Jak to vidí

Lucie Havlová: České sklo má budoucnost

Kam spěje český sklářský průmysl? Dočká se v budoucnu podobných úspěchů, jakými byl dlouho proslulý všude po světě? Je schopný reagovat na nové trendy a konkurovat zahraničním výrobcům? Je to už řada let, co zprávy o zavírání skláren a zeštíhlování jejich provozu budily dojem, že si tohoto řemesla s úctyhodnou tradicí moc nevážíme. Předpovědi jeho úpadku se naštěstí nenaplnily, ale i dnes se občas dočteme kritiku, že české sklářství zaspalo dobu, že neinovuje a žije z podstaty.

Skleněná republika: Jaroslava Votrubová, UROBOROS, 2013, pískované sklo, přejímané, 39 x 53 x 8,5 cm

Skleněná republika: Jaroslava Votrubová, UROBOROS, 2013, pískované sklo, přejímané, 39 x 53 x 8,5 cm
Skleněná republika: Jaroslava Votrubová, UROBOROS, 2013, pískované sklo, přejímané, 39 x 53 x 8,5 cm
Skleněná republika na únorovém veletrhu Ambiente ve Frankfurtu.
Skleněná republika na únorovém veletrhu Ambiente ve Frankfurtu.
Vyzněla snaha prezentovat průřez českým sklářským „uměním“ naprázdno?
Vyzněla snaha prezentovat průřez českým sklářským „uměním“ naprázdno?
Na veletrhu své výrobky představila i společnost Moser.
Na veletrhu své výrobky představila i společnost Moser.
Mezi vystavenými objekty sklárny Moser byla i váza Motýl od Jiřího Šuhájka (foto: Petr Adámek)
Mezi vystavenými objekty sklárny Moser byla i váza Motýl od Jiřího Šuhájka (foto: Petr Adámek)
I skleněná zvířátka a postavičky k českému sklu stále patří. (foto: mglass.cz)
I skleněná zvířátka a postavičky k českému sklu stále patří. (foto: mglass.cz)

Poslední výtky zazněly na adresu některých českých firem, které se před dvěma týdny představily se svými výrobky na frankfurtském veletrhu Ambiente. Mě osobně letošní ročník překvapil veskrze pozitivně. Ambiente je největší kontraktační veletrh spotřebního zboží v oblasti skla, porcelánu a doplňků na světě. Letos se ho zúčastnilo osmdesát devět zemí – o jednu více než olympiády v Soči. Oproti minulému ročníku museli organizátoři postavit ještě jednu mobilní halu navíc, a přesto pro některé zájemce stejně nezbylo místo. České firmy k nim ale nepatřily. Představilo se jich čtyřiapadesát a k tomu si ještě vedení Ambiente vybralo tři expozice českého skla jako nezávislé doprovodné projekty, které zvyšují prestiž akce a za pronájem tudíž neplatí.

Kritické ohlasy k české účasti, přesněji řečeno k některým expozicím českých firem, včetně zmíněných doprovodných projektů, rozhodně nechci odbýt mávnutím ruky jako předpojaté nebo pomýlené názory nechápavých návštěvníků. Jsem ráda za všechny ohlasy i polemické debaty v médiích. Jde spíš o kontext, v jakém je třeba podívat se na jednotlivé námitky.

Pokud jde o doprovodné programy, kritiku sklidila výstava Glass Republic (skleněná republika), kterou na Ambiente přivezli kurátoři pod vedením Petra Nového z Muzea skla v Jablonci. Snaha prezentovat „umění“, prý vyzněla naprázdno a v konkurenci jiných skvělých expozic, které „si na umění nehrály“, moc nezaujala.

Pravda, výstava nenadchla vyhraněným názorem na ateliérové sklo, rozhodně však zaujala šířkou záběru a přehlídkou kvalitního sklářského umění. Ukázat ho v jeho rozmanitosti není jednoduchý úkol a připouštím, že expozice mohla vypadat staromódně, roztříštěně, jakoby bez názoru. Pomohla však českým firmám vystavujícím užitkové sklo ukázat jejich zboží v novém světle. A v dobrém světle! Jednoznačně totiž demonstrovala, že po českých výrobcích lze požadovat náročné zpracování, že pořád ještě umíme vyrábět sklo (vitráže, tavenice, foukané sklo, probarvené, ručně broušené, ryté…) na světové úrovni. Jestliže se kolemjdoucí z řad odborné veřejnosti u některého z exponátů zastavili (a to jsem osobně viděla), a pak se ze zvědavosti zašli podívat i na české výrobce do výstavních hal, pak výstava účel splnila.

