ŽIVOT A ŽIVOST V ARCHITEKTUŘE
První teoretický kruh na téma Život a živost v architektuře byl uveden Davidem Eyerem, odborníkem na stavební biologii. Základní nastolenou otázkou bylo: Kde se cítím více živý? David Eyer představil základní vitální znaky prostoru a způsob, jak harmonizovat vztah mezi prostorem a člověkem. Architektka Barbora Moravcová z atelieru Cesta představila vlastní tvorbu, kde prostor s hlubokou vnitřní kvalitou pomáhá člověku spojit se sám se sebou, dotknout se svojí duše, nechává rozeznít přírodní materiál a jeho energii. Proces tvorby proto musí být vědomý, až v meditativním stavu. Architekt Petr Hájek prezentoval svou vizi znovupropojení člověka, odtrženého od jeho přirozeného prostředí, s přírodou a jejími procesy. Příroda formuje dům a dům formuje přírodu, to vše na permakulturním hektarovém pozemku sloužícím svým obyvatelům. Poslední prezentující Vítek Polák se zabýval tvorbou prostoru na waldorfské škole ve Slušticích, kterou navrhoval. Architekturu pak vnímá jako „událost“, skrze kterou si lidé budují vztah ke světu.
Aleš Brotánek v diskuzi nastínil různé vnímání architektury mezi póly „služka“ a „bohyně“. Miroslav Ščudla doplnil téma o psychologii procesu navrhování, který jde někdy hladce a plyne. Někdy však drhne, což bývá způsobeno nesoulady mezi klienty a vnitřním, avšak nevysloveným, odporem některých aktérů k probíhajícímu procesu.
HLOUBKOVÉ REKONSTRUKCE STAVEB A JEJICH SPECIFIKA
Druhý kruh na téma rekonstrukcí byl pojatý jako praktický průvodce dvěma konkrétními rekonstrukcemi. Na začátek nastínil architekt Jan Márton z atelieru Nature Systems průřez vlastními návrhy rekonstrukcí na různých obytných stavbách, zejména starších vilách ve funkcionalistickém stylu a v Heimatstilu. Základním úkolem architekta je zachování měřítka stavby po zateplení svislých i vodorovných konstrukcí. Architekt Dominik Burda ze stejného studia představil rekonstrukci secesní vily v Čelákovicích z roku 1908, kde skloubil roli architekta, stavebníka a stavební firmy. Vila obsahuje všechny prvky hloubkové rekonstrukce včetně instalace řízeného větrání. Zateplení stěn je z důvodu zachování reliéfních fasád provedeno zevnitř díky využití dřevovláknitých desek s povrchem z hliněných omítek. Architekt Martin Augustin ze studia Sunflyer doplnil mozaiku svou realizací rekonstrukce rodinného domu v Praze v památkové zóně do pasivního standardu.
V následné diskuzi byly probírány důvody, kdy bourat či nebourat původní stavbu, jak moc lze staré stavby energeticky sanovat nebo jaká forma projektové dokumentace je pro rekonstrukce vhodná. Jan Márton nastínil tezi, že díky přímému propojení stavební firmy s architektem se stavěly předválečné stavby materiálově velmi efektivně, takže při současných rekonstrukcích lze na konstrukce obtížně navazovat novými řešeními. Martin Augustin doplnil, že i v rámci některých staveb se kvalita různých částí konstrukcí měnila v důsledku finančních tlaků. Jedním z hlavních úkolů architekta je být při rekonstrukci průvodcem stavebníka, který navíc na začátku stojí před klíčovými
rozhodnutími. A někdy je také třeba být psychoterapeutem klientovi, který teprve po koupi nemovitosti zjišťuje její stav, často nepoužitelný pro další využití.
