Vím, že se to často v rozhovorech opakuje, ale stejně se zeptám: studovala jsi sklo na pražské UMPRUM v ateliéru Ronyho Plesla. Bylo to pro tebe inspirující vzhledem k tomu, že dnes tvoříš převážně světelné objekty?
Tak nějak se to přirozeně stalo. Myslím, že moje médium je vlastně světlo. Začínala jsem se sklem, ale postupně jsem si našla vlastní materiál i přístup. Vždycky mě bavilo vytvářet 3D objekty — už od dětství. Fascinovalo mě něco skládat, převádět z 2D do 3D, pracovat rukama, modelovat…
Dnes využíváš i 3D technologie. Jak vypadá proces vzniku objektu?
Moje práce se postupně proměňovala — od funkčních DIY svítidel přes atmosférické světlo až k objektům, které dnes fungují téměř jako světelné obrazy. Takže už v mé práci nejde jen o lampy, ale i o objekty, které se instalují na stěnu, nebo do prostoru.
To, co tady v ateliéru zrovna vidíš, jsou 3D tištěná síta, se kterými teď pracuji ve větším měřítku. Některé mají skoro dva metry. V říjnu budu mít samostatnou výstavu v Benešově (MUD) která naváže na loňskou sólovou výstavu v pražském The Design — ta měla tři místnosti, ale teď chci jít ještě dál a posunout se zase kus mimo komfortní zónu. Takže tam budu prezentovat tyto objekty ve velké galerii o 5 místnostech.
Takže se posouváš i směrem k volnému umění?
Trochu asi ano. V mé práci je hodně ruční práce, přemýšlení i příběh za každou věcí. Ráda vyvíjím nové objekty, ale zároveň hledám vhodná řešení pro konkrétní prostory. Možná teď, po delší době, kdy jsem se věnovala hlavně site-specific projektům, mám zase potřebu tvořit víc „pro sebe“.
Myslím, že se to přirozeně přelévá a střídá – ten volnější, umělecký přístup s tím designérským. Často se to liší projekt od projektu. Pro výstavu v galerii připravuji jiné objekty a instalace než třeba nad jídelní stůl, ale v obou případech o nich přemýšlím jako o světelných instalacích.
Zároveň reaguji na konkrétní výzvy a zakázky, které přicházejí – navrhuji třeba voucher pro glampingovou rekreaci nebo dárkové předměty pro firmy, což už je zase blíž designu. Mám poměrně široký záběr, ale sama to nepotřebuji striktně kategorizovat. Baví mě, že se ty projekty střídají a že je pořád co vymýšlet.
Můžeš přiblížit práci s 3D tištěnými síty?
Používám 3D tisk pro výrobu nástroje – síta. Systém se skládá z několika částí, z nichž každá má svou funkci — některé určují, kam se dostane buničina, jiné definují strukturu nebo otvory. Na samotné sítovině jsou vytištěné reliéfní linky, které určují, kde je materiál tenší. Velkou výhodou je modularita — nemusím mít desítky sít, stačí měnit jednotlivé části. Podle konkrétního střihu, vyměňuji výsekové části nebo reliéfní linky se sítovinou. Díky tomu můžu zůstat efektivní.
Pracuješ s přírodními materiály — třeba s pomerančovou kůrou. Tvoji kamarádi prý museli jíst hodně pomerančů, aby bylo dostatek materiálu. Jak postup práce s pomeranči probíhá?
Nejdřív jsem kůru sušila, takže jsem prosila kamarády i rodinu, aby mi ji schovávali. Postupně jsem ale zjistila, že mnohem lépe funguje čerstvá. Když ji rozmixuju, lépe si zachová barvu i vůni a celkově se s ní pracuje snáz. Jakmile totiž jednou ztvrdne, musí se znovu namáčet a celý proces se tím zbytečně komplikuje.
Dnes proto pracuji hlavně s čerstvými slupkami. Průběžně si je schovávám — do lednice. Každý den si dám jeden dva pomeranče a na konci týdne mám plný šuplík kůry. Tu pak rozmixuji, směs zamrazím a když vyrábím jednou za měsíc nebo dva, mám už připravený dostatek materiálu.
A udrží si materiál vůni?