Další výtky se týkaly příliš mnoha firem, než aby mělo smysl je tu jmenovat. Prý nereagují na moderní trendy. Zejména větší vystavovatelé u kritiků „narazili“ se staromódním broušeným sklem, skleněnými figurkami, pozlacenými skleničkami, se zajetými vzory z padesátých let. Je otázka, jestli je na kontraktačním veletrhu důležitější oslnit, nebo prodat. Spokojenost vystavovatelů i kupujících, že „udělali kšeft“, je pádný argument. Trh je nemilosrdný. Pokud vyrábíš neprodejné věci, nemáš tržby, nevystavuješ, končíš. Pragmaticky vzato, české firmy zatím objednávky dostávají, prodávají, mohou si dovolit vystavovat na prestižním veletrhu. Z tohoto pohledu jsou figurky a pozlacené skleničky v pořádku. Spíš se nabízí otázka, jestli nebo jak se jejich exportéři připravují na možné ochlazení zájmu o tradiční dekorativní tvorbu, zda myslí na budoucnost, na to, čím uspět v případě, že trh tyto výrobky odmítne. Testují už výrobky, kterými by mohly stávající sortiment nahradit? Za firmu Happy Materials, která frankfurtské veletrhy v Čechách a na Slovensku zastupuje a vystavovatelům z těchto zemí zajišťovala účast jako odborný partner i na Ambiente, musím říci, že odpověď neznáme. Bylo by dobré, kdyby se do diskuse zapojili i sami vystavovatelé, my takovou debatu budeme rádi a nestranně moderovat.

Otázkou nutně končí i kritika prezentace špičkové firmy Moser. Jde bezesporu o klenot české sklářské produkce, synonymum pro precizní řemeslné zpracování skla, kvalitu, prestiž i úctyhodnou tradici. Jestliže letošní stánek podle některých kritiků neodpovídal takto vysoce nastavené laťce, není to jen tím, že firmě chybí širší výběr současných špičkových sklářských autorů? Pro upřesnění – myslím světových, ne českých. Moser by možná měl otevřít dveře návrhářům či výtvarníkům ve skle, kteří sdílejí jejich hodnoty. Klidně pod současným uměleckým vedením Lukáše Jabůrka, který svou kvalitu prokázal už v minulých letech a nedávno ji znovu potvrdil získaným oceněním na letošním Czech Grand Design. Určitá světovost posílená výběrem dalších výtvarníků by ale byla jistě ku prospěchu, což marketingově chytře předvedl a předvádí třeba Lasvit pod vedením Maxima Velčovského.

V hodnocení veletrhu se objevil i názor, že budoucnost designu v téhle branží je „made in China“ – právě do Číny že se přesune další vývoj a „všechno důležité, co se bude v designu odehrávat“. Nemyslím, že čínský design dnešní špičku z euro-atlantické oblasti nějak zastíní. Byla jsem na veletrzích v Japonsku, Indii i Číně a mohu říci, že Indie je nedostižná třeba v textilu. Jenže v branži, o které je řeč, je to jiné. Speciálně Čína zatím kopíruje všechno, snaží se o návrat do slavné minulosti, kdy její porcelán vévodil světu, a hledá si vlastní styl. Japonci jsou dál, jejich design je do detailu promyšlený, řemeslně zvládnutý a okouzlující svou čistotou. Ale ani ten Ameriku nebo Evropu nepřeválcuje. Zatímco v Japonsku vnímají avantgardní design jako evropský, my ten samý leckdy považujeme za japonský. Ovlivňujeme se a konkurujeme si navzájem. Zdravě a prospěšně. V tomhle ohledu jsem optimista.

Co dodat k situaci u nás? Nepodceňujme se! Pořád máme šikovné skláře, talentované výtvarníky a návrháře, máme fabriky, máme galerie… Úspěch českého skla a porcelánu vidím především ve větší mezioborové spolupráci, za vydatné, nebyrokratické a transparentní podpory MPO. Jen společně můžeme navázat na úspěchy šedesátých až osmdesátých let a potvrdit pozici sklářské a porcelánové velmoci. Je na co navazovat a jdeme správným směrem. Jen si to nesmíme vzájemnou nevraživostí pokazit.

Lucie Havlová je absolventkou VŠCHT Praha. 16 let pracovala pro britskou společnost ICI v oblasti prodeje technických polymerů ve střední Evropě. V roce 2004 s Tomášem Hendrychem založila společnost Happy Materials, která zastupuje veletrhy Messe Frankfurt a veletrh Achema. Happy Materials provozuje i českou knihovnu materiálů matériO, Galerii Kuzebauch a Šumnou bibliotéku. Vše pod jednou střechou, v domě z dvacátých let na pražském Břevnově.