Jak to vidí

Ondřej Slówik: Uprostřed rýžových polí jsou luxusem umělé kyčle a dům na kuřích nožkách

Před třemi lety jsem na staré čínské motorce vyrazil na lingvistický výzkum. Pohyboval jsem se v okolí městečka Mai Châu, ležícího v horách severního Vietnamu. Náhodou jsem narazil na pana Minha, paní Thơ a jejich rodinný penzion, který společně provozují v tradičním domku na kůlech.

Ondřej Slówik: Uprostřed rýžových polí jsou luxusem umělé kyčle a dům na kuřích nožkách
Ondřej Slówik: Uprostřed rýžových polí jsou luxusem umělé kyčle a dům na kuřích nožkách

► switch to english version

Domek na kůlech postavil Minhův otec na konci 80. let minulého století uprostřed rýžových políček – ta na rozdíl od původního tropického pralesa, který dříve patřil k rázu okolní krajiny, stále existují a jsou čile obdělávána. Rodinný podnik na místní poměry prosperuje poměrně dobře. Tradiční domek vystavěný z přírodních materiálů vypadá i přes své stáří velmi zachovale. To však nelze říct o kyčlích pana Minha, jehož na první pohled idylický život narušuje degenerativní onemocnění vyžadující výměnu obou kloubů. Umělý kloub se z bambusu vyrobit nedá a najít titan v rýžovišti je oříšek, což činí Minhovu situaci o to komplikovanější.

Přestože Minh i Thơ dokončili pouze povinnou školní docházku, která ve Vietnamu představuje pouhých pět let, pochopili, že rolnický životní styl nové kyčle nepřinese (většinu zemědělských činností by Minh navíc stejně kvůli bolesti nemohl vykonávat). Rozhodli se svým domkem poskytnout turistům poměrně autentický pohled na venkovský život a tradiční architekturu.

Minh s Thơ si na začátku svého podnikání museli půjčit přibližně dvě stě tisíc korun, přičemž průměrný plat v regionu se pohybuje kolem čtyř tisíc korun měsíčně. Ty použili na rekonstrukci domu, výstavbu kuchyně a sociálního zařízení. Ve stejnou dobu si rodina musela vypůjčit další peníze, s nimiž se podařilo vyměnit jeden kyčelní kloub. Na operaci druhého kyčelního kloubu by potřebovali další půjčku ve výši osmdesáti tisíc korun, která by pro ně nyní byla likvidační. (Ve Vietnamu sice panuje socialismus, ale problematika zdravotního pojištění je stále nedořešena. Přestože existuje komerční zdravotní pojištění, kloubní výměna v něm není zahrnuta a musí se platit.)

Minh i Thơ jsou příslušníky národnostní menšiny Thai. Na území Vietnamu žije vedle majoritního etnika Việt dalších padesát tři národnostních menšin. Thaiové obývají horské provincie severního Vietnamu. Etnicky jsou příbuzní s obyvateli Thajska. Na území Vietnamu se však dostali už v první polovině druhého tisíciletí, takže se jejich kultura utvářela s obyvateli Thajska paralelně. Nyní jich ve Vietnamu žije přibližně 1,5 milionu.

Přestože vietnamská vláda v minulosti vyvíjela nemalé snahy o plné začlenění menšin do majoritní společnosti, podařilo se Thaiům do značné míry uchovat si tradiční styl oblékání, jazyk i architekturu – Minh a Thơ jsou živoucími důkazy. Ačkoliv Minh ve všední dny nahrazuje tradiční oděv bavlněným tričkem a kraťasy, jeho žena nosí tradiční oblečení i při vykonávání každodenních činností. Celá rodina mezi sebou hovoří thajsky a vietnamštinu používají pouze ke komunikaci s vnějším prostředím, zvláště pak s turistickými průvodci zákazníků, kteří se rozhodnou pobýt v jejich domě.

Pokud se někdy ocitnete v severním Vietnamu, neváhejte a penzion na kuřích nožkách navštivte. (foto: Ondřej Slówik)

Jejich architektura je založena na dřevě, bambusu a suchých palmových listech. Na první pohled může působit primitivně, ale zdání klame. Thaiové důmyslně využívají vodní energii k pohánění rozličných bambusových koles, kterými přečerpávají vodu mezi rýžovými poli a chovnými rybníčky se sumci a dalšími rybami. Za pomoci jednoduchých dřevěných palic a vodních mlýnů dodnes někteří z nich melou rýžovou mouku. V nedávné době začali tradiční technologie kombinovat s těmi novými a do soustavy bambusových žlábků zapojují vodní turbíny vyrábějící elektrickou energii, která jim dostačuje ke svícení či napájení televize a nabíječky mobilního telefonu.

Výstavba domu na kůlech má řadu výhod. Lze stavět na nerovném prostranství, dům je chráněn před povodněmi a v minulosti sloužil i jako spolehlivá skrýš před divokými šelmami. Zaručuje dobrou ventilaci, což se ve Vietnamu zvláště v letních měsících hodí. Na stavbu jednoho domu je běžně potřeba dvacet až třicet vzrostlých kmenů na kůly a trámy. Ořez poslouží k výrobě střešní konstrukce, podlahy a obložení. Původně se při stavbě nepoužívaly vůbec žádné hřeby ani vruty, nicméně dnes už se z lenosti k jejich použití přistupuje.

Střecha se pokrývá vrstvami rýžové slámy či vysušenými palmovými listy. Tyto krytiny jsou sice přírodní a dobře chrání před deštěm, jejich nevýhodou je nutnost výměny zhruba každých pět let. Některé nové domy na kůlech jsou proto vybaveny střechami z trvanlivějšího eternitu nebo vlnitého plechu. Tyto materiály ale představují zátěž pro životní prostředí a mají velice špatné izolační vlastnosti, v domě proto bývá nesnesitelné vedro.

Thaiové tradičně stavěli ze dřeva z přilehlých pralesů – býval ho dostatek, takže náklady na stavbu byly minimální. Dnes však již pralesy ustoupily těžbě a ke kácení stromů použitelných ke stavbě se místní vydávají daleko od vesnice. Zároveň je nutné vyžádat si povolení a stromy řádně zaplatit. Dochází tak k paradoxní situaci. Dříve nedostupné cihly jsou nejlevnějším řešením a tradiční stavba z přírodních lokálních surovin se stává luxusem.

Ondřej Slówik v průběhu studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 2011 a 2013 absolvoval dva desetiměsíční pobyty v Hanoji, během kterých měl možnost seznámit se s tamní kulturou a jazykem. Na FF UK, kde studoval vietnamistiku, anglistiku a amerikanistiku, dokončuje doktorské studium na Fonetickém ústavu. Nyní se rozhodl panu Minhovi pomoci k umělému kyčelnímu kloubu, neboť se domnívá, že i drobné činy mohou pozitivně ovlivnit chod světa, a proto uspořádal sbírku na portálu generosity.com.