Vůně se drží hlavně během výroby. V Podkrkonoší, kde papír vzniká, to opravdu intenzivně voní. Po usušení si materiál vůni ještě chvíli drží, ale postupně vyprchá. Je to podobné jako u dřeva — když je čerstvé, výrazně voní, ale časem se ta vůně ztratí. Před odesláním ráda lampičky voním pomerančovým olejem, pro intenzivnější zážitek při rozbalování :)
Může mít materiál i vliv na člověka, třeba na spánek?
To jsme řešily s jednou klientkou na Designbloku. Během instalace mi říkala, že se jí špatně spí a jestli nedělám něco z meduňky. Říkala jsem jí, že tahle lampa je z pomerančů, a společně jsme si pak dohledaly, že i ty mohou mít pozitivní vliv na spánek.
Je to ale spíš hezká představa. Existují třeba esenciální oleje, které se dají aplikovat na materiál a fungují podobně jako difuzér. Ten papír je totiž porézní — trochu jako papírek v parfumerii, který dokáže vůni nasát a nějakou dobu ji udržet. Dovedu si proto představit, že by se k lampě přidával olej nebo sprej, který by si člověk mohl sám aplikovat.
A ta paní z Designbloku si nakonec celou instalaci pořídila k sobě do ložnice. Dlouho jsem s ní nemluvila, ale o té možnosti objekty znovu navonit sprejem jsme se bavily a hodně ji to zaujalo.
Samotná vůně ale samozřejmě nevydrží navždy — i pomeranč časem vyprchá. Mě na tom ale baví spíš ta myšlenka, že objekty vznikají z přírodních materiálů a člověk si domů přináší kus přírody. Nejde o to přírodu napodobovat vzhledem, ale spíš ji přenést skrze materiál a atmosféru. Podobně jako když nosíš len — nějak to cítíš. A v interiéru to pak vytváří určité teplo a vědomí, že věc vznikla udržitelným způsobem.
Ovlivňuje tvoji tvorbu sezónnost materiálů? Využíváš například po Vánocích vánoční stromky nebo jiné aktuální přírodniny?
Přesně tak. Sbírám třeba vánoční stromky po Vánocích, takže než materiál zpracuju, mám vždycky trochu zpoždění. Pro Festive instalaci pro W Prague jsem například zvolila pomeranče a jehličí, protože šlo o zimní intervenci.
Roční období vnímám hodně intenzivně — některé rostliny jsou dostupné jen krátce. Třeba barvínky kvetou jen jednou za rok, pampelišky častěji, ale jiné, vzácnější rostliny, jako například chrpa, mají svůj přesně daný moment. A to ještě každý rok trochu jindy, takže člověk musí být ve střehu. :)
Nejraději pracuji s úplně čerstvým materiálem — nasbírám květy, vezmu košík a jdu rovnou do dílny je zpracovat. U pomerančů to tak omezené není, ty jsou dostupné celoročně a vlastně tím zužitkovávám odpad, který už existuje.
Mám štěstí, že mám vlastní zahradu, takže si pěstuji i květiny — což je v Praze docela vzácné. Nedávno jsem třeba sbírala barvínky: každý květ zvlášť a pak je ještě ručně stříhám, aby lépe plaval na hladině a vytvořil co nejotevřenější vzor v papíru.
Používáš kromě pomerančů i další materiály?
Ano — třeba len nebo konopí, které pomáhají materiál spojit. Kabely používám lněné a i v nové kolekci pracuji výrazně s lnem. Materiál, který tu vidíš, tvoří zhruba z 60 % pomerančová kůra a ze 40 % právě len, doplněný lněným kabelem. Len jsem si mimochodem zkoušela sama pěstovat v rámci projektu 1 m² lnu.
Jako pojivo využívám konopí, které propojuje rozmixované části pomeranče. Nepřidávám žádná syntetická aditiva ani lepidla – jen malé množství kaučuku (asi 5 %), díky kterému je povrch kompaktnější a dá se otřít. Na závěr ještě používám sprej pro snížení hořlavosti.
Jak je to s životností objektů?
