Jak vznikl Dům pod jasanem?
Když mi trochu odrostly děti, hledala jsem práci. Měla jsem tehdy čtyři děti, takže nebylo snadné najít si místo. Napadlo mě, že se naučím vyrábět keramiku a budu pořádat dílny pro děti. A ke keramice se postupně přidávaly další kurzy…
Jaké kurzy dnes v Domě pod jasanem pořádáte?
V současnosti se orientujeme pouze na lidová řemesla – tkalcovství, předení, zpracování vlny a lnu, košíkářství, méně často se věnujeme i keramice a vitrážím. Vedle kurzů v létě provozujeme tkalcovské muzeum zaměřené na zpracování lnu. Chceme, aby si celý proces lidé u nás v muzeu vyzkoušeli na vlastní kůži – dostanou stonky lnu a ty si s naší pomocí zpracují na přízi.
Jak jste se dostali k textilu a tkalcovství?
Já ani můj manžel Rudolf nepocházíme z Podkrkonoší. Přestěhovali jsme se sem ze Znojma v devadesátých letech. Tato oblast je velmi vhodná pro pěstování lnu – pěstoval se tu po staletí. Byly zde tkalcovny, přádelny… Po roce 1948 se všechny provozy sloučily do Texlenu, který však v roce 2008 zanikl. Velmi nás mrzelo, že textilní tradice, silně spjatá s tímto regionem, mizí. Měli jsme takovou iracionální touhu něco z ní zachovat…
Měli jste k řemeslům s manželem vždy blízko?
Vůbec ne. Celé to začalo, když jsme se přestěhovali do roubenky. Nějak na nás to prostředí „dýchlo“. Za první peníze, které jsme původně našetřili na pračku, jsme si v roce 1993 koupili starý tkalcovský stav. Svépomocí jsme ho složili a natáhli na něj osnovu. Poté jsme začali hledat pamětníky, kteří ovládali tkalcovské řemeslo, abychom se od nich naučili základy.
Jaké řemeslo bylo nejtěžší si osvojit?
Pro mě to bylo předení. Měla jsem sice doma kolovrat, ale dlouho mi to nešlo. Jednou jsem někomu slíbila, že na nějaké akci budu předvádět, jak se přede. Šla jsem se kvůli tomu učit k jedné staré paní do hor. Jenže ani po jejím kurzu mi to nešlo. Plakala jsem, vztekala se a myslela, že se to nikdy nenaučím. Pak se to ale najednou zlomilo a dnes už vůbec nechápu, co mi na předení nemohlo jít…
Bojují s předením lidé často?
Ano i ne. Je to hodně individuální. Jednou jsme pomáhali s natáčením pohádky Sedmero krkavců. Půjčovali jsme do filmu nástroje na zpracování lnu a měli jsme také naučit příst Martu Issovou. Měla na to velmi málo času. Nakonec se místo ní naučila příst režisérka Alice Nellis. Zvládla to nesmírně rychle – snad nejrychleji, co jsem kdy viděla. Takže ruce, které předou ve filmu, patří právě jí.
Roste zájem o řemesla?
Určitě. Když jsme začínali, přišlo na kurz tkaní třeba jen pět lidí ročně. Dnes se u nás ročně učí tkát až třicet lidí a hlásí se nám i mnoho mladých.
A některé vaše kurzy jsou i v nabídce rekvalifikací podporovaných Úřadem práce…
Od roku 2010 nabízíme rekvalifikační kurz Ruční tkadlec/tkadlena, následně přibyly Košíkářské práce a Ruční zpracovatel/zpracovatelka textilních surovin. V případě schválení může kurz uhradit úřad práce.
Takže stát vidí v podpoře řemesel smysl?
Ano, ale hodně záleží na konkrétních úřednících. Někde podporu ochotně udělí, jinde se tváří, jako by financovali koníček. Přitom si myslím, že tradiční řemeslo, udržitelnost podnikání a koníček se nijak nevylučují.
Dá se dnes uživit tkalcovským řemeslem?
Není to snadné, ale možné to je. V Americe nebo ve Švédsku je to běžnější. U nás zatím lidé nejsou zvyklí investovat do ručně tkaného textilu, přesto v tom vidím potenciál.
Co vám znalost řemesel přináší do života?
Smysl. Vzít něco, co by jiný vyhodil, a udělat z toho krásnou a užitečnou věc. A také lidi – sdílení, setkávání, společné učení.
Chcete si v Domě pod jasanem splnit ještě nějaký cíl?
Nechceme už expandovat, spíš jít do hloubky. Rádi bychom ale založili tkalcovské noviny jako platformu pro sdílení zkušeností.
Budeme vám držet palce!
