Ptáme se

Vnitřní architektury Anny Polanské. O výstavě Tektonika a překonávání bludných kořenů

Jsou umělci, u nichž by se výraz jejich děl dal popsat jako temný démon. Ale díla Anny Polanské jsou jako prosluněná stráň, i když „drajv“ jim rozhodně nechybí.

Vnitřní architektury Anny Polanské. O výstavě Tektonika a překonávání bludných kořenů
Vnitřní architektury Anny Polanské. O výstavě Tektonika a překonávání bludných kořenů

Následující rozhovor se sklářskou výtvarnicí a pedagožkou Annou Polanskou nepotřebuje mnoho slov; je o každém dni, který je plný neustálých menších či větších neočekávaných akcí, o vzrůstající hustotě obyvatelstva na m² u nich doma a o tom, jak je to blahodárné na uměleckou tvorbu a akceleraci myšlení, a také o překonávání bludných kořenů, když se dílo nedaří.

A protože má Anna Polanská sklony spíše k melancholii než zuřivosti, díla přežijí tuto kritickou bezútěšnou fázi hledání, aniž jsou zatracena či rozmlácena. A to je velké štěstí, protože jinak bychom z nich my, prostí diváci, nic neměli. Takhle je můžeme vidět na poslední výstavě Anny Polanské v Galerii Kuzebauch nazvané „Tektonika“ a koumat o nich.

Výstava Tektonika je v pražské Galerii Kuzebauch k vidění od 1. 6. do 22. 7. 2018

Váš sklářský a umělecký kolega Petr Stanický tvrdí, že „…architektura je i v dnešní ‚tekuté‘ době stále matkou všeho výtvarného umění“. Je to podle vás tak?
Nevím, zda dokážu jednoznačně odpovědět. Pokud by byl význam slova architektura chápán v přeneseném slova smyslu jako základ, konstrukce, princip, na kterém stojí a z čeho se utváří umělcovo myšlení a existence, tak bez pochyby ano. Vnitřní architektura, která je nám jednak dána a která je potom stále formována okolnostmi života, prožitky, zkušenostmi, poznáním, ale i omyly a chybami. A podle téhle vnitřní architektury se odvíjí umělcova práce, je jejím viditelným zobrazením, výsledkem, který by bez ní nemohl být tím, čím je.

Když navážeme na předcházející otázku. Co je „matkou“ vašeho umění? A kdo je pak jeho „otcem“?
Dítě se narodí z matky a otce, umění se rodí z nás samých. Takže otcem i matkou naší práce jsme vlastně my sami.

Tohle je už náš druhý rozhovor, který spolu vedeme, téměř na chlup po deseti letech. Když se podívám, jak se za tu dobu proměnila vaše díla, vidím, že podle mého názoru docela podstatně. To, co zůstalo, je základní matérie, čímž nemyslím sklo, ale to, kolem čeho se točí váš hlavní zájem, vaše myšlenky a emoce – země, voda, kámen – v souhře s jemnějšími substancemi – oblohou, vegetací a dalšími. Zůstaly bloky skla, ale! – jsou dnes křehčí, než bývaly. Z elegantní, avšak „nahrubo“ opracované masy skla s výraznými stopami po brusných kotoučích jsou dnes křehčí, lehce rozdýchnuté nádoby povrchem rozrušeným krakelováním, s jemnějším brusem změkčeným matováním. Mají zajímavý tvar, ale vitální, okouzlující brutalita z nich nesálá, už to není proud sopečné lávy, ale mateřského mléka; jiná substance, obě však velkolepé. V čem spočívá tektonika těchto nových děl? – tak se jmenuje vaše současná výstava…
Během těch deseti let se udály zásadní změny v mém životě, narodili se moji dva synové a dcera, to zásadně ovlivnilo pracovní možnosti. V těch letech naše rodina prošla velmi intenzivním obdobím, kdy skloubit rodičovství, partnerství a práci dvou umělců nebylo vůbec snadné.