Jde o materiál určený primárně do interiéru. Do venkovních podmínek se nehodí, hlavně kvůli dešti a vlhkosti. Nabízíme ale i možnost pronájmu světel například na svatby. Tam vždy upozorňujeme, že instalace je vhodná jen za dobrého počasí – případně pod stanem nebo na kryté terase. Při opravdu příznivých podmínkách je možné světla zavěsit i do stromů, ale je potřeba počítat třeba s ranní vlhkostí. Pro tyto příležitosti používám lampiony z prefabrikovaného papíru. Ručně vyráběné objekty z přírodních materiálů zůstávají určené do interiéru, kde mají v podstatě neomezenou životnost – podobně jako kniha, která při správné péči vydrží desítky let.
Je proces výroby náročný? Čemu se musíš vyvarovat?
Ano, těch kroků je tam opravdu hodně a dostat jeden výsledný produkt v dobré kvalitě je dlouhá cesta - hlavně během vývoje. Tady třeba ten konkrétní kus po uschnutí lehce pracoval – trošku se zvlnily hrany formátu. Zbytky a „zmetky“ ale většinou dál zpracovávám nebo s nimi zkouším pracovat jiným způsobem, beru to i jako součást procesu. I když jich někdy není málo, snažím se, aby mi to nebylo líto a aby materiál dostal ještě další šanci.
Stalo se mi ale i to, že jsem musela celou várku po několika týdnech znovu vyrobit – víc než polovina materiálu se špatně vysušila a začala se kazit, takže šla nakonec na kompost. V některých fázích je to prostě nevyzpytatelné a ty ztráty k tomu patří.
Je ale skvělé, že nepoužité nebo nepovedené kusy se dají zkompostovat a vrátit zpátky do přírodního cyklu.
Vadný materiál rozemelu a vracím ho zpátky do procesu, podobně jako se pracuje se sklem. Největší ztráta je spíš čas – těch výrobních kroků je hodně a v každé fázi se může něco pokazit.
Často si říkám, že práce s přírodními materiály bude jednodušší než se sklem, ale ve výsledku to tak úplně není – jen jiný typ náročnosti a rizik.
Když zmiňuješ sklo… Je to srovnatelné s cenou finálního produktu?
Někdy mám právě problém obhájit cenu té práce. U skla má člověk pocit, že to lidé přijmou snáz – stačí říct „huť“ a je jasné, že jde o náročný proces. U papíru a přírodních materiálů to ale může působit jednodušeji, jako by šlo jen o trhání kytiček nebo sběr pomerančů. Ve skutečnosti je za tím ale spousta vývoje, testování a jednotlivých kroků. Zároveň jsem chtěla být co nejvíc nezávislá na subdodavatelích, což ale znamená i větší odpovědnost – a když se v některé fázi něco nepovede, dopadá to celé na mě.
Ale je skvělé, že při své tvorbě nepřinášíš jen nové materiály, které by se pak mohly stát odpadem, ale že pracuješ s tím, co už existuje a co by jinak bylo vyhozeno – a že to celé může mít na konci cyklické uzavření, třeba formou kompostování.
Rozumím, vnímám to úplně stejně. Nedávno jsme třeba řešily, že v dílně pracujeme s vodou v uzavřenějším cyklu – mám ruční papírnu a vodu v ní opakovaně používáme. Ta, která se během dne zabarví třeba od pomerančové kůry, se po přefiltrování vrací zpátky do procesu, například na další rozmělnění materiálu.
Když si pak člověk uvědomí, kolik vody je potřeba třeba na výrobu jednoho trička v průmyslové výrobě, je to nesrovnatelné. U nás se voda na konci dne ještě využije – třeba na zalévání nebo jiné technické účely.
Je tam spousta drobných detailů. Někdy mě překvapí, když narazím na konkrétní čísla z průmyslové výroby – člověk si uvědomí, že tam se pracuje s úplně jinými objemy. Zároveň je to ale jiný způsob práce. Pokud chceš, aby v tom bylo něco živého, přírodního – aby věci vznikaly z rostlin, které si vypěstuješ nebo nasbíráš – tak je to prostě jiný režim.
A pro mě osobně je důležité i to, že když trávím celý den rukama v materiálu, není v něm nic toxického.
Určitě. Myslím, že obecně nemusíme vytvářet tolik věcí, ale je strašně důležité přemýšlet nad těmito souvislostmi. Podle mě samotné zamyšlení nad procesem – nad tím, jak k výsledku přistupujeme – tak ten finální produkt výrazně povyšuje.
