Jak to vidí

Stanislav Komárek: Života v pavoučí síti se můžeme štítit, lze ho ale i obdivovat

Některé servery přinesly nedávno zprávu, že se v Praze přemnožili pavouci, podle přiložených snímků křižáci. Okurková sezona si žádá vždy nějaké skandální zprávy, když už lochneská nestvůra a její objevování se vyšlo z módy. Pavouci s námi, ať chceme nebo nechceme, stále žijí, a lépe než se jich děsit je si na ně zvyknout. Jsou to ostatně bytosti opravdu pozoruhodné. Pavoučí vlákno patří k nejzajímavějším materiálům v přírodě vůbec a jeho dokonalé napodobení ještě čeká na svého objevitele – něco tak elastického a zároveň pevného v tahu si mohou výrobci umělých vláken nechat pouze přát v nejkrásnějších snech.

Stanislav Komárek: Života v pavoučí síti se můžeme štítit, lze ho ale i obdivovat
Stanislav Komárek: Života v pavoučí síti se můžeme štítit, lze ho ale i obdivovat

Tito „vzdušní rybáři“ mají schopnost řadu dnů i týdnů hladovět a jejich největší ctností je nepochybně trpělivost. Přitom musejí svou pavučinu často opravovat a snování nových a nových vláken je nesmí příliš vysílit – za miliony a miliony let selekce je celá záležitost skutečně optimalizována. Už v 18. století byl předložen francouzské akademii pár punčoch upletený z pavoučích vláken, ale ve větší míře se nikdy nepodařilo tento materiál smysluplným způsobem využívat.

Obecně největší pozornost budí dokonale symetrické sítě křižáků, které poutaly pozornost už starých Řeků – jak známo, dívka Arachné, velmi zručná, ale poněkud pyšná tkadlena, vyzvala samu bohyni Pallas Athénu na souboj ve svém oblíbeném umění, a to neměla dělat. Soutěž sice vyhrála, ale rozhněvaná bohyně ji proměnila v pavouka – v této podobě si může dodnes tkát do sytosti.

Z toho rovněž plyne ponaučení, že nebesko-olympské mocnosti není radno příliš provokovat. Řečtí myslitelé rovněž poukazovali na to, že zvířata sice jednu dovednost, v případě pavouků třeba tkaní, zvládají lépe než lidé, ale lidé jich naopak umějí mnoho najednou: tkají, tesají, staví a tak dále. Obdiv k pavoukům se od antiky nikdy nevytratil. Náš vztah k nim je ovšem ambivalentní, to jest, také se jich štítíme.

Jsou velcí a chlupatí
Fobie z pavouků patří vedle fobie z hadů k nejčastějším fobiím ze zvířat vůbec – ačkoliv jsou třeba kočkovité šelmy objektivně velmi nebezpečné, vrozený strach z tygrů například nikdo nemá. Pavouci, nejlépe velcí a chlupatí, tudíž patří k oblíbenému instrumentáriu hororů a v myslích běžných lidí se jeví být velice nebezpečnými tvory. Skutečnost je ovšem mnohem střízlivější a většina velkých sklípkanů či slíďáků nejenže nejsou tvorové útoční, ale jejich kousnutí je v nejhorším případě srovnatelné s vosím žihadlem.

Existují ovšem i pavouci opravdu nebezpeční, třeba známá „černá vdova“, snovačka jedovatá (Latrodectus mactans), která u nás ovšem nežije. V jižnějších státech USA ale běžně sedává na spodní straně záchodových prkének a rovněž v Austrálii je její kousnutí velmi časté – sám jsem je hojně vídal na ázerbajdžánských stepích, skoro pod každým kamenem. I v případě „černých vdov“ jsou úmrtí lidí jen řídká, ale rány často ve velkém okruhu odumřou, hnisají a dlouho se hojí. Přes určitý strach z „pabouků“ a štítivost je lidé ovšem většinou nezabíjejí, spíše z bytu opatrně vyhodí. Jejich zabití prý nepřináší štěstí. U afrických bantuských národů je pavouk, většinou jménem Ananzi, mazaným hrdinou lidových pohádek a vyprávění, asi jako u nás lišák – všechny přelstí a budí obecné sympatie.

Při povodních v pákistánské provincii Sindh v roce 2010 se na stromech objevilo neobvykle velké množství pavoučích sítí. Méně velkolepá díla křižáků dnes najdeme i v pražských ulicích.(foto: Russell Watkins/Department for International Development, 2010, CC BY 2.0)

Pavouk jako objekt estetický
V našich domech a bytech představují pavouci problém spíše estetický – jejich prachem ušpiněné sítě nevypadají zrovna vábně. Pavouk je jinak spolubydlící přímo ideální: neštěká ani nekňučí, nemusí se venčit a krmit, nedělá loužičky ani hromádky, aktivně chytá a likviduje obtížný hmyz. Vlastně se divím, proč si je lidé do svých obydlí aktivně nepřinášejí. V teráriích je ovšem řada milovníků chová – dobře si vzpomínám, jak jsem si jako student přivezl z Balkánu tři slíďáky tatarské: jmenovali se Uriáš, Jidáš a Mefisto a byli naživu ještě dva roky. Obzvlášť pěkní jsou třeba tropičtí křižáci rodu Nephila, stavící na svobodě několikametrové obrovské sítě – u nás vyniknou tak řekněme ve skleníku.

Ač je u pavouků sameček obecně menší a slabší než samička, u tohoto rodu dosahuje pohlaví dimorfismus svého vrcholu – je-li samička i s nohama větší než lidská dlaň, je sameček menší než centimetrový. Vlastní síť si vůbec nestaví, žije v pavučině své vyvolené, přiživuje se na zbytcích její kořisti a vytrvale vybrnkává na vlákna její sítě milostnou melodii, kterou se snaží její srdce obměkčit. Nehrozí mu ani sežrání samičkou, osud tolika pavoučích samců – je příliš malý a nevydatný. Kdybychom my muži byli v poměru stejně velcí, nebyli bychom větší nežli řekněme patnáct centimetrů – dámy by nás nosily v kabelkách a krmily drobnými pamlsky.

Až půjdete příště přes některý z pražských mostů, podívejte se, kolik sítí je v mezerách mezi jeho zábradlím – pro pavouky, a křižáky zvláště, je to skvělé místo k lovu. Obecně je pro mnohé druhy pavouků lidské město zemí zaslíbenou s mnoha šancemi k životu. Až uvidíte v brzké době mladé pavoučky v podobě „babího léta“ poletovat vstříc novým životním šancím, podívejte se na ně prosím laskavějším okem – jsou to vaši budoucí kamarádi a spolubydlící.

Stanislav Komárek vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1983 emigroval do Rakouska, kde pracoval v Naturhistorickém muzeu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. V současnosti působí na Katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, učí též na Filozofické fakultě UK. V roce 2001 byl jmenován profesorem filozofie a dějin přírodních věd.