VŠÍMÁME SI

Souznění v přítomném okamžiku

Jak propojit zážitek z výtvarného umění a literatury? Jaký je vztah těchto medií, konkurence nebo souznění? Na tyto otázky hledá odpovědi kurátorka Michaela Šilpochová v Centru současného umění DOX. Anna Beáta a Patrik Háblovi jsou harmonickou i třaskavou dvojicí, která nabízí nečekané paralely přítomného okamžiku.

Souznění v přítomném okamžiku
Souznění v přítomném okamžiku

Text: Karolína Vojáčková • Foto: Jan Slavík

Přítomnost je zachycení v čase a prostoru, které má pro lidskou mysl léčivý a nenahraditelný význam. V dnešní digitální době, kdy vše je tak rychle nové a zároveň již zastaralé, je pomíjivost přímou charakteristikou doby. Ne nadarmo je jeden ze současných psychoterapeutických trendů „zvědomění a zpřítomnění“. Protože jen v momentu, kdy pociťujeme reálně čas a prostor i jejich symbiózu se všemi náležitostmi, dostáváme se do vnitřní integrity. Umět vnímat přítomný okamžik je dnes jedna z nejžádanějších dovedností k dosažení osobní vyrovnanosti. Skrze přítomnost, kterou opravdu umíme prožít, jsme teprve schopni hluboce promýšlet a procítit jak minulost, tak i budoucnost. To nám pak dovoluje vnímat malé nuance, ale i kontrasty světla a temnoty. Právě o vnímání všech souvztažností, které moment zpřítomnění nabízí, je aktuálně probíhající výstava Anny a Patrika Háblových v pražskému centru umění DOX.

Kurátorský počin Michaely Šilpochové přichází s neotřelým konceptem propojit svět výtvarného umění a literatury. Tento přístup je zatím v českém výstavním prostoru málo frekventovaný, a tak se Michaela Šilpochová dostává do neprozkoumaného území. I když si bere na pomoc odkazy již z antiky, kde se teoreticky začínal formovat vztah mezi jednotlivými uměleckými disciplínami, snaží se pojmout koncept aktuálně. Kurátorka vsadila na kombinaci kvalitních autorů, kteří každý vynikají ve svém oboru jednotlivě, ale díky partnerskému soužití je jejich souhra přirozená, příjemně vyvážená i třaskavá zároveň.

Anna Beáta Háblová je etablovaná architekta, básnířka a spisovatelka. Patrik Hábl je již stálicí české malířské scény a má za sebou i celou řadu realizací v architektuře. Zatímco Patrik návštěvníky jednoznačně v každé části výstavy překvapí svými portrétními cykly, které se dalece vzdalují abstrakci, jež ho proslavila nejvíce, Anna vedle něj vytváří stabilní paralelu básnického formátu jak svými verši, haiku nebo slam-poetry. A na závěr při vyvrcholení expozice i ona odkrývá svou novou tvář spisovatelky románu.

Výstava začíná netradičně již ve výtahu, kde slyšíme první verše Anny. V té chvíli nás uvádí do střehu její důvtipná a hravá poetika, která je pro ni typická. Snoubí se zde jak cit pro místo, tak rozkrývání hmotných i duchovních souvislostí našeho prostředí. Tyto básnické komentáře nás pak provází po celé výstavě, nenápadně ale přesně, jako fragmenty doplňující architekturu centra DOX.

Z výtahu vstupujeme do první zóny, temné síně plné bolesti, tíhy, dekadence. Zde Patrik skrze portrétování předčasně zesnulých osobností světové kulturní i intelektuální scény vymývá ze svého nitra bolest z předčasného úmrtí svého bratra. Tíha je zde servírována proměnlivými osvětleními jednotlivých pláten. Pietní atmosféru dokreslují haiku Anny, které čas od času zazní místností a odlehčí atmosféru od tíživého sevření malbou.

Druhá část je již světlá a plátna nabírají monumentální rozměry, tak jak jsme u Patrika zvyklí. Avšak opět i zde místo všeobjímající abstrakce rozeznáváme tváře a gesta, které vznikly vytrhávanou technikou. Technika, která vyžaduje zrání a následnou destrukci media na plátně je další záznam Patrikových experimentů. V kontrastu těchto prací, které mohou dopadnout i náhodně a nesměle, zde běží Eko slam Anny. Videoinstalace z Anniných návštěv lesa pak slouží jako vizuální podkres.

Vyvrcholení výstavy ve věži je určitým smířením a souzněním. Anna zde představuje úryvky svého prvního románu na obřích svitcích zavěšených ze stropu galerie. Kolik řádků si kdo přečte, je čistě na něm, a instalace nabízí spíše podráždění chuťových pohárků, než plné nasycení, natož přecpání. Také Patrik zde obnažuje polohu, která byla dosud většině diváků neznámá. On sám jí ale u sebe rozvíjí již řadu let. Na stěnách jako ve starých obrazárnách vidíme organickou soustavu portrétních děl starých mistrů. Jsou to ale kopie, které opět nesou známky destrukce media. Zde již není prostor pro tíhu jako na začátku výstavy, mísí se tu experiment s hravostí a někdy až troufalostí. Vypořádávat se s díly starých mistrů však patří k umělecké praxi od samého počátku. Tvorba kopií, která měla nejprve za cíl trénink excelentní techniky, se zde posouvá do pozice trenažéru změny, nabourání, někdy až pokoření.

Jak se podařil Michaele Šilpochové záměr skloubit dvě média? V některých částech výstavy jsou autoři propojení, proplétají se mezi sebou, v jiných spíše spočívají vedle sebe a nechávají si zdravý odstup. Vzhledem k síle obou osobností je to pochopitelné. Nutné je si také uvědomit, že díky jejich manželskému poutu, je potřeba vnímat je jako jeden organismus. Zatímco obrazy jako hmotné artefakty jsou vizuálně výrazné a nárokují si svůj díl pozornosti, verše jsou spíše neinvazivním průvodcem, který se nenápadně ve správnou chvíli připomene. Asi bychom si měli sami přenastavit svou mysl a nevnímat vše jako konkurenční souboj a nepoměřovat jednotlivé strany. Cíl je spíše integrita a splynutí než seskládání různobarevných dílků do jedné mozaiky. Důležitý je přínos pro celek, ne pouze poměr zastoupení určitého média.

TOLIK JINÉ PŘÍTOMNOSTI
27. ledna – 1. května 2022
Centrum současného umění DOX
Kurátorka výstavy: Michaela Šilpochová

Karolína Vojáčková vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze a výtvarné umění na pražské AVU. V roce 2021 absolvovala stáž na Královské akademii v nizozemském Haagu. Pracuje jako architekta a urbanistka. Vedle projekční činnosti se věnuje umělecké praxi, psaní a výuce.
Svoje přesvědčení o udržitelnosti promítá do činností Ekobuňky AVU a Iniciativní skupině pro udržitelnost při ČKA, ale zajímá se i o teorii médií, architektury a umění.