Určitě. Pak hodně přemýšlím nad tím, kolik lidí to vlastně dokáže ocenit. Někdy na to narážím… Vnímám ale, že dnes je určitým způsobem luxus být řemeslnice, která pracuje s přírodními materiály.
Zajímavé jsou pro mě zakázky pro restaurace a podobné prostory, kde se s tím počítá jinak. Většinou tam bývají i větší rozpočty a zároveň se víc pracuje s příběhem a atmosférou. Ta je tam klíčová – je to součást celkového servisu a zážitku, kvůli kterému tam lidé přicházejí.
Narazila jsi už při vývoji papíru na materiál, který se nakonec na výrobu nehodil?
Ano, párkrát jsem to musela vyselektovat. U některých květin se ukázalo, že i když vypadají jako celek krásně, při zpracování nefungují. Třeba šeřík – ten sice vizuálně působí zajímavě, ale ve výsledku se „slehne“ a vytvoří jen tmavý flek. Postupně jsem se tak naučila vybírat suroviny, které se dají dobře rozložit, plavou na hladině vody a zároveň je možné je rozdělit na jednotlivé části. Hodně materiálu tím pádem z procesu úplně vypadlo.
Ještě bych se vrátila ke studiu: měla jsi stáž v Izraeli a v Barceloně. Jaké to bylo? Co ti zahraniční zkušenost přinesla?
Byla jsem v Jeruzalémě na Becalelu. Byla to ještě doba, kdy jsem pracovala se sklem, takže jsem se tam dostala do prostředí huti, kterou UMPRUM nemá. Paradoxně jsem se tam učila od skláře, který se řemeslu původně naučil v Čechách. A já jsem jako Češka pracovala se sklem pod vedením někoho, kdo se ho naučil v Česku, ale už v izraelském kontextu. Docela mě překvapilo, že tam vůbec nečekali, že někdo z UMPRUM nebude mít klasické hutní vzdělání. A právě tam jsem se poprvé víc učila samotné řemeslo – třeba jak vyfouknout skleničku.
Zpětně mi u skla trochu chyběl ten postupný řemeslný základ. Na škole jsme se často dostávali spíš k výsledku než k samotnému procesu, a to mi začalo dávat otázky – jak se věc vlastně používá a pro koho je určena.
Dnes se to snažím dělat jinak. V rámci JASNA studia víc mluvím s uživateli a klienty, navrhuji pro jejich konkrétní potřeby a reaguji na jejich zpětnou vazbu. Hodně se ptám, aby výsledná věc opravdu odpovídala tomu, jak se bude používat.
Na škole mi totiž nejvíc chybělo právě to propojení s uživatelem – ten kontakt s realitou, pro kterou se věc tvoří. Proto mě dnes víc baví i DIY workshopy, kde lidé sami vstupují do procesu, přinášejí vlastní situace a potřeby – a společně hledáme, jak jim světlo nebo objekt může fungovat v jejich konkrétním prostoru.
Je pro tebe důležitá i barevnost a atmosféra světla?
Jo, jo. Když dělám třeba ložnice nebo obývací prostory, často to s klienty řeším – hlavně v souvislosti s tím, jak se světlo chová před spaním. Někdy používáme chytré žárovky, které se dají přepnout do červeného režimu, aby večer nerušily.
V některých prostorech, třeba v barech nebo restauracích, rovnou pracujeme i s čistě červeným světlem, protože tam už není potřeba ostré osvětlení a jde spíš o atmosféru.
U výloh zase řešíme časování, aby světlo fungovalo jen v určitou dobu a v noci nerušilo.
Celkově se dá říct, že i když pracuji se světlem jako takovým, víc mě zajímá jeho atmosférické působení v interiéru a to, jak se v prostoru lidé cítí. Většina mé práce je zakázková, takže s klienty vždy hledáme konkrétní řešení podle toho, jak prostor používají.
Když ti někdo přinese svou květinu, můžeš ji tímto způsobem zvětšit a převést do světla?
Určitě. Takhle jsem třeba dělala lampu ze sto čtyřlístků – zákaznice mi přinesla už nasbírané a usušené čtyřlístky s tím, že z nich chce vytvořit světlo jako dárek pro svou nejlepší kamarádku ke svatbě. Dělám to ale i se svatebními kyticemi, které by jinak skončily vyhozené – takhle se z nich může stát světlo třeba do ložnice. Někdy jde i o vzpomínky na konkrétní strom nebo místo, které se tímto způsobem dá uchovat v jiné podobě.
