Všímáme si

Parametrické šaty - když počítač ví, co zakrýt

Technologie a nové materiály prostupují stále hlouběji do řady tradičních výrobních odvětví, a patří mezi ně i oděvnictví. Postupné zavádění automatizace se v tomto oboru rozvíjí už od 7. tisíciletí př. n. l., kdy se poprvé objevil tkalcovský stav v turecké Anatolii. A tak nás dnes v době překotného vývoje nepřekvapí, že do světa bavlny, kůže a šusťáku proniká i 3D tisk a parametrické chápání procesů výroby.

Šaty Verlan vytištěné na 3D tiskárně, navržené pomocí multiagentního systému. (foto: Christrini)

Šaty Verlan vytištěné na 3D tiskárně, navržené pomocí multiagentního systému. (foto: Christrini)
Šaty Verlan vytištěné na 3D tiskárně, navržené pomocí multiagentního systému. (foto: Christrini)

Velkou pozornost si nedávno vysloužily šaty, které navrhl Michael Schmidt s Francisem Bitontim přímo na tělo světoznámé modelky, návrhářky a tanečnice Dity Von Teese. Šaty jsou tvořené sítí z prvků definovaných tak zvaným zlatým řezem. Model vznikl pomocí technologie 3D tisku a měl co lépe podtrhnout její křivky. „Během procesu samotného navrhování spolupracuji s umělou inteligencí“, říká návrhář nové éry Francis Bitonti.

Bitoni po úspěchu s burleskní Ditou uspořádal v létě minulého roku ve svém působišti v New Yorku třítýdenní workshop. Zúčastnil se ho i Martin Gsandtner, který je asistentem v ateliéru Imricha Vaška na pražské VŠUP v Praze, kde se zabývá experimentální a vizionářskou architekturou, během workshopu pracoval na psaní kódu, podle kterého se pak šaty generovaly. Cílem společného setkání účastníků bylo vytisknout parametricky definované šaty na komerčně dostupné 3D tiskárně. Na začátku společné dílny pracoval každý na vlastní koncepci šatů. Po prvním týdnu Bitonti vybral čtyři návrhy a vytvořil pracovní týmy.

Francis Bitonti vytváří inovativní design, který je kombinací vznikajících výrobních technologií a digitálního návrhu. / 3D tiskárna Maker Bot Replicator 2. (foto: Dezeen.com a MakerBot Industries)

Studenti v nich pracovali na vývoji programu a designu modelu. Vše vyvrcholilo hodnocením poroty, kde usedl Vito Acconci, designér Jona ze studia INAISCE i zástupce firmy Maker Bot zabývající se výrobou 3D tiskáren. Porota vybrala dva vítězné návrhy, které se následně sjednotily v jeden model a došly do závěrečné fáze tisku. Jeden z vybraných týmů vedl právě Martin Gsandtner. Druhý vítězný tým vedl Itamar Jobani. Výsledné šaty, které vznikly na základě spojení nejsilnějších bodů obou konceptů, dostaly název Verlan a byly prezentovány na Fashion Week v New Yorku.

Během workshopu New Skins v NY studenti vyvíjeli program, založený na multiagentních systémech (MAS), které umožňují použití metody vhodné pro vyhledání ideálního tvaru šatů ve vztahu k lidské postavě. Při vývoji si šaty rozdělili na několik částí podle choreografie pohybu těla. „Ale i tak musím přiznat, že to modelka měla v šatech těžké. Chodit v nich nebylo obtížné, ale posadit se s nimi bylo nemožné,” popisuje slabiny modelu Gsandtner. „Chtělo to více času na upravení strategie modularity šat,“ dodává.

Skenovaní těla modelky, které poslouží jako plocha, po které se pohybují agenti vytvářející výslednou strukturu. A další fáze Fashion Workshopu. (foto: Francis Bitonti Studio)

Pojmenování Verlan šaty získaly po francouzském slangovém výrazu pro převracení slabik ve slovech. Šaty můžeme chápat jako reakci na obrácený způsob vnímání významu konečného modelu a procesu jeho vzniku. Při návrhu nešlo tolik o design samotných šatů, ale spíše o vytvoření nové metody, během které může být forma vytvářena díky počítačům rozmístěným na lidském těle.

Systém MAS je reprezentován tak zvanými agenty, kteří vytvářejí hejno chovající se na základě interakce mezi nimi samotnými a okolním prostředím (v tomto případě s tělem modelky). Podobně se chovají hejna ptáků či sardinek. K rozhodování při vývoji modelu, tak dochází na základě umělé inteligence agenta, který okamžitě reaguje na okolní podněty. Návrh šatů je tak pokaždé originál, i když forma je podobná. Každý agent je přitahován atraktorem ideálního místa a zanechává za sebou trasu, podobně jako pavouk vytvářející sítě. Šaty ve formě futuristické krajky připomínající svalová vlákna jsou samy o sobě zhmotněním takové sítě.

Tisk na 3D tiskárně Maker Bot Replicator 2 s operační plochou 28,5 x 15,2 x 15,5 cm, která je určena pro domácí použití. (foto: Francis Bitonti Studio)

Tisk šatů probíhal na stovce 3D tiskáren MakerBot Replicator 2. Tisk všech částí trval čtyři sta hodin. Posléze musely být šaty slepeny z padesáti devíti dílků. Použité tiskárny jsou běžně k sehnání za cenu okolo dvou tisíců amerických dolarů za kus. Z klasického polylaktidového vlákna (PLA - nejrozšířenějšího bioplastu), které obsahuje velké množství kyseliny mléčné, byla vytištěná jen menší část šatů reagující předně na kostru těla. Z větší části pak autoři použili pružné Maker Bot Flexible vlákno z polyesteru, které je možné přetvářet a formovat, což bylo ideální pro cílový produkt, který pracuje s dynamikou svalů.

„Měli jsme k dispozici první flexibilní materiál, který ještě v té době nebyl na trhu,” říká Martin Gsandtner. „Tuhost a ohebnost materiálu se tehdy podobala vlastnostem obyčejné kancelářské gumy. Dnes se po dalším vývoji materiál přibližuje vlastnostem latexu, které lze navíc přizpůsobovat požadavkům konkrétního objektu.“ I když o pohodlnosti a praktičnosti počítačem generovaných šatů můžeme pochybovat, tak podobné pilotní produkty jsou právě při vývoji nových technologií a materiálů zásadní. Vzhledem k narůstající dostupnosti 3D tisku a programů s otevřeným zdroji dat (open source), je možné, že Verlan budou jedním z impulsů k novému způsobu pořizování oděvů, které budou tisknuty na míru postavě, povaze, klimatu... My si pouze pořídíme nebo napíšeme program, naskenujeme si postavu a přes noc počkáme, jak se dílo zadaří. Ostatně to můžeme vyzkoušet již dnes.