Ptáme se

Vietnam je země šicích strojů, říká návrhářka Mai Trần

Módní návrhářka a podnikatelka Mai Trần o sobě mluví jako o dívce z hor. Již několik let ale působí v Saigonu a postupně se stává výraznou postavou místní módní scény. Coby zakladatelka a spolumajitelka vietnamské oděvní značky SODA POP se velice dobře orientuje v prostředí tamního oděvního průmyslu. Zasvěceně hovoří o jeho současném stavu i problémech.

Vietnam je země šicích strojů, říká návrhářka Mai Trần
Vietnam je země šicích strojů, říká návrhářka Mai Trần

► for English click here

Během rozhovoru zmiňuje důvody, které vedou k úbytku produkce vietnamského hedvábí i dalších textilií. Záhy vysvětluje, proč upřednostňuje bavlnu z Koreje a Japonska. Mai Trần přijela do Česka na návštěvu se svým partnerem, českým vietnamistou Ondřejem Slówikem, který se občas do hovoru zapojil.

Ze které části Vietnamu pocházíte?
Pocházím z Dalatu, což je město asi čtyři sta kilometrů od Saigonu.

Ovlivnila tamní kultura výběr profese a váš vztah k módě?
Neřekla bych. Má matka zemřela, když jsem byla ještě hodně malá, a většinu dětství jsem prožila v sirotčinci v Dalatu. Tam mě vychovali a naučili hodně dovedností, například háčkování nebo vaření. Po střední škole jsem původně chtěla studovat design, ale nakonec jsem dala na sestřinu radu a šla studovat podnikové hospodářství na univerzitu do Saigonu.

Co vás nakonec přivedlo k módnímu návrhářství?
Po dokončení školy jsem pracovala v různých firmách v oblasti finančnictví a úplně mě to znechutilo. Po dvou letech jsem se rozhodla skončit a začít s podnikáním. Odkoupila jsem obchod kamarádky a otevřela si svůj první butik Tanpopo.

Jaké oblečení jste prodávala? Byly to vámi navrhované modely?
V té době ještě ne. Podobně jako jiní obchodníci jsem dovážela oděvy z Bangkoku, vybírala jsem to, co se mi líbilo – různorodé, pestrobarevné, někdy i trochu výstřední kusy ve stylu vintage. Nebylo to ale moc výnosné. Po roce jsem dospěla k tomu, že chci navrhovat vlastní modely a pustila jsem se do toho spolu se svou bývalou zaměstnankyní Cỉn Tung. Prodala jsem svůj první obchod a založila značku SODA POP.

Dostávají mladí začínající podnikatelé ve Vietnamu nějakou podporu?
U mě tomu tak nebylo. Když jsem kupovala první obchod, musela jsem požádat hodně svých blízkých o půjčku. V případě SODA POP jsme spolu s Cỉn daly do podniku vlastní peníze a první rok jsme fungovaly pouze na internetu prostřednictvím Facebooku a Instagramu. Až po roce jsme si otevřely první kamenný obchod.

Jaký typ oděvů v SODA POP navrhujete? Komu je značka určena?
Od úplného začátku se orientujeme na mladé dívky a ženy ve věku od patnácti do třiceti pěti let. Ale občas přijde i někdo, komu je padesát. Móda, kterou navrhujeme, se řídí heslem „Simple but smart“ – je minimalistická, jednoduchá, ve světlých barvách, ne příliš luxusní, ale velice ženská a elegantní.

Oděvy z aktuální kolekce SODA POP

Kdo vás ve vaší tvorbě inspiruje?
Mám ráda návrháře Alexandra Wanga, ale nejvíce mě inspirují samotné zákaznice. Oděvy, které vytváříme, jsou určeny konkrétním lidem – vím, že vietnamské studentky nemají moc peněz, a než si něco koupí, musí si to dobře rozmyslet. Když si zvolí naše oblečení, chceme, aby měly oděv, který je pohodlný, kvalitní, dlouho vydrží, dá se dobře kombinovat a nosit i na více způsobů.

Máte svou vlastní šicí dílnu?
Ano, zatím je to jen šicí dílna, ale v budoucnu by se z ní měla stát továrna. Nyní v ní pracuje třicet až padesát lidí ve čtyřech skupinách – jeden tým, ve kterém jsem i já a Cỉn navrhuje komplikovanější střihy šatů, sukní a kalhot, další vyrábí saka, třetí tým dělá svetry a čtvrtý tiskne trička.

Vaše dílna je přímo v Saigonu?
Ne, kvůli konkurenci potřebujeme držet informace v tajnosti. U každého návrhu, který vytvoříme, totiž hrozí, že ho někdo zkopíruje, vyrobí z nekvalitních látek a pak bude za mnohonásobně nižší cenu prodávat – bez nutnosti jakéhokoli marketingu. Napodobování a kopírování představuje ve Vietnamu velký problém.

Jaké materiály používáte? Jak důležitý je pro vás původ látek?
To je důležitá otázka. Sice prodáme denně hodně kusů, ale stále si nemůžeme dovolit šít z námi vytvořených materiálů. Časem bychom ale rády. Vietnam je velká oděvní továrna, která produkuje hodně oblečení pro velké světové značky. Díky tomu je zde na trhu k dostání velké množství látek. Pocházejí z různých míst – z Koreje, Japonska, Číny, Taiwanu, Hongkongu a Indonésie. My hledáme především japonskou a korejskou bavlnu, která je opravdu kvalitní. Koupené látky testujeme, pereme je několikrát v ruce i v pračce a zjišťujeme, jak dlouho vydrží.

Používáte ekologicky šetrné materiály?
Ekologicky šetrné materiály nás zajímají zejména proto, že nechceme používat látky s příliš velkým množstvím PVC, které nedokážou absorbovat vlhkost. Jeden z testů, který dělám při výběru materiálů, je test ohněm – když je to stoprocentní bavlna, poznám to, protože je materiál cítit jako pálící se vlasy. Kdybych ale chtěla vyrábět vlastní ekologicky šetrný materiál, bylo by to hodně nákladné. Nicméně budu o tom přemýšlet. Možná bych si mohla v budoucnu založit vlastní firmu produkující ekologicky šetrné látky a rozjet kampaň.

A co zákazníci ve Vietnamu – jak moc jsou zvyklí uvažovat o environmentálních tématech při nakupování? Do jaké míry to pro ně při nakupování hraje roli?
Ve Vietnamu jsou lidé zvyklí si tyto otázky klást v případě jídla nebo zemědělství, ale ne v případě módy. Na prvním místě je zajímá design, na druhém slavná značka a na třetím je cena. Někdy se stane, že vytvoříte něco z ekologicky šetrných zdrojů, ale látka třeba nemusí vypadat hezky, a zákazníci si pak stejně nakonec vyberou něco z PVC, co je barevné, lesklé a levné.

Nedávno jsme v našem magazínu psali o mizející tradici českého lnářství a o tom, že len se postupně z českých polí vytrácí. Máte ve Vietnamu nějaký podobný problém s tradičním materiálem?
Ano, Vietnam byl proslulý hedvábím – například z oblasti Hà Đông v blízkosti Hanoje. V minulosti existovaly vesnice, ve kterých se hedvábí vyrábělo v každé rodině. Tradiční způsob jeho výroby je ale časově velice náročný. Teď se navíc ve velkém množství a mnohem levněji produkuje v Číně, odkud se k nám dováží. Na severu Vietnamu je sice stále komunita lidí, kteří vyrábějí hedvábí tradičním způsobem, ale spíše v malém množství. Většina komplikovanějších materiálů se dnes dováží ze zahraničí. Nemáme ani dostatek zařízení na barvení látek – ve Vietnamu se sice látky barví, ale nepokrývá to potřeby trhu. Většina velkých firem, které si nechávají šít oděvy ve Vietnamu, si nechává barvit látky jinde – v Indonésii nebo v Indii. Vietnam je jen vývozcem módy určené pro zahraniční firmy.

Jaký mají podle vás mladí Vietnamci vztah k tradičním řemeslům?
Dokud byl Vietnam ekonomicky uzavřenou zemí, museli si lidé vše vyrábět sami: nábytek, boty, hedvábí… Ale dnes musíme většinu věcí dovážet a čím dál méně lidí se věnuje řemeslům. Když jsem měla svůj první obchod, prodávala jsem tam vlastní ručně malované věci – malovala jsem na staré boty a tašky. Ale dnes už na to nemám čas. Myslím si, že to je důvod, proč se řemesla vytrácejí – zabírá to hodně času a úsilí, ale nemůžete to prodávat draze.

A jak je to s tradičními oděvy? Plní ještě dnes nějakou společenskou funkci?
Ano, zejména tradiční ženský oděv áo dài (pozn. red.: dlouhá košile). Jde o oděv se dvěma vrstvami, obvykle z hedvábí a jiných tenkých materiálů. Spodní část tvoří kalhoty se širokými nohavicemi a navrchu jsou dlouhé šaty s dlouhými rozparky po stranách. V dobách mládí mé matky to musela nosit každá žena, ale dnes se ve Vietnamu nosí spíše západní styl módy.

Při jakých příležitostech se áo dài nosí?
Aby se tradice uchovala, plní áo dài například funkci školní uniformy. Jeho nošení je povinné pro studentky na středních školách; na některých univerzitách se nosí aspoň jeden den v týdnu, obvykle v pondělí, kdy probíhá ceremoniál zdravení vlajky a kdy se zpívá hymna. Tradiční oděv musí nosit také letušky, recepční, učitelky nebo zaměstnankyně v bankách a velkých firmách. Není to příliš praktický oděv, je hodně dlouhý a není jednoduché v něm chodit. Je také hodně nebezpečné v něm jezdit na motorce – kus látky se může snadno dostat do kola. Takovéto dopravní nehody jsou poměrně časté.

A co muži? Mají také nějaký tradiční oděv, který by plnil podobnou funkci?
Nemají.

(Do hovoru se zapojil partner Mai Trần, vietnamista Ondřej Slówik.)

Ondřej Slówik (OS): Častý je spíše společenský oděv v západním stylu, tedy sako a kalhoty.

Mai Trần (MT): Muži tradiční oděv v minulosti nosili také, ale v současné době to již vymizelo.

Tak to jste, Ondřeji, asi rád, ne?
OS: Ani ne. Áo dài by bylo možná lepší, protože dnes musí muži nosit oděvy, které se v Česku užívají spíše při významných společenských událostech.

A co tedy nosíte, když jste ve Vietnamu?
OS: Obvykle nosím to, co všichni cizinci – tričko a kraťasy, protože je tam velké vedro. Ale když chcete sehnat práci například jako učitel, není tento oděv přijatelný. Musíte mít dlouhé kalhoty, uzavřené boty, košili s dlouhými rukávy a límečkem, jinak je to vnímáno jako nedostatek respektu a může vás to stát i pracovní místo.

Mai, v Praze jste déle než měsíc. Jde o vaši první návštěvu Česka?
V Evropě jsem poprvé. Kdysi jsem chtěla jet do Ameriky a dvakrát jsem žádala o povolení, ale ambasáda mé žádosti zamítla. Báli se, že už se nevrátím. Pro vietnamské nezadané dívky je cestování do některých destinací velice složité. Dostat se do Evropy bylo také těžké.

Jaké to pro vás je, setkat se v Česku s tolika Vietnamci?
Díky mému příteli, který mluví vietnamsky, jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří se snaží v Česku propagovat vietnamskou kulturu. Nejprve jsme navštívili tržnici Sapa a byli jsme na setkání klubu přátel Vietnamu Hanoi. Seznámila jsem se s panem Đỗ Ngọc Việt Dũngem, který se zasazuje o přeložení českých dějin do vietnamštiny. Hodně mě také inspirovalo setkání s La Femme Mimi, vietnamskou módní návrhářkou žijící v Praze.

Je reálné, že byste si jednou otevřela pražskou pobočku SODA POP?
Musela bych tu strávit více času – nyní je zima a všichni jsou oblečeni v černé a šedé, ve všech obchodech jsou slevy. Nevidím tak skutečný styl místních lidí a nemohu mu porozumět. Potřebovala bych tu mít někoho, s kým by se to dalo konzultovat. Nejprve chci ale prodávat v Asii, a když naše manufaktura bude schopná produkovat dost zboží, možná rozšířím produkci i do Česka. Tato země ale není nejlepším místem v Evropě, kde začít podnikat…
OS: Problém českého trhu pro začínající vietnamské podnikatele je v tom, že reputace vietnamských produktů nebo zboží prodávaného Vietnamci je velice špatná.
MT: Ale to jsou produkty, které se vyrábějí v Číně!
OS: Ano, ale Češi si je spojují s Vietnamci a vietnamské zboží je spojováno s nízkou kvalitou. Takže když s něčím začínáte a řeknete „Toto je skvělý vietnamský produkt,“ lidé to nebudou kupovat. Češi důvěřují vietnamskému jídlu, ale v případě oblečení to je jiné.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Ráda bych navázala spolupráci s módní značkou Caedemode, která již delší dobu realizuje projekt Seams the World. Spočívá to v tom, že módní návrhářka nejprve navrhne šaty, které jsou úplně čisté, bez vzoru. Poté navštěvuje chudinské čtvrti, kam vozí lidem jídlo, knihy a oblečení a vybízí místní děti, aby na šaty nakreslili, co je napadne. Výtěžek z prodeje těchto modelů putuje na charitu. Myšlenka i modely, které takto vznikají, se mi moc líbí. Po návratu do Vietnamu bych se ráda na tomto projektu podílela. Chystám se také otevřít další obchod v Hanoji. Nějakou dobu teď budeme ve Vietnamu, ale možná se časem přesuneme do Česka.

Připravila: Eliška Svobodová, foto: Martina Šimková, archiv SODA POP