Výstava, na níž se návštěvník místo namalovaných obrazů střetává se zpracovanou vlnou, je k vidění od začátku prosince do konce ledna. Oko zvyklé na plasticitu obrazu vyvolanou tahem štětce je překvapeno. Textilie působí oproti tahu mohutněji a v intimním osvětlení prostoru promlouvá gobelín vřelým hlasem. Vlna izoluje, zadržuje teplo.
„Každé místo na gobelínu je definitivní,“ říká k přepisu malířských děl do textilního jazyka ředitel Moravské gobelínové manufaktury Jan Timotej Strýček. Pod jeho vedením manufaktura navazuje na dlouhou tradici tkalcovského řemesla a zasahuje i do oblasti současného umění a textilního designu. Na výstavě jsou k vidění rozměrná do textilu převedená díla Petra Nikla, Jiřího Sopka, Karla Malicha či Jana T. Strýčka, který vedle vlastní tvorby překládá do řeči uzlů i obrazy svých kolegů. „Jde nám o autentický převod, řešíme každý centimetr,“ říká.
V roce 1994 nabídla gobelínka v rámci projektu Actual textile art českým výtvarníkům možnost spolupráce. Někteří, mezi nimi i Vladimír Kokolia, kývli. Textilní díla vznikají dvěma základními postupy, technikou ručního tkaní a vázání. V moravské manufaktuře, jejíž 115. výročí výstava připomíná, umějí vyrobit i rozměrné divadelní opony. Jednu z nich lze najít na Nové scéně Národního divadla.
Výroba tkaných nástěnných koberců se v Evropě rozvíjela od počátku gotiky. Zlatý věk řemesla přišel v 16. a 17. století. V té době fungovalo v evropských městech na dvacet vyhlášených manufaktur, které zpracovávaly předlohy předních soudobých malířů. Malíř Rudolf Schlattauer, představitel moravské moderny, založil Moravskou gobelínovou manafakturu na Valašsku v roce 1898. I když může výstava působit exoticky, má u nás výroba gobelínů dlouhou tradici. „Jsme zploštělí, dříve to bylo normální,“ osvětluje historickou spolupráci malířů a tkalců Jan T. Strýček.
Vlněná textilní díla, u kterých se mohou návštěvníci zastavit uprostřed rušného města, zploštělá nejsou. Rozehrávají hru materie, světla, stínů i času. Díla etablovaných českých malířů v neobvyklém provedení mohou působit divně, rozhodně však nabízejí silný zážitek a milovníci současného umění možná zahlédnou i něco jiného, než nabízejí jejich předlohy.
text: Tereza Lišková, foto: Veronika Trachtová
