Ptáme se

Krok za krokem k cíli: Lada Semecká vystavuje v Galerii Kuzebauch

Výstava Lady Semecké v Galerii Kuzebauch může na první pohled působit nenápadně, snad až skromně. Menší a jemně vypadající objekty kombinující foukané a lehané sklo s porcelánem doplňují obrazy zobrazující oblohu – měsíc a oblaka na ní. Možná i proto se výstava jmenuje Haiku – podle krátkého básnického útvaru popisujícího podstatu okamžiku, jakkoliv zdánlivě obyčejného. Prchavost a neopakovatelnost momentů, které haiku popisují, jsou do jisté míry jednou z vrstev, které lze v dílech vnímat. Při bližším zkoumání si však divák všímá drobných detailů, pohybů vzduchu a vody, věnuje pozornost strukturám povrchu.

Krok za krokem k cíli: Lada Semecká vystavuje v Galerii Kuzebauch
Krok za krokem k cíli: Lada Semecká vystavuje v Galerii Kuzebauch

Připravil: Marek Torčík • Foto: Salim Issa a Filip Švácha

(Read in English)

Objekty spojuje precizní a promyšlená přesnost – Semecká, ve spolupráci s Petrem Ladou (který s výtvarnicí spolupracuje na tvorbě porcelánových částí děl) vytváří krajiny kontemplace, poskytuje divákovi prostor prožívat uprostřed ztichlé galerie emoce o síle, kterou v nás obyčejně budí krásná a divoká krajina. O tom, jak výtvarnice vnímá motivy krajiny, ticha nebo otázky abstraktních myšlenek, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Ve středu, 22.7. 2020 od 18:00 proběhne komentovaná prohlídka výstavy a křest nového katalogu autorky Lady Semecké. Výstavu Haiku v břevnovské Galerii Kuzebauch můžete navštívit do 31. 7. 2020. (Foto: Salim Issa)

V rámci výstavy v Galerii Kuzebauch představujete dvě rozdílné polohy vaší tvorby: na jednu stranu tu jsou obrazy ze stavovaného skla, které evokují tichou oblohu, mraky či měsíc na mléčné obloze. Na straně druhé je pak Vaše rytecká tvorba, kombinující foukané a lehané sklo s porcelánem. Jak vnímáte rozdíl v těchto dvou způsobech tvorby? Je zde určitý posun v myšlení?
Vnímám je jako součásti celku, který zkoumám. V obou polohách je přítomna krajina a příroda a to vše vědomě v mysli člověka.

„Chtěla jsem tak vytvořit něco, co v sobě bude mít asociaci zimy plné sněhu, Japonské zimy...“ (Foto: Salim Issa)

Přesto je nestavíte k sobě v opozici