Všechny tyhle zkušenosti mě pochopitelně formovaly a formují. Když jsem se mohla konečně vrátit k práci, bylo zcela jasné, že mohu začít a navázat tam, kde jsem skončila, že myšlenky, představy a jejich potenciál jsou v základě stejné, jen jsou obohacené o další zkušenosti a plnější o nové okolnosti. Během té práce se pak formy vyvíjely přirozeně, opět, jako před tím, intuitivně. Jejich „tektonika“ je však ukázněnější, celistvější – jako má vnitřní architektura.

Ještě další změny podle mě nastaly. I dříve v nich hrál důležitou úlohu detail – otisk větvičky, květ, pramen deště –, který přesto v posledku určoval výraz a filozofii díla. Detail vašich současných prací je jiný. Dříve váš Filosof poustevničil ve své sluji zahloubený v silné stěně nádoby, dnešní detail, provedený jednoduchým obrysem, výrazně plasticky vystupuje na povrch nádoby z tenčí vrstvy skla a implikuje techniku aplikace – nášivky na látce, tedy přidává se něco, co v látce není, co jí chybí. Oblak už nevyrůstá z pláště nádoby. Oddělení a přidání jsou důležité kategorie a mají velkou symbolickou hodnotu. Oddělením se detailům dostává zvláštní pozornosti, najednou jsou dominantou jedné vteřiny světa. Detailů, zejména přírodních, může být nekonečné množství. Co určuje konečný výběr konkrétního detailu, toho, který bude nakonec přidán?
To je výborný postřeh. Skládám k sobě jednotlivá zobrazení, někdy v abstraktní, někdy v konkrétní formě, vytvářím určité vztahy ve snaze zobrazit to, co zobrazit potřebuji. Můj muž to charakterizoval výrazem Theatrum mundi – Divadlo světa. A co určuje konečný výběr oněch detailů? Chcete zobrazit pocit, a ten pak v jednom okamžiku dostává konkrétní formy a proporce a vztahy, a ta forma k vám přijde a vy víte, že je to přesně to, co je potřeba. Někdy to ne a ne uchopit, víte, že to není ono, je to úplná bezmoc, vy ale musíte vydržet a trpělivě usilovat o nalezení. A když se povede, máte to za sebou.

Z výstavy Tektonika: Melancholie, 2017, foukané broušené sklo, 42 x 20 cm

Říká se, že ďábel/dokonalost se skrývá v detailech. Úplně novým prvkem ve vašich dílech na této výstavě jsou dva detaily – volně uchycená hvězdice a „ucho“ nádoby tvořené linií ze skleněných trubiček, perlí a korálků spojených drátkem. S tímhle si nevím moc rady. Ucho nádoby budiž, ale ta hvězdice…, tak vypadaly vánoční dekorace z 50. let 20. století! V žádném případě vás nepodezírám z tendencí k dekorativnosti, jsou to detaily, které jistě mají svůj význam a funkci, ale větší smysl dává například „zasíťování“ celé nádoby těmito droboučkými skleněnými prvky – jimi nádoba září, chycená v síti mnoha významů. Kde se tam ona osamělá hvězdice vzala?
Vzala se tam, aby tam byla – zavěšená, hravá, milá a veselá.

Jako připomínka starých časů?
To také, protože z vánoční ozdoby skutečně vychází. Je to jen dotek hravosti, radosti, lehkosti. A ona zavěšená šedočerná linie u misky je jen linkou, která si tam přála být. Tenhle soubor vznikal s lehkostí a velmi rychle, potřeba projevit se touhle formou přišla naprosto pochopitelně a spontánně. Ale jsou tu i další okolnosti a důvody. Jen na vysvětlenou – žiji v kraji, kde když kopnete do záhonku, odhalíte pozůstatky bývalé místní bižuterní produkce: skleněné korálky, ověsy, trubičky… Co se nepovedlo, vozilo se do cest a zavážek.

