Jak to vidí

Vladimír Kosík: Hotel Evropa čeká rekonstrukce – těšte se!

Letošní Designblok, akce pro milovníky hezkých věcí a tvůrčích nápadů, proběhl v prostorách zajímavých pražských domů určených k rekonstrukci. Největším tahákem pro všechny moje známé a kolegy byl secesní hotel Evropa na Václavském náměstí. Socialismus považoval secesi za úpadkový styl, který musí ustoupit moderní architektuře. Teprve ke konci dvacátého století vzali socialističtí kunsthistorici secesi na milost. Mezitím bylo množství krásných staveb i detailů zničeno. Těžko říct, čemu Evropa vděčí za to, že nedopadla jako nedaleký hotel Palace, který během ukázkové rekonstrukce v roce 1989 vykuchali jako krůtu a vycpali novým vysterilizovaným interiérem, který si na secesi jen hraje a který má s původním hotelem společné pouze zábradlí v hale.

Vladimír Kosík: Hotel Evropa čeká rekonstrukce – těšte se!
Vladimír Kosík: Hotel Evropa čeká rekonstrukce – těšte se!
Koupelna z ukázkového pokoje hotelu Evropa. (foto: Jan Petrš)
Koupelna z ukázkového pokoje hotelu Evropa. (foto: Jan Petrš)
Sprcha. (foto: Jan Petrš)
Sprcha. (foto: Jan Petrš)
Barevné ladění. (foto: Jan Petrš)
Barevné ladění. (foto: Jan Petrš)
Zářná budoucnost Evropy. (foto: Jan Petrš)
Zářná budoucnost Evropy. (foto: Jan Petrš)
Prozářené podušky. (foto: Jan Petrš)
Prozářené podušky. (foto: Jan Petrš)

Jeho zachování bylo prezentováno jako důkaz citlivosti a respektu ke geniu loci. Autorem rekonstrukce byl tehdy mladý architekt Ivo Nahálka, který se později proslavil autorstvím hotelu Don Giovanni. Stavba, která dostala přezdívky Karavanserail, Růžový pařez či Dort, byla serverem Lidovky.cz v roce 2010 na základě anket v odborném i denním tisku zařazena na šesté místo v žebříčku nejnenáviděnějších staveb v České republice. U mnohých staveb se odborníci s laickou veřejností v názoru neshodnou. V tomto žebříčku se však umístily pouze stavby, které kritizovali všichni.

Ale zpět k Designbloku. Pro mnohé návštěvníky, včetně mě, byly zachovalé detaily i atmosféra kavárny hotelu Evropa, vstupních prostor, vnitřní třípatrové haly se schodištěm, pokojů i hygienického zázemí stejně atraktivní jako prezentované výrobky a designové koncepty. Samozřejmá přítomnost uměleckého řemesla a dobové technické vymoženosti, udivující dnes svou jednoduchostí, uváděly návštěvníky v úžas a vyvolávaly nepřestávající cvakání spouští fotoaparátů.

Prezentace umístěné ve stísněných prostorách hotelových pokojů způsobovaly fronty a lidské zácpy, většinou však to nikdo nebral jako problém a všichni si užívali jiskřivé atmosféry nových nápadů, objevování a překvapení. Jen jediná prezentace vyvolávala téměř u každého negativní reakce od znechucení po rozhořčení – ukázkový pokoj, který dokumentuje, jak má vypadat zařízení hotelu po plánované rekonstrukci. Dokonce i dívka, která byla najata, aby podávala informace a rozdávala návštěvníkům propagační materiály, se stala terčem slovní agrese. Lidé se ptali, kde si mohou stěžovat, kde podepsat protest.

Byl jsem samozřejmě zvědavý, jak si s rekonstrukcí secesního skvostu poradí poučený architekt a řemeslník na počátku 21. století a ve svobodné společnosti. Těšil jsem se na interiér zbavený nánosů socialistické ignorance a neumětelství, přiblížení k původní kráse. Realita byla jako rána palicí.

Během Designbloku předvedla Pražská správa nemovitostí, spol. s r.o. vzorový příklad chystané rekonstrukce pokojů.

Z původního interiéru zbylo jen dřevěné lemování oblouku klenutého průchodu mezi denní a noční částí pokoje, nyní přetřené lesklým bílým lakem. Zmizely původní vestavěné skříně. Nový interiér se snaží tvářit historicky, ale z každého detailu čouhá nemohoucnost, duchovní prázdno a… peníze. Spousta broušených zrcadel na nejnesmyslnějších místech. Dveře skříní z bílého lamina polepené kůží v záhadně béžovém odstínu. Všude se objevuje motiv okopírovaný z lucerny na střeše hotelu – má zřejmě sloužit jako zprostředkovatel myšlenky, že vše bylo vyrobeno na míru pro tento hotel. Ale jak!

Barevnost, jíž dominuje nedefinovatelná béžovohnědá. Na podlaze koberec s motivem okopírovaným z podlahy hotelové haly. Pouze s tím rozdílem, že v hale jde o ručně skládané terazzo, zde o digitální tisk. Obrovská LCD televize, nepohodlná sedačka a police na kufry ve výšce, kam nedosáhne ani vysoký muž. Divadelní podsvícení kde to jen jde – na stropní římse, za zrcadlem, za skříněmi, pod postelí. Ze stropu stydlivě visí krásná křišťálová svítidla z kolekce Lasvit, která ovšem v tomto interiéru působí jako dokonalá modelka v hospodě 4. cenové skupiny. Vyjádřeno několika slovy: sterilní, bez nápadu a vkusu, bez úcty k původnímu interiéru, nepohodlné a stavící na odiv drahá řešení, ovšem pouze na povrchu. Pod tenkou slupkou se skrývá dnešní standard – lamino, dřevotříska či MDF, molitan, plast.

Pražská správa nemovitostí, spol. s r.o. se prezentovala i v jiných patrech hotelu, například křesílkem.

Hned za rohem doplnila Pražská správa nemovitostí, spol. s r.o. fotografie svého majetku výmluvnými fotografiemi a videem s názvem Sneaky Violence (Adam Stanko, Helena Sequens, 2013, zapůjčeno ze soukromé sbírky).

Odcházel jsem odtud a připojil se v duchu k množství rozhořčených. Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, že za čtvrt století se nic podstatného v zacházení s takovou památkou nezměnilo. Trochu světla do věci vneslo zjištění, že návrh zpracovala architektonická kancelář Archina, kterou vede… Ivo Nahálka. Stejný architekt, o čtvrt století starší, ale zdá se, že nikoli moudřejší.

Plánovaná rekonstrukce vyvolává spoustu otázek. Například: Co vedlo investora k volbě architektonické kanceláře Archina? Jaký typ hostů takový vykastrovaný secesní hotel asi bude přitahovat? Proč je potřeba pravou secesi nejdřív vyhodit a pak se ji snažit bezúspěšně napodobit? Co tomu říkají památkáři? Co ministerstvo kultury?

Co mi to jen připomíná, napadlo mě? Ano! Je to jako rekonstrukce Whistlerova obrazu Matka, jak ji předvedl Mr. Bean ve filmu „Mr. Bean: Největší filmová katastrofa“.

Vladimír Kosík je architekt, vystudoval na FA ČVUT v letech 1983-1988. Pracuje jako architekt. Je členem sdružení Studio A91.