Jak to vidí

Pavel Paseka: festival Landscape a vnímání krajiny, města i prostředí

V České republice dlouhodobě opomíjené otázky kolem vnímání krajiny, města a veřejného prostoru stále častěji nacházejí důležité místo mezi společensky diskutovanými tématy. Třetí ročník Landscape Festivalu, konaný mimo jiné v prostředí pražského Nákladového nádraží Žižkov, který začal 8. června a potrvá až do 27. září, už podle názvu souvisí především s krajinou. Podle organizátorů je však úzce provázán i s obory, které se u nás po roce 1989 znovu dostaly do popředí zájmu. Krajinářská architektura, urbanismus nebo územní plánování čím dál více rezonují nejen mezi odborníky, ale v posledních letech i u laické veřejnosti. Výstavy, instalace a přednášky konané v rámci Landscape Festivalu mají za cíl položit návštěvníkům řadu otázek, přičemž nejdůležitějšími jsou: Jak dnes vnímáme krajinu, město a prostředí obecně? A jak je vnímají experti i samotní tvůrci výstavy?

Kolektivní chování samoorganizujících se systémů. Mapování pohybu jedinců v roji (světlušky) v instalaci MOVE by NATURE od architektonické skupiny Archistroj. Foto: Petr Studničný

Kolektivní chování samoorganizujících se systémů. Mapování pohybu jedinců v roji (světlušky) v instalaci MOVE by NATURE od architektonické skupiny Archistroj. Foto: Petr Studničný
Kolektivní chování samoorganizujících se systémů. Mapování pohybu jedinců v roji (světlušky) v instalaci MOVE by NATURE od architektonické skupiny Archistroj. Foto: Petr Studničný

Každé z výše popsaných a „znovuobjevených“ odvětví nahlíží na problematiku vlastní optikou, přičemž úhel pohledu těch ostatních není prioritou. Všechny jsou přitom významně propojeny s architekturou. Vysoká míra specializace jednotlivých oborů sice vede k získávání detailnějších poznatků a k větší míře mezioborového rozdělení, ovšem témata, kterými se zabývají, jsou propojena s prostředím, ve kterém žijeme, pracujeme i bydlíme. A co více, úzce souvisejí s jeho utvářením. Hlavním přínosem dosavadních tří ročníků Landscape Festivalu je snaha odstranit rozdíly v pohledech, kterými odborníci z různých odvětví nahlížejí na prostředí naší planety. A to je rozhodně chvályhodné.

Posilovna v přírodním prostředí využívající jako závaží proměnlivou hmotnost sena. Instalace Ekofitnesscentrum aneb makačka trochu jinak od skupiny tvůrčí skupiny Naokraji. Foto: Ivana Borzová

Ostatně, takto koncipovaný, oborově integrovaný pohled na vnímání krajiny a její utváření je patrný i z dokumentů evropské a tuzemské legislativy. Pokud se podíváme na Evropskou úmluvu o krajině (ČR ji podepsala v roce 2002, ratifikovala 2004; pozn. autora), zjistíme, že pod pojmem krajina chápeme nejen nezastavěnou plochu, ale i tu sídelní. A že její management je v kontextu s územním plánováním. Stejně tak i Stavební zákon z roku 2006 přináší rovnoprávnost pro urbanizované prostředí sídel s tím, co obvykle označujeme za krajinu, tedy s tou částí území, v níž převládají přírodní prvky. Model architekta-urbanisty jako experta, jenž se zabývá výhradně sídelním prostředím, je vnímán jako přežitý. Dělení na architekturu, urbanismus, krajinářskou architekturu či územní plánování vnímám jako pozůstatek z minulých dob, anachronismus, který se naštěstí daří stále častěji překonávat. A to i díky akcím, událostem a konferencím, podobným právě pražskému Landscape Festivalu.

Algoritmus Boids mapující chování ptáků v hejnech. Let ptáka není jen náhodným pohybem jedinců, odehrává se zde několik automatismů. V instalaci skupiny Archistroj je tento let ptáků znázorněn žlutými dráty. Foto: Petr Studničný

Vedle snahy o formování mezioborového názoru na krajinné a městské prostředí můžeme registrovat v určitém smyslu rozdílné pohledy (i když ty se často výrazně překrývají) na jeho vnímání a následné utváření. Směry, tendence, názory nebo, jak se často uvádí v některé literatuře, trendy. Právě ty bývají názorně představeny na Landscape Festivalu. A přestože rozdílné přístupy nejsou explicitně pojmenovány, je právě v této formě prezentace a vzájemném srovnávání vidět smysl každého z nich.
Nejvýrazněji to návštěvníci můžou pozorovat na site specific instalacích umístěných na vagonech v prostoru Nákladového nádraží Žižkov, které je vedle Galerie Jaroslava Fragnera druhou lokalitou, kde se mezioborová akce koná. Instalace jsou v rámci festivalu, který trvá bezmála tři měsíce, specifickým prvkem. Ostatní výstavy a přednášky jsou převzaté. Organizátoři je nicméně vybírali pečlivě tak, aby ukázali provázanost mnoha různých oborů a představili celou škálu tendencí. Na instalacích vytvořených přímo pro výstavní festivalové účely lze potom divákům ukázat rozdílnost přístupů k utváření prostředí poněkud jasněji a v reálném čase a prostředí.

Velmi frekventovaným tématem je na všech ročnících Landscape Festivalu ekologie, zejména pak problematika spojená s úpadkem a degradací krajiny, nevhodným způsobem využívání území, neadekvátními zábory zemědělských a lesních pozemků. Vloni na tuto problematiku poukazovala např. instalace Strom, který už nenaříká… od Vladimíra Sitty nebo instalace Rekrajinostrukce vytvořená Ústavem plánování krajiny Mendelovy univerzity v Brně, prezentovaná na letošním ročníku. Tyto tendence ve vnímání krajiny, které lze v zahraničí registrovat již od 70. let, se vžily pod názvem ekologický urbanismus. I díky němu více uvažujeme o procesech, jež přirozeně probíhají v přírodním prostředí, a snažíme se o jejich implementaci i do prostředí urbánního.

Rudé dráty jako zobrazení feromonové stopy, kterou za sebou zanechávají mravenci při hledání potravy. Detail instalace skupiny Archistroj. Foto: Petr Studničný

Tendence uvažovat o přírodním prostředí jako o doplňku prostředí městského, jejich vzájemném prolínání, blízkosti a dostupnosti krajinného zázemí sídel, včetně využívání ke každodenní rekreaci a odpočinku, je další z náhledů často prezentovaných na Landscape Festivalu. Vedle rekreace souvisí i s příznivým ovlivňováním mikroklimatu a obytnou pohodou sídel. Takové vnímání je postaveno na přítomnosti přírodního krajinného prostředí v sídlech. Zajímavým příkladem je projekt skupiny Krajináři a jejich instalace Eatscape, Restscape, Playscape, kde autoři znázorňují postupný přechod od čistě produkční funkce krajiny přes rekreační zázemí sídel po formu „hravé krajiny“ v sídlech samotných. Souhrnně lze mluvit o tzv. green infrastructure – infrastruktuře zeleně či zelených sítích jako nově definovaném druhu infrastruktury ve městech.

V rámci letošního ročníku Landscape Festivalu je na žižkovském nádraží věnován významný prostor také parametrickému uvažování o krajinném prostředí a dějích v něm. Přístup založený na exaktním matematickém definování dějů nabízí možnost pohlížet na městské i krajinné prostředí prostřednictvím popisu přírodních procesů a systémů. Město vidí jako adaptabilní organismus fungující v krajině a hledá vztahy mezi jeho dílčími komponenty jak v prostoru, tak v horizontu času. Vedle výstavy studentských prací z ateliéru A3 pražského UMPRUM vytvářených pod vedením Imricha Vaška můžou návštěvníci zhlédnout i instalaci MOVE by NATURE, vytvořenou skupinou Archistroj, která mapuje efektivní chování rojů, hejn a kolonií. Kolektivní chování samostatně se organizujících systémů lze následně využít například k realizaci dynamických modelů vývoje měst.

Nesmíme zapomenout, že prostředí městské i přírodní využíváme k rozličným hrám či hrátkám, a to napříč generacemi. To prezentuje hravou instalací Playscape skupina Hrajináři. Foto: Vanda Kovaříková

Snaha o utvoření mezioborového náhledu na prostředí, následné plánování a management realizovaný prostřednictvím správních orgánů ovšem sama o sobě nestačí. Ve vnímání prostředí je klíčový pohled obyvatel a uživatelů dané lokality. Již zmiňovaná Evropská úmluva o krajině volá po přístupu k hodnocení a vytváření prostředí, který je primárně založen na tom, jak je vnímají lidé, kteří v daném místě žijí. Tento princip je třeba skutečně akcentovat a dbát na jeho uplatňování. Pokud je zanedbáván, ukazuje se, že živelnost společenství je schopna si najít svou vlastní cestu, jak prosadit do území svůj pohled na věc.

I takové příklady Landscape Festival prezentuje. A také ukázky utváření prostředí zdola, od místních obyvatel. Záměry jsou v takovém případě realizovány bez ohledu na plánovaný rozvoj, který neodpovídá skutečným požadavkům obyvatel. Často se s tím setkáváme v městském prostředí, nicméně výjimkou nejsou ani případy z čistě přírodních lokalit. Těchto forem tzv. bottom-up rozvoje je celá škála. Známe je hlavně ze zahraničí, populární jsou například v Německu, Rakousku, Nizozemsku či severských zemích. Stále výrazněji se začínají projevovat i u nás. Připomeňme si ty, které byly prezentovány v rámci všech tří ročníků festivalu, například: Vytváření komunitních zahrad coby center sociálních vazeb. Guerillové pěstování okrasných i produkčních rostlin. Různé formy public artu ve městech i v přírodní krajině od uměleckých instalací přes místa k posezení až po grafické a obrazové projevy, či „černé stavby“ v přírodním prostředí (např. rozhledny od M. Rajniše). Tyto postupy obecně souvisí s využitím či znovuvyužitím území, která již neplní požadovanou funkci. Takovým případem je právě i brownfield žižkovského nádraží.

Nákladové nádraží Žižkov se opět po roce stalo dějištěm multioborového Landspace Festivalu. Pohled do jedinečného industriálního areálu, skrze dráty znázorněný roj bludiček. Foto: Petr Studničný

Návštěvníci festivalu, kteří mají zájem o témata spojená s krajinou a městským prostorem, mohou v Galerii Jaroslava Fragnera i na Nákladovém nádraží Žižkov najít opravdu hodně způsobů, jak lze o prostředí uvažovat. Jak se o ně starat a jak je zkvalitňovat. Už jen pouhé uvažování o těchto tématech pomůže více vklínit do všeobecného povědomí potřebu účelně a efektivně nakládat s městským i krajinným prostředím a definitivně o něm přestat přemýšlet jako o něčem, co tu vždy bylo a bude jen proto, aby posloužilo pouze našim potřebám.