Ptáme se

Environmentalismus a umění aneb jak umělkyně a umělci reflektují životní prostředí a klimatickou krizi?

Ondřej Navrátil působí jako asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V jeho hledáčku leží kromě zprostředkovávání umění veřejnosti také pojem environmentalismus a s ním spojená problematika v oblasti výtvarného umění. Je autorem knihy Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960-2000. V rozhovoru jsme se ho ptali na to, jak se environmentalismus projevoval v umění 2. poloviny 20. století a jak vypadá současné umění, které s environmentalismem pracuje ve světle zostřující se klimatické krize.

Zorka Ságlová, Kladení plín u Sudoměře, 1970, foto: Jan Ságl, se svolením hunt kastner, Praha

Zorka Ságlová, Kladení plín u Sudoměře, 1970, foto: Jan Ságl, se svolením hunt kastner, Praha
Zorka Ságlová, Kladení plín u Sudoměře, 1970, foto: Jan Ságl, se svolením hunt kastner, Praha

Autorka rozhovoru: Nikol Galé

Téma našeho rozhovoru se dotýká environmentalismu v umění. Odkdy se tento motiv v umění objevuje?

Environmentalismus je široké společenské hnutí, které se zhruba od šedesátých a sedmdesátých let minulého století snaží prosazovat závěry environmentálních výzkumů a souvisejících filozofických, sociálních nebo politických teorií. Má řadu proudů, historicky se proměňuje a postupně se objevují nová témata a problémy, kterými se zabývá. Přibližně od stejné doby na něj reaguje i umění. Pracuje s různými koncepty environmentálního diskurzu, a to se protíná s vlastním vývojem umění a širším společenským děním. Umělci a umělkyně se snaží ve spolupráci s dalšími přispívat k naplňování cílů environmentalismu, přičemž mají k dispozici některé důležité a jedinečné cesty.

Jaké všechny formy umění zahrnuje?

V této oblasti nalezneme nejrůznější formy uměleckých projevů – z formálního hlediska je nemá smysl vymezovat, lze jen upozornit na důraz na etiku práce. Svorníkem je téma či cíl záchrany nás a planety, nicméně cesty k němu mohou být viděny dost různě. Na jedné straně máme třeba práce, které se filosofičtěji zabývají vztahem člověka a jeho prostředí, další věnují pozornost transformaci kapitalistického systému. Jiní tvůrci se například věnují praktičtější každodennosti, někdo může být zase stále technooptimista. Navíc všechno souvisí se vším – ekologie, vykořisťování, útlak. Nejsou tu tedy žádné jednoznačné hranice, což ukazuje i selhávání pojmů, které měly ambici tuto oblast označovat. Termíny jako eco art, environmentální umění, udržitelné umění nebo umění v antropocénu nemají jednoznačnou definici a většinou se vztahují k nějaké historické etapě a podobě diskurzu.

Když bychom se podívali do historie, tak první systematičtější práce s přírodou se v uměleckém světě objevují od konce 60. let – v Americe to byl land art, u nás se pak formy práce s přírodním prostředím objevují v performancích akčních umělců, například Petra Štembery, Federica Diaze, ale i Zorky Ságlové nebo Margity Titlové Ylovsky. Práce těchto umělců ale ve většině netěžily z ekologického apelu. Můžeme v jejich případě hovořit o environmentalismu?

Vztah jednotlivých umělců a umělkyň k environmentální problematice může být různý a může se i vyvíjet. Land art nevznikal z podnětu environmentálního hnutí, ale byl s ním současný. Oboje se formovalo v určité dobové atmosféře a řada umělců a umělkyň, které řadíme do land artu, měla k environmentální problematice blízko nebo si k ní nacházela cestu.

Štemberovi se věnovala Maja Fowkesová v knize The green bloc. Říká, že měl v sedmdesátých letech o environmentální problematice informace, ale nepropagoval ji. Místo toho „experimentálně zkoumal možnost nehierarchického vztahu k přírodnímu světu“, jak se píše na straně 236.

Diaz byl zase kolem roku 2000 vůdčím duchem kolektivu E-area, který měl environmentální cíle. Především v oblasti určitého (hlubinně) ekologického vzdělávání a osvěty a také uplatnění ekologických principů architektury. Takže něco věděli, někdy z toho i čerpali, i když to nemusíme vnímat jako to klíčové v jejich tvorbě.

Když byste měl načrtnout časovou osu vývoje umění, které klade důraz na práci se životním prostředím z hlediska klimatické krize, jak by vypadala?

Už jsem naznačil, že v historii sledujeme několik vln zájmu umělců a umělkyň o environmentální problematiku. První byla v šedesátých a sedmdesátých letech, druhá v letech devadesátých, třetí asi tak v posledních deseti letech. Pokaždé sledujeme další posilování pozornosti a prosazování nových pohledů a témat. Poslední vlna je spojena s klimatickou krizí. Tou se začali někteří umělci a umělkyně zabývat již na konci devadesátých let – například legendy environmentálního žánru Helen Mayer a Newton Harrisonovi a postupně zájem narůstal, u nás je to silněji reflektováno od konce druhé dekády našeho století. V zásadě to kopíruje celospolečenský zájem.

Ondřej Navrátil napsal knihu Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960-2000. Foto: archiv Ondřeje Navrátila

Dnes je environmentální problematika v umění jedním z nejreflektovanějších témat. Velmi sledovaná je oblast post-antropocentrického myšlení (tedy myšlení po antropocentrismu, v němž byl středem veškerého vztahování se ke světu člověk – pozn.red.) a další. Některé české autory a autorky najdete v databázi artbiom.cz – Denisa Langerová, David Přílučík, Vladimír Turner, LES – společenství pro pěstování, teorii a umění, Agronauti, Petra Janda, Michal Kindernay.

Jaké jsou v tomto rozdíly mezi českou a mezinárodní scénou?

V minulosti byly rozdíly větší, což bylo dáno především politickou situací a jejími dopady na umění a kulturu. Rozdíly souvisely nejen s finančními a produkčními možnostmi, ale také třeba s tím, že se čeští umělci a umělkyně až hluboko do devadesátých let stavěli odmítavě k předlistopadovým režimním uměním zkompromitované angažovanosti. V environmentální oblasti se pak více obraceli ve směru romantických útěků do přírody než k angažovaným nebo aktivistickým projevům. Dnes je situace jiná. Svět je propojen, není těžké sledovat dění, čerpat informace, číst texty, takže rozdíly se omezují.

Jak v kontextu environmentalismu vnímáte množící se „útoky“ na kanonická umělecká díla – například atak polévkami z plechovek na Monu Lisu nebo na Van Goghovy Slunečnice?

Na to mají asi různý názor i environmentalisté. Někdo to vidí jako možný nástroj v zoufalé situaci, jiní jako kontraproduktivní čin, který většinu lidí od environmentálního hnutí odcizuje, další může hledat pozici mezi tím. Já v tom už mnoho smyslu nevidím.

Kde podle vás leží hranice mezi umění a aktivismem?

Umění se dnes těsně dotýká mnoha dalších oblastí – aktivismu, vědy, edukace a tak dále. Sice má hranice, ale ty hranice lze překračovat a dá se o nich vyjednávat, takže jsou v důsledku pohyblivé. Také můj pohled se posouvá – před patnácti lety bych to viděl jinak než dnes. A proto to posuzuji vždy znovu podle konkrétního případu a kontextu. Ale musím dodat, že mě ta hranice zas tolik nezajímá. Hlídání písečků není v době klimatické krize to nejpodstatnější, důležitý je naopak pohyb přes tyto hranice a široká spolupráce.

Myslíte si, že současné umění je schopné a ochotné reagovat na ekologickou krizi?

Zdá se mi že ano, nicméně podstatnější je otázka, zda je schopno adekvátně reagovat lidstvo, tam už si nejsem jist.