z PLA se na domácí kompost nehodí

Mezi materiály, jež potřebují pro svůj rozklad specifické prostředí, patří právě zmíněné jednorázové nádobí vyrobené z kyseliny polymléčné. „Například dle výsledků posledních studií jeden z nejvíce používaných biopolymerů současnosti – PLA, který je vyrobený ze stoprocentně obnovitelných surovin, není kompostovatelný v prostředí domácího kompostu. PLA může být i nemusí - záleží na typu, přísadách, způsobu výroby a tak dále - kompostovatelný pouze v prostředí průmyslového kompostování, kde je cíleně řízen proces kompostování k dosažení termofilního prostředí - teplota cca pětatřicet až šedesát stupňů Celsia,“ říká Pavel Brdlík z Technické univerzity v Liberci.

Průmyslové kompostovací systémy se skládají ze štěpkovačů, drtičů, mixérů, dávkovačů a kontrolních senzorů. Tato zařízení zajišťují, že dojde ke splnění ideálních podmínek pro kompostování. Během procesu se kromě teploty pečlivě sleduje i vlhkost a obsah kyslíku, aby byly bakterie rozkládající materiál co nejaktivnější.

Bioplasty mohou svou kompostovatelnost v prostředí průmyslových kompostáren prokázat splněním různých norem. U nás jde o normy ČSN EN 13432 nebo EN 14995, v Evropě tyto certifikace poskytují firmy TÜV AUSTRIA a DIN CERTCO. Kvůli nepřesnému značení nebo jeho neznalosti se ale do procesu kompostování mohou dostávat i bioplasty, které se plně nerozloží. „Laik to nemá šanci poznat, odborník velmi těžko a za pomoci drahých přístrojů. Dá se jen spoléhat na označení výrobku,” říká Koutný.

Do žlutých kontejnerů bioplasty nepatří

Problematika kompostování bioplastů je komplikovaná a běžný uživatel by je neměl míchat s běžným biologickým odpadem. Není však ani vhodné vyhazovat je do žlutých kontejnerů s plastem, protože mohou jejich obsah kontaminovat a narušit proces recyklace. Patří do směsného odpadu, kde ovšem často nekončí. A to je problém. Například PLA, nejrozšířenější bioplast v obalovém průmyslu, je podle Kováře a Kočího vizuálními a fyzickými vlastnostmi téměř k nerozeznání od fosilních plastů, jako je PET, PS nebo PP. Když se však PLA dostane do recyklačního procesu s PET, tak ho nenávratně znehodnotí už při množství 0,1 % z celkového objemu.

Kde hledat řešení? V případě příliš složitého systému hrozí, že by lidé na třídění rezignovali úplně. Před zavedením samostatného sběru biodegradabilního odpadu je proto třeba nejen vytvořit přehledný systém značení, ale také vybudovat dostatečnou infrastrukturu pro zajištění jeho následného třídění a recyklace.

Velkou roli hraje i cena. V současné době již existují materiály s vysokým biodegradačním potenciálem v prostředí kompostu, jako třeba přírodní polymer vyráběný z cukrové třtiny PHBV. „Problémem je jejich cena, která může být až osmkrát větší, než je cena standardně používaných fosilních materiálů. Budoucím úkolem je tedy vyrobit tyto materiály levněji, aby byly konkurenceschopné,” říká Brdlík.

Když se chce, všechno (skoro) jde

Mezi průkopníky využití a efektivního třídění příborů a nádobí z kompostovatelných materiálů patří například hudební festival Rock for People. „Na kompostovatelný odpad máme v areálu speciální koše, které se koncentrují především tam, kde je nejvíce stánků s jídlem. A jsou jasně označené. Stejně tak je na stáncích označeno, kam daný talířek, miska či příbor patří. Zároveň během festivalu nevyužíváme plastové nádobí, vše musí být kompostovatelné, tudíž tím eliminujeme případné smíchání různých druhů materiálu,” popisuje nakládání s odpady na festivalu jeho EKO manager Jan Freidinger s tím, že je stejně nutné biodegradabilní materiál ještě dotřídit. Poté putuje do kompostárny v blízkosti letiště Hradec Králové, kde se festival koná. Hotový kompost se pak vrací do areálu, kde se využije při výsadbě zeleně.

Kam ale se zmíněnou vidličkou z bioplastu, když jste jinde, než na akci s promyšleným systémem třídění? „Zatím do směsného odpadu, pořád je v tom velký vývoj a hodně tápání, na co by vlastně bioplasty měly být ideální a jak s nimi naložit,” uzavírá Koutný.

„Bylo by ideální recyklovat bioplasty stejně jako plasty - aby se náročná výroba materiálu vyplatila. K tomu ale potřebujeme dobrý systém třídění, ne jen vše kompostovat,” říká konzultantka z Knihovny materiálů matériO Prague Valérie Záhonová. V současnosti bohužel podle odborníků neexistuje ani informace o tom, kolik procent bioplastu se do speciálních kompostáren dostane.