Doma není nikdo prorokem, leda po smrti. Známá věc, v Čechách tím spíš. Mezinárodně uznávaný konstruktivista Jan Kubíček, který většinu života prožil v pražském Břevnově, v tom není výjimkou. Komunisty zatracený a nedoceněný ani během desetiletí po pádu režimu, dočkal se odpovídajícího uznání až na sklonku svého života. Medaili za šíření dobrého jména české kultury doma i v zahraničí (Artis Bohemiae Amicis) dostal od ministra Balvína příznačně až vloni v létě, jen dva měsíce před smrtí, kdy už ani nebylo v jeho silách osobně ji na ministerstvu převzít.
Výstava v Galerii hlavního města Prahy mapuje tvorbu Jana Kubíčka, novátorskou i ve světovém kontextu, velmi široce. Následně se objeví i v dalších galeriích za našimi hranicemi. Na termín první (tuzemské) vernisáže je načasován také zrod knihy, která jako první publikace představí podrobněji život a dílo tohoto umělce v tuzemském i mezinárodním kontextu. Proč tedy těsně před touto mohutnou retrospektivou vyjímat jen část umělcova díla a vystavovat ho v komorním prostoru galerie Kuzebauch?
Důvody jsou dva. Tím méně zajímavým jsou osobní vztahy provozovatelů galerie s majitelkou pozůstalosti. Ta jinak s ohledem na zaneprázdněnost s přípravou uvedených akcí nabídky menších galerií odmítá či odsouvá do budoucna. Podstatnější ale je, že (na rozdíl od jiných děl Jana Kubíčka) jde o tu část umělcovy tvorby, která ještě samostatně vystavena nebyla. Některé použité materiály – plexisklo a další plasty – jsou přitom ojedinělou ukázkou, jak hmotu vyvinutou k použití především v praktickém světě využít i v čistém umění.
Jestliže jsou Kubíčkovy objekty mezi jinými jeho pracemi jediné, jimž se dosud nedostalo ani malé samostatné výstavy, rozhodně to není proto, že by byly něčím podřadné. Některé najdeme mimo jiné i v depozitáři Národní galerie. V relativně nedávno zrozené galerii Kuzebauch jich není moc, ale rozhodně stojí za vidění. A dokonce je tu i jistá vnitřní logika, proč by měly být vystaveny právě zde.
Možná ještě víc než laické příznivce Kubíčkova díla mohly by totiž jeho objekty zaujmout jiné tvůrce, konkrétně především architekty. Právě ti patří k častým návštěvníkům Knihovny materiálů, která s galerií sdílí stejnou pražskou adresu. A právě ti možná ocení některé Kubíčkovy konstruktivistické postupy, ať už při projektování nových staveb nebo třeba při terénních úpravách veřejných prostranství. Ne že by inspirativní výsledky Kubíčkova úsilí zmapovat a výtvarně vyjádřit zákonitosti práce s plochou a prostorem nebyly patrné i z jeho obrazů. Přesto – tři rozměry jsou přece jen víc než dva. Zejména v architektuře. O spolupráci v této branži si Kubíčkovo dílo jasně říká, ať už by mělo sloužit jako inspirace, nebo do rozměrnější hmoty rozvedená konkrétní myšlenka.
text: Jan Zvelebil, foto: Jaroslav Kvíz