NERŮST – ODPOVĚĎ NA PROBLÉMY KAPITALISMU
Dalším výrazným tématem je „Nerůst“ – nejen v architektuře, ale i dalších oborech lidské činnosti. Průřez základními otázkami nerůstu nastínili čtyři pozvaní hosté. Mgr. Jan Bierhanzl Ph.D. z Filosofického ústavu Akademie věd ČR nastínil možné inspirace nerůstu v židovské tradici, nejen v obnovení týdenní rovnováhy člověka a Boha v šabatu, ale i v sabatiklu, kde se díky nechání polí ladem obnovuje sblížení mezi člověkem a božím stvořením. Zmíněn byl i pohled papeže Františka na Zemi jako společný domov všech tvorů, zmíněný zejména v encyklice Laudato si. Základní otázka zní, zda umí spiritualita nerůstu hledat odpovědi na současné problémy technokratického kapitalismu? Zuzana Čítková, majitelka rodinného domu a bloggerka mluvila o práci s vlastními potřebami bydlení a společenstvím lidí, kteří se okolo domu pohybují. Rodinný dům přirovnala k procesu těhotenství, kdy dům se postupně plní dětmi, kteří dorůstají a nakonec odcházejí do vlastního života. Nerůst jako koncept představila Mgr. Eva Fraňková Ph.D. Závislost na růstu zmínila jako základní překážku pro řešení klimatické krize a s ní spojené tlaky na ekosystémy. Druhou aktuálně zmiňovanou krizí je krize bydlení. Nerůst je možné chápat jako znovunastolení priority lidských vztahů nad současnou prioritu kapitálu, kterému tím však není upřena jeho důležitá role. Byly nastíněny možnosti, jak poskytnout všem lidem na planetě možnosti dobrého života v rámci ekologických mezí planety. Poslední řečník, ekonom Mgr. Ing. Jan Malý Blažek, Ph.D., promluvil o konkrétním řešení krize bydlení. Téma komunitního a participativního bydlení, ačkoliv pro něj najdeme po celé Evropě spoustu funkčních schémat, je v České republice legislativně zcela opomíjené téma. Vyzdvihovaná nutnost stavět více a více bytů nefunguje v momentě, kdy se bydlení stává tržním aktivem, daným na trh všanc všem investičním společnostem a důchodovým fondům. Byly probírány možnosti legislativních rámců, ve kterých by fungovaly různé formy komunitního bydlení.
V následné diskuzi zmínil Aleše Brotánek český fenomén vlastnického bydlení jako hypertrofovanou reakci na komunismus, kdy naopak nebylo možné osobně vlastnit nic. Jan Blažek doplnil osobní zkušenost s bankami, kdy běžný český člověk je pro banky nezajímavý a rizikový, protože hledá „bydlení pro bydlení“, zatímco pro banku je snazší koupit svůj investiční byt. Eva Fraňková doplnila, že hlavní „žáby na prameni“ jsou centrální banky evropských zemí, které odmítají dávat licence bankám budovaným zdola – například různým družstevním záložnám. Společnost je bohužel mentálně nastavena tak, že koncept nerůstu se pro ni stává zcela mylně synonymem slova komunismus. Jan Bierhanzl doplnil zkušenost z akademického prostředí. Čím dál více studentů nemá čas na vlastní studium, protože jsou nuceni pro naplnění základní potřeby bydlení pracovat na plný úvazek. Vícekrát byla zmíněna vídeňská politika sociálního bydlení, kterou sice u nás leckdo obdivuje, ale málokdo následuje. Vídeňský systém byl budován sto let, takže máme velký skluz.
PŘÍRODNÍ MATERIÁLY – PERSPEKTIVA A BUDOUCNOST
Tématem čtvrtého bloku byl pohled do budoucnosti z hlediska stavebnictví. Architekt Michal Bureš, spolupracovník ČVUT a UCEEB, prošel aktuální stav implementace směrnice Evropské unie o uhlíkové neutralitě budov. Architekt Pavel Uličný navázal představením své práce společně s vizí udržitelnosti, která se opírá o dobré vztahy mezi všemi aktéry. Architekt Martin Žižka představil ve své prezentaci škálovatelnost využití přírodních materiálů ve stavebnictví, zejména pak větší projekty stavěné ze slaměných panelů – bytové domy či logistickou halu. Další projekty se týkaly využití dusané hlíny v nosných konstrukcích staveb. Je zřejmé, že prefabrikace přírodních materiálů proniká do velkokapacitní výstavby.
Diskutováno bylo téma, jakým způsobem pronikají přírodní materiály do mainstreamu. Podstatné je, aby nebylo tlačeno jedno radikální řešení, protože stavební trh objevuje jednotlivá řešení postupně.
Martin Žižka zmínil velké západní architektonické ateliéry, které si vyzkouší využití slámy na malém projektu, načež poté začínají využívat tyto konstrukce i ve velkém. Petrem Hájkem bylo znovu nastoleno téma člověka a jeho potřeby blízkosti a splynutí s přírodními procesy. Soulad s nutným tématem urbanismu jako efektivním nástrojem udržitelnosti zmínil architekt Jan Márton. V západních městech se mezi novou zástavbou objevují plochy divoké, částečně zahrádkářské, přírody. Typické to je v Německu nebo ve Švýcarsku. Diskuze byla doplněna tématem nutnosti certifikací u přírodních materiálů. Certifikace není vždy nutná, ale že se jedná o věc měřítka a schopnosti ručení architekta za výslednou stavbu. Jan Márton dále doplnil výsledky projektu Indicate, jehož výsledkem je mimo jiné zjištění, že přibližně polovina váhy celé stavby je tvořena základy, které nelze u větších staveb řešit z přírodních materiálů. Cestou by však mohla být kvalitní výstavba základů tak, aby mohly sloužit pro opakované použití pro různé nadzemní části staveb.