Když jsem se v září 2016 zúčastnila Letní sklářské dílny v Železném Brodě, měla jsem možnost půl dne vzorovat na školní huti a za tři dny měly být výsledky hotové. A protože nejsem specializovaná na hutní sklo a nerada nechávám věci na poslední chvíli, už v průběhu léta jsem hledala způsob, jak hutní produkci uchopit. Bylo mi jasné, že abych to zvládla, musím mít delší čas k přemýšlení, tedy začít už mnohem dřív, a tak jsem se rozhodla předem prozkoumat možnosti vyjádření tohoto materiálu pomocí prostorů – sítí vytvořených z navlečených bižuterních komponentů, které jsem po večerech motala a objevovala jejich úžasné možnosti a které jsem později slavnostně na tvary zavěsila nebo jimi objekt obalila.

A nakonec z toho vznikl soubor více či méně opletených váz a mís, něco naprosto nového, co neztratilo nic z hravosti a zdobnosti oněch korálků a tyčinek. Pro výstavu v Galerii Kuzebauch jsem pak po roce a půl, za jiných okolností a pocitů, „opletla“ vázu novou a nazvala ji Terra Romana.

Anna Polanská, rodačka z Mladé Boleslavi, je absolventkou oboru ryté sklo na sklářské škole v Kamenickém Šenově. Poté studovala na pražské UMPRUM, nejprve v ateliéru Kurta Gebauera a posléze Mariana Karla. V současné době již osmnáctým rokem výtvarně vede obor broušené sklo na železnobrodské škole.

Na stráních, 2018, foukané broušené lepené sklo, ⌀ 36 cm

Vaši dosavadní tvorbu bych nazvala výběrovým emocionálním atlasem přírody. Vždycky mě okouzlovala prázdnota, tedy nepřítomnost člověka, ve vašich pracích, vázy Filosof a Etrusk byly čestnou výjimkou, osamělí zástupci člověka přítomného ve vaší skleněné krajině jen zprostředkovaně. Příroda v nich byla hlavním pánem a měla zásadní postavení. Dnes ale, s odstupem deseti let, zde vidím misky Rty, Letadlo, Židle, dokonce celou člověčí hlavu! Je vaše současná výstava počátkem vzniku podobného, vašeho zcela osobního atlasu světa člověka?
Možná ano, uvidíme. To, že máme tři poměrně malé děti, vytváří v naší rodině značnou hustotu značného množství materiálu, nejen duchovního, ale také fyzického, neustále na někoho nebo na něco narážíte, řešíte, zachraňujete, zakopáváte o něco nebo o někoho. Prakticky nejste nikdy sama, když jdete krajinou a zíráte na tu krásu, tak už o ní neuvažujete jen za sebe, to už prostě neumíte. Váš den je plný neustálých menších či větších neočekávaných akcí. Toto vše se zákonitě projeví i v námětech, které potřebujete zobrazit. Letadlo, rty, židle – tohle je taky váš svět a je krásný, známý a bezpečný. Už nikdy nebudete jen sám za sebe.

„Abstrakce je velmi svobodná. Umožňuje divákovi projektovat do ní své vlastní pocity. A to mě právě znepokojuje. Nerada bych, aby si v mých věcech kdokoli mohl najít cokoli. Spíše usiluji o vyjádření určitých pocitů a podstaty, a pokud je divák pochopí a probudí v něm podobné zážitky, je to úspěch.“ To jsou vaše vlastní slova z doby před deseti lety. Proč je tak důležité vedení diváka výtvarným dílem? Není naopak smyslem díla ponechat mu prostor pro vlastní úvahu a fantazii při jeho objevování a riskovat, že divák umělcovo dílo nepochopí?
Naopak! Riskujete nepochopení, když mu ten prostor dáte. Když divákovi necháváte příliš velkou možnost vkládat si do výtvarného díla vlastní fantazie, tak tam vloží cokoli, a vy jste vlastně jen připravili prostor pro jeho osobní projektování. A to vám pak do vašeho díla může naprojektovat pěkný hrůzy…

Teď trochu přeháním a zlehčuji, samozřejmě, divák se vždy dívá svýma očima, skrze své vlastní zkušenosti, uvažuje ve svých souvislostech, ale primárně je to on, kdo by měl z díla získat váš pohled, vaši výpověď o světě, a v ideálním případě mu může poskytnout novou hodnotu, kterou jste vydobyla vy a předkládáte ji jako svou osobní tvůrčí autentickou výpověď. Ale rozhodně se tím netrápím, nakonec je to každého věc, jak výtvarné dílo vnímá, já jen vím, že potřebuji ukončit práci s vědomím, že je to má osobní výpověď a že je uzavřená.