Je to hezké, že můžeš takhle pracovat se vzpomínkami lidí a uchovávat je v jiné formě.
Na to bych se chtěla do budoucna ještě víc zaměřit. Třeba teď pracuji na jedné sérii svítidel pro dědečka a maminku. Babička je nedávno opustila a vnučka mi přinesla usušené kvítky z babiččiny zahrady která stále květe a poprosila mě, zda bych vyrobila tři kusy osvětlení pro každého z nich, jako památku. Hrozně mě to dojalo, sama mám moji babičku spojenou se zahradou plnou květin.
Takže výsledný objekt je pro lidi nakonec osobnější a mají k němu větší vztah.
přesně tak, může to být objekt jako vzpomínka na příjemné zážitky spojené s přírodnou.
Máš v procesu tvorby ráda náhodu? Třeba to jehličí na lampě vypadá že plave.
Mám ráda tu nahodilost – jak se materiál někde víc rozlije a jinde zůstane jen jemně zachycený, třeba při okraji. Ten výsledek do velké míry nechávám na samotné přírodě. I když to tak nemusí působit, je to ale velmi pracný proces – květy sbírám ručně a trávím nad tím spoustu hodin. A pokud má být výsledná věc cenově dostupná, je to v tomhle měřítku docela náročné.
Tím, že jsem zároveň i výrobce, což mi třeba u skla chybělo, se náhoda přirozeně stává součástí designového procesu. Něco vytvořím a během výroby se objeví odchylka – třeba jemná vlnka nebo drobná „chyba“ – a já se podle ní rozhodnu, jak pokračovat dál, někdy ji vědomě zachovám a dál rozvinu.
Co ti tvorba přináší?
Má to spoustu fází, možná trochu jako když jsi ve vztahu? Stejně jako u něj nejde počítat s tím, že je všechno jen hezké – jsou i náročné momenty a není to jen to, co je vidět na Instagramu. Je to velká zodpovědnost, ale zároveň i svoboda. Ve výsledku je to prostě práce, která mě naplňuje a snad mi i jde. S Jasnou máme hezký vztah. hihi…
Díky ní potkávám spoustu zajímavých lidí, a to mě nepřestává překvapovat. Všichni, se kterými spolupracuji – architektky i klientky – jsou skvělé, a vlastně mi to dává určitou naději v lidi.
Baví mě i proměnlivost jednotlivých fází během roku. Teď třeba připravuji sazeničky, trávím čas na zahradě a zároveň chystám sólovou výstavu. Každá z těchto částí mě naplňuje jiným způsobem.
Být zároveň výrobcem i designérem je pro mě komplexní, ale přirozený způsob práce. Je hodně fyzický a přímý – vychází z ruky, z materiálu, a teprve postupně se z něj rodí výsledný objekt.
A pak ta radost jednotlivých lidí, kteří jsou z produktu nadšený.
Úspěch pro mě je i to, že to oslovuje lidi a že vznikají zakázky. Já vlastně nedělám žádné jiné projekty, takže se to celé točí kolem dílny a vždycky se to nějak udrží. Začínala jsem úplně od nuly, doslova „na koleně“ s papírem. Někdy si říkám, že právě tohle je pro mě úspěch – že mám spokojený život a že mě to, co dělám, opravdu baví. Pořád je to pro mě hlavně práce. Navenek to může vypadat jednoduše, že si „sbírám kytičky“, ale pro mě je to normální práce. Každý den chodím do ateliéru, od rána do večera, a je to stejné jako jakákoliv jiná práce – se svým stresem i odpovědností a hlavně je to teda naplňující :)
Bereš si nové věci domů a testuješ je?
Určitě. Doma mám lampiony a testuju je. Je to vlastně součást vývoje.
A máš teď nějakou novou edici?
Ano, nová kolekce se jmenuje Orange Drop. Společně s Floralis Orange – která je také vyrobena z pomeranče. Jsem je vzala s sebou na veletrh do Stuttgartu. Drop jsem tam poprvé představila veřejnosti.
