TÉMA
Nestárnoucí krása. Cesta skleněného těžítka staletími.
Sentiment? A proč ne. Zatřesete skleněnou koulí a začne sněžit, snížek padá na miniaturní venkovský kostelík, sněhuláka se šálou, na srnku se zajícem pod jedličkou nebo děti táhnoucí saně závějí. Nemůže snad existovat dítě, které by takové těžítko neuchvátilo, u dospělých zase tyto malé mistrovské kousky sklářského umění vyvolávají vzpomínky na vlastní dětství a plynoucí čas.
Text: Marie Kohoutová • Foto © Simona Martínková
Skleněná těžítka jsou od svého vzniku v 19. století dodnes obdivovaná a žádaná. Přinášejí radost jejich tvůrcům i obdarovaným, nehledě na to, že jsou i specifickým artiklem muzejních sbírek a předmětem sběratelského zájmu. Věřili byste tomu, že se na aukci v roce 1990 prodalo starožitné těžítko za rekordní cenu 258 500 amerických dolarů? Máte-li doma nějaké, rozhodně se ho nezbavujte...
Koule, krychle, pyramidy
Co obdivovat víc. Krásu, kterou tento malý skleněný svět nabízí, nebo sám proces vzniku těžítek? Jejich výroba se neobejde bez výtvarného nadání a řemeslné zručnosti opřené o dědictví tradice, znalostí a dovedností sklářů předchozích generací, neboť právě oni svou invencí a výtvarnou fantazií pozvedli skleněné těžítko do výšin umění. Těžítka v sobě spojují aspekty řemeslného a uměleckého snažení lidí ve sklářském oboru od počátku jeho historického vývoje až po současnost a jsou jich spousty, s různými tvary i motivy. Vedle nejobvyklejší koule máme i vajíčka, kapky, krychle, pyramidy či ovoce, nebo těžítka fazetováním vybroušená do podoby velkého diamantu.
Různé jsou i povrchové úpravy, vedle broušení a leštění patří mezi nejobvyklejší matování, pískování, malba, přestříkání kovovými solemi, aby se dosáhlo duhového efektu, intarzie a gravírování - k tradičnímu ryteckému kolečku se dnes přidal i laser.
Pouhá záliba pro sbírání těžítek někdy nestačí. Při budování sbírek vzácných starožitných kousků jsou třeba i nemalé finanční prostředky. Sběratelská obec je početná a aktivní – regionální i mezinárodní sdružení sběratelů skleněných těžítek pořádají výstavy, zájezdy, přednášky a aukce. Vychází i speciální bulletin informující o velkých tvůrcích těžítek 19. století i o mistrech současného umění. Sběratelé svou vášeň pro těžítka sdílejí s odborníky, umělci, obchodníky i vědci a popularizují jejich nestárnoucí krásu. Zdroj: www.theglassgallery.com
Moderní doba ovlivnila i tvorbu motivů. Vedle klasických pestrobarevných žíhaných květů nálevkovitého tvaru nebo millefiori, proužků, bublinek, vrstvených barev a spirál mezi nimi najdeme motivy čaker, obrazce jin a jang, symboly egyptské a keltské, nebeská tělesa a souhvězdí, zvířata a populární znamení zvěrokruhu, jméno, datum narození nebo výročí, krátké texty, firemní loga i zatavené fotografie, trojrozměrné drobné objekty a žánrové výjevy. Zhotovení motivů a obrazů bylo dříve doménou tradičních sklářských technik a postupů, dnes se k nim přidávají moderní technologie – laser, vakuové nanesení barevných vrstev a další.
České sklo obstálo
Těžítko má jednoduchou definici - je to malý pevný předmět dostatečně těžký, aby zabránil odfouknutí papíru větrem nebo jeho posunu, například v kaligrafii pohybem tahů štětce. Těžítkem tedy může být leccos. Pokud jde o dekorativní těžítka ze skla, řemeslníci nebo továrny je obvykle vyrábějí v limitovaných edicích, jednotlivé designové série i výrobci mají vlastní značku a vročení výrobku.