A také jste tehdy řekla: „Já moc nevěřím v nějaké rozumové rozhodování při výběru námětů či výtvarných forem, raději pracuji jako primitiv, který formy doluje sám ze sebe.“ Ale i divoch, praumělec, se zcela přirozeně nejprve rozhlížel kolem sebe a musel si ujasnit, co a proč zobrazit – kresbou, v kameni nebo hlíně, a tak i vy si musíte definovat, co bezprostřední okolí – příroda, člověk, rodina atd. – nabízí, než vůbec začnete těžit z vlastního dolu. Když to řeknu vzletně – kdy u vás nastane moment pochopení, moment zázraku, kdy už víte? Předchází mu dlouhé dolování hlušiny, než narazíte na zlatou žílu, natrefíte na ni náhodou, nebo náhlým osvícením určitého místa paprskem intuice?
Prvotním impulzem je to, že víte, že musíte začít dělat; potřebujete to, je to jak droga. A protože já například mám času, kdy můžu v klidu intenzivně pracovat, tak málo, hlušinu doluji neustále – když děti snídají, když je vezu do školky, do školy, když učím, prostě furt. Často si skicuji různé tvary a náměty, jakékoli. Další možnosti mi ukazuje také předešlá práce. Prostě to v sobě pořád nějak kupíte a třídíte a zaléváte a vyhazujete.

A pak se najednou dostaví dobře známý pocit, že jste se s tím nějak popasovala, paprsek intuice vámi projede a vy můžete pokračovat. Když nastane fáze realizace díla, tak znovu jakoby od počátku zase dolujete odpovídající formu a zase vám to jde nebo nejde a zase pak ten paprsek. Miluju to napětí, koncentraci a pak ten pocit, když vše běží, jak má, a vy víte, že jste svědkem něčeho krásného. Ale nemyslete si, že euforie a pocit štěstí trvá nějak dlouho, je to chvilinka. Pak už víte, že je to za vámi a že jste to zvládla.

Zont 38, 2017, foukané broušené sklo, 38 x 18 cm

Prázdniny 1926, 2018, foukané broušené lepené sklo, 40 x 20 cm

Prošla jste někdy fází „únavy materiálem“, tedy sklem? Nejvyššího akademického školení v uměleckých oborech se vám dostalo v sochařství a skle v architektuře. Neměla jste někdy chuť zběhnout ze skla a realizovat svá díla v jiných materiálech a jiných formátech?
Byla bych spokojená, kdybych dokázala jen dobře kreslit. Ale mě to vždy odvede k materiálu a k sochařskému projevu. Sklo mi vyhovuje pro své užitné určení. Primárně je k němu určeno, a když tuhle jeho podstatu respektujete, stane se pro vás dobrým materiálem, ostatně jako každý materiál, který pochopíte. A když skloubíte sochařství a dobrý materiál a omezíte je prostorem – funkcí užitného předmětu, vytvoříte tím rámec, kostru, architekturu, kterou se probrodíte až k dokonalému jednotnému celku. Tedy jednou za čas se to povede. Občas také vyšívám nějaký obraz, to mě baví.

Ano, všimla jsem si, na výstavě Tektonika máte dva stříbřitě lesklé kousky, ale alfou a omegou vaší tvorby je vyjádření vztahu krajiny a člověka pomocí tvarů a struktur modelovaných silami přírody (pukliny země, skalní převisy, stružky vyhloubené prameny deště) a zachycením přírodních dějů v jejich uvolněné kráse, proměnlivosti a pomíjivosti. Kdy je člověk připraven a schopen je zachytit – když dozraje jako člověk, jako sklář, jako umělec?
Když je mu to dané.

Připravila: Marie Kohoutová
Portréty: Veronika Nehasilová, foto objektů: Jiří Jiroutek