Foto: Matěj Kania
Kniha Ne/galerie je zcela čerstvá – její křest proběhl začátkem února. Jak byste ji v několika větách představila?
Kniha Ne/galerie se věnuje nezávislým a netradičním výstavním prostorám v Liberci a Jablonci nad Nisou za posledních zhruba dvacet let. Zaměřuje se na galerie, které vznikaly mimo institucionální rámec a fungovaly na netradičních místech – na fasádách domů, ve výlohách, v kapličce, v šatně divadla, v hospodě nebo v jinak nevyužívaných či nově adaptovaných prostorech.Přestože šlo často o velmi profesionálně produkované projekty, jejich fungování bylo ve většině případů založené na osobním nasazení zakladatelů a zakladatelek a na financování ze soukromých zdrojů nebo přímo ze strany majitelů prostor. Kniha je postavená na rozhovorech s aktéry těchto galerií a snaží se zachytit nejen samotná místa, ale i motivace, vztahy a vazby, které mezi jednotlivými projekty existovaly – a které formovaly místní uměleckou scénu, i když dnes už jsou tyto galerie často zapomenuté nebo obtížně dohledatelné.
Co vás přivedlo ke vzniku knihy a proč jste se zaměřila na jeden region? Uvažujete o dalších dílech věnovaných jiným místům v Česku?
Prvotní impuls ke vzniku knihy se objevil během roku 2024, kdy jsem se snažila ke galerii MOON Gallery, kam jsem byla přizvána jako kurátorka, připravit katalog. Při té práci jsem si ale začala uvědomovat, že v Liberci existovalo – a stále existuje – mnohem víc nezávislých galerií, které spolu byly různým způsobem propojené. Pro mě osobně bylo důležité i to, že jsem u některých z těchto aktérů byla v kontaktu – například u Jana Stolína, u něhož jsem studovala a který je zároveň vedoucím mé doktorské práce. Jeho galerie DADS (galerie Die Aktualität des Schönen…) nebo CUBE X CUBE pro mě byly už během bakalářského studia naprosto zásadní svou profesionalitou, výběrem autorů včetně zahraničních umělců i důrazem na kurátorský přístup. Silně mě tehdy fascinoval i kontrast umístění galerie v obchodním centru, který zpochybňoval představy o tom, kde „má“ galerie být. Kniha je tak do určité míry záznamem toho, jak tyto galerie, které formovaly několik generací. Postupně mizí – často proto, že fungovaly na netradičních místech, byly dočasné nebo založené na osobním nasazení jednotlivců. Město i jeho obyvatelé si je po letech už často nepamatují a online záznamy mnohdy vůbec neexistují. Mým cílem bylo tyto projekty zachytit, udržet jejich stopu a zároveň pochopit, proč je jejich aktéři zakládali, co je inspirovalo, jak řešili financování a zda sami vnímali určitou síť nebo kontinuitu mezi jednotlivými projekty.Zaměření na Liberec pro mě bylo přirozené a vlastně i jediné možné. Přestože mám ráda a dlouhodobě sleduji i řadu projektů, které v minulosti vznikaly například v Brně nebo v Ústí nad Labem, nedovedu si představit, že bych o jiném místě psala stejným způsobem. Liberec je město, kde celý život žiju, znám jeho místa i lidi a mám k němu osobní vztah. Zároveň pro mě bylo klíčové uchopit knihu i jako vizuální celek. Jako grafičku mě nesmírně bavilo připravit publikaci od úplného začátku – promýšlet její strukturu, formát, práci s obrazem i textem a hledat vizuální jazyk, který by odpovídal charakteru mapovaných galerií. Forma knihy je pro mě rovnocennou součástí obsahu.Do budoucna bych knihu spíše vnímala jako otevřený organismus než jako uzavřenou kapitolu. Postupně zde vznikají další projekty, objevují se návaznosti a často mě někdo upozorní i na starší iniciativy, které jsem původně nezachytila. Velmi mě láká také práce se subkulturami a komunitami, které se k nezávislým galeriím vážou nebo se s nimi přirozeně prolínají. Liberec je pro mě v tomto směru stále silným zdrojem inspirace.
Co bylo pro výběr těchto galerií klíčové?
Výběr galerií nevznikal najednou ani podle předem daného seznamu. Na začátku to byly především liberecké galerie, které jsem osobně navštěvovala nebo o nich dlouhodobě věděla – ať už z pozice studentky, nebo později z pozice kurátorky a grafičky. Postupně se ale ukazovalo, že řada projektů, které byly pro místní scénu zásadní, vznikala i mimo samotný Liberec.Přirozeně se tak do výběru dostaly i galerie v Jablonci nad Nisou, které fungovaly ve stejném čase, reagovaly na podobné podmínky a byly s libereckou scénou úzce propojené. Další projekty jsem do knihy zařadila na základě osobních doporučení a rozhovorů – například Sýpku Lemberk v Jablonném v Podještědí. Právě tato doporučení pro mě nebyla náhodná, ale potvrzovala, že mezi jednotlivými iniciativami existovala síť vztahů a vzájemného ovlivňování.
Foto: Matěj Kania
Jaké galerie byste z výběru vyzdvihla a proč?
Zásadní roli v kontextu liberecké scény pro mě sehrála galerie DADS. I přesto, že se mi nepodařilo získat odpovědi přímo od Jana Stolína, považovala jsem za důležité ji do knihy zařadit. DADS podle mě ovlivnila většinu projektů, které v Liberci následovaly – ať už způsobem práce, kurátorským přístupem, nebo tím, že nastavila určitou laťku profesionality a otevřenosti vůči současnému umění.Velmi důležitá byla pro mě také galerie 3×3. Ta do Liberce přivedla výrazné současné autory a autorky, kteří v té době na místní scéně vůbec nebyli běžní – například skupiny Guma Guar nebo Marka Thera, Terezu Rullerovou a další. Bylo to na svou dobu velmi rebelské a radikální gesto. Upřímně řečeno si dnes neumím vybavit jiný liberecký galerijní projekt, který by s takovou razancí a kontinuitou přiváděl mladé současné umělce, kteří měli jasný názor a silné téma.Dalším zásadním prostorem byl pro mě prostor 228, který naopak pracoval s jinou polohou – přiváděl do Liberce výrazná jména etablovaných autorů, například Jiřího Petrboka nebo Romana Frantu. Zároveň jde o maličký, osobitý prostor, kde je možné se s umělci i majiteli potkat osobně a mluvit s nimi. Právě tahle kombinace intimní atmosféry a profesionálního přístupu mi přijde v kontextu nezávislých galerií velmi cenná.Posledním projektem, který bych chtěla vyzdvihnout, jsou Argonauti. V knize vystupují spíše jako aktéři veřejného prostoru než jako klasická galerie, což je ale podle mě jejich největší síla. Fungují jako klubovna, místo setkávání, kde se konají koncerty, festivaly, dílny i večerní figurální kresby. Prostor je vedený s velkým osobním nasazením, „od srdce“, a jeden z jeho zakladatelů, Wojta, je výraznou osobností libereckého street artu. Argonauti dlouhodobě poskytují prostor začínajícím umělcům a studentům a představují velmi silný příklad komunitní praxe, která má pro mě v kontextu nezávislé kultury zásadní význam.Pokud bych to měla shrnout, nejvíc si cením právě těch projektů, které se snažily do Liberce něco přinést – ať už nové impulzy, jména, formy práce, nebo naopak znovu nastartovat místní scénu v jejich začátcích.
V rozhovorech se zakladateli a zakladatelkami zmiňujete vztah galerií k místu, kde fungovaly. Je podle vás něco, co tyto přístupy spojuje??
Z rozhovorů vyplynulo, že jen málokdy vznikala galerie tak, že by si někdo nejprve řekl, že chce založit galerii, a teprve potom hledal vhodný prostor. Ve většině případů to fungovalo opačně – nejdřív tu bylo konkrétní místo, situace nebo nápad a teprve z něj postupně vyrostla galerie. Právě samotný prostor často určoval, jakým způsobem se s ním bude pracovat, jaký typ výstav nebo akcí se v něm mohl odehrávat a jaký měl celý projekt charakter.Co ale zakladatele a zakladatelky spojovalo napříč projekty, byla silná péče o známé prostředí a snaha něco do města přinést. Nešlo o budování instituce, ale o víru v to, že má smysl vytvářet místa, která otevírají témata, umožňují setkávání a nabízejí prostor pro diskusi – ať už skrze výstavy, koncerty nebo jiné formy sdílení.V kontextu veřejného prostoru mi právě tato místa připadají zásadní. Nejen jako výstavní prostory, ale jako body, kde se lidé mohou potkávat a kde se může něco odehrávat. O to silněji dnes vnímám, že podobných míst spíše ubývá, a že jejich existence je čím dál křehčí – i proto mi přišlo podstatné je v knize zachytit.