První těžítka byla vyrobena ve Francii mezi lety 1845 a 1860, ve sklárnách Baccarat, St. Louis a Clichy. Brzy se vyráběla také ve Spojených státech (New England Glass Company), Velké Británii (Bacchus) a dalších zemích. Pak nastalo období odlivu zájmu a tedy i pokles výroby. Obnovu popularity a renesanci výroby těžítek přinesla až polovina 20. století. Nový život jim vdechli výtvarníci a designéři a jejich výtvory zdárně konkurují starožitným výrobkům klasického období.
Zdroj: florianovahut.com
Ve světové konkurenci zdárně obstáli i čeští skláři. Těžítka tuzemské výroby byla v Evropě i v zámoří velmi populární a žádaná, obzvláště ta z rubínového skla. Kdysi těžítka vyráběla skoro každá česká sklárna, dnes se jimi zabývají spíš menší studia a rodinné firmy: Artcristal Bohemia, Floriánova huť, Ecoglass, sklárna Jaroslava Svobody v Karlově, sklářská huť U hrocha ve Škrdlovicích a další. Obnovují staré sklářské techniky, zhotovují repliky jednotlivých historických období i moderní designové série pro zákazníky a sběratele z České republiky i ze světa.
Zdroj: artcristal.cz
Sběratelé se mohou specializovat na jeden z několika typů těžítek, ale častěji končí s eklektickou směsí. Většina těžítek, která jsou považována za umělecká díla, jsou zhotovena jednou ze čtyř technik. Millefiori, tvarováním hořákem, tradičně se říkalo „nad kahanem,“ tzv. „lampwork,“ kdy jsou vnitřní stylizované objekty, květiny, ovoce, motýli nebo zvířata, tvarovány pomocí plynového hořáku, sestaveny do kompozic a převrstveny sklovinou, nebo technikou sulfid, kdy je uvnitř zatavený medailon nebo portrétní plaketa vyrobená ze speciální keramiky schopné reprodukovat velmi jemné detaily. To všechno jsou klasické sklářské techniky používané dávno před vznikem těžítka. Millvilleova růže, čtvrtá technika s dekorem bohatě rozvinutého zvlněného květu, vznikla v oblasti Millville v New Jersey v prvním desetiletí 20. století. Hodnotu starožitného těžítka určují kvalita, design, vzácnost a stav. Jeho sklo by nemělo mít žlutý nebo nazelenalý nádech, viditelné chyby skloviny, nejčastěji bubliny a šlíry, a povrchové škrábance, to vše snižuje jeho hodnotu; stejně tak by neměly existovat tvarové asymetrie, pokud nejsou designovým záměrem, nebo nerovnoměrně rozmístěné dekorační prvky, či v případě květů zlomené stonky.
Prosté vybavení, složitý postup
Většina těžítek považovaných za umělecká díla je zhotovena technikami, které vznikly dávno před zrodem těžítka samého. Některé, například millefiori, používali už Řekové a staří Egypťané. Nejnovější postup s dekorem bohatě rozvinutého zvlněného květu (Millvilleova růže) vznikl v oblasti Millville v New Jersey v prvním desetiletí 20. století.
Zdroj: oldsouthjerseyglass.com
K výrobě těžítek sklář potřebuje vlastně jen pár kousků nářadí: naběrák, který nemá mosazný náústek, tedy nikoli píšťalu pro tvarování dutých výrobků, dále svalák, otevřenou dřevěnou mokrou formu pro tvar těžítka a jeho kontrolu, a zářezek ke tvarování krčku těžítka. Podle zamýšleného vzoru ještě kovové šídlo nebo formu s ostrými hroty k propichování skleněné hmoty, případně dřevěný kolík k rozfouknutí vnitřní dutiny.
Jednoduché vybavení však vyžaduje velkou řemeslnou dovednost a hodně zkušeností. Sklář při výrobě musí naběrákem se sklovinou neustále otáčet v ruce a na vidlici, utavenou hmotu svalovat na kovové pracovní desce a tvarovat ji pomocí svaláku, protože žhavá sklovina se neustále kroutí a jako pružný materiál má tendenci stékat a vytvářet kapku. Každý náběr na jádro, ať je to další vrstva skloviny, střepy, drť nebo hutní nálepy, se musí znovu protavit, aby žádná z částí neklesla pod transformační teplotu a nepraskla náhlým ohřátím. Dekoru se dosahuje pomocí roztoku sody (pro utvoření nepravidelných bublin) případně formy pro vpichy do skloviny (pro vznik řízených pravidelných bublin).
Christina Callahan: "Zdravotnický pracovník v době covidové", foto autorka, zdroj: www.paperweight.org
Tradičním postupem je i metoda foukání dřevěným kolíkem. Používá se hlavně při tvarování hutního skla z volné ruky. Po sválení je hmota na vrcholu napíchnuta šídlem, do vzniklého otvoru se pak vtlačí špičatý mokrý dřevěný kolík a vzniklá pára a plyny samy rozfouknou dutinu kulatého tvaru. Květy vzniknou nalepením a ustřižením barevné skleněné hmoty na jádro, po protavení a sválení se pak uhladí nůžkami a po prohřátí vpichem šídla vzniknou stonky květů, případně se kolíkem vyfoukne vnitřní barevná bublina. Mají-li těžítka tvar třeba jablka nebo hrušky, pak se svrchní nálepy, stopky, lístečky a další tvary, dotvarují kleštěmi a pinzetou.
Křišťál pro výrobu se taví šestnáct hodin, tedy den předem, počet náběrů skloviny je dán požadovanou velikostí těžítka. Výroba běží poměrně rychle, tedy přiměřeně ke stavu skloviny, a má určitý rytmus, zato proces chlazení je velmi pomalý. I v chladící peci ale plane oheň a hodnota tepla klesá jen velmi pozvolna. Je-li hotovo, těžítko putuje do brusírny, kde se následně leští, případně prochází dalšími povrchovými úpravami skla.
Zdroj: mentalfloss.com
Speciální položkou je sněhové těžítko, též nazývané sněhová nebo vodní koule či chumelenice. Je to transparentní koule, tradičně vyrobená ze skla, dnes většinou z plastu, obklopující miniaturní scénu, často model města, krajiny nebo postavy. Sněhové koule vynalezl na konci 19. století Rakušan Erwin Perzy, výrobce chirurgických nástrojů, a jak už to u objevů bývá, stalo se to náhodou, omylem. Perzy ovšem ihned rozpoznal komerční možnosti svého objevu a nechal si ho patentovat.
Zpočátku byly sněhové koule naplněné vodou a poté zapečetěny. Hledal se optimální materiál pro sníh, tedy třpytky. Býval vytvořen pomocí kostních třísek, kousků porcelánu, písku nebo dokonce pilin, později se sníh vyráběl z částic zlaté fólie, nerozpustných mýdlových vloček, pak bílého plastu. Experimentovalo se i s kapalinou na bázi vody nebo lehkého oleje. Dnes je to směs vody, nemrznoucí směsi glykolu a glycerinu, který viskozitou zpomaluje padání sněhu.
Dnešní sněhové koule mohou mít zabudované hudební strojky, pohyblivé části, vnitřní světla a dokonce i elektromotorky, které aktivují sněžení, takže není nutné těžítkem třást. Zobrazují různé scény – vánoční motivy, pohádkové postavy nebo zvířata, v létě bývají častými suvenýry z dovolené s mušličkami, pískem z pláže a třeba s vaší fotkou. Vyrábí je řada zemí od Hongkongu a Číny po Spojené státy. Skleněné, stále častěji však plastové sněžící těžítko inspirovalo a ovlivnilo i pop art. Skoro každý americký obchoďák dnes má velký otáčivý glóbus, v němž se točí drobné pěnové předměty, během halloweenu v nich například létají netopýři, strašidelné postavičky či duchové.
22. 12. 2022
Aktuálně
►Kryštof Mařatka: Nové světy klavíru
► Evy Eisler – Ochočené nekonečno
► Seminář matériO' Fokus: Trendy a šetrné materiály v praxi 28.11.
► Heimtextil 2025: Textil jako most mezi minulostí a udržitelnou budoucností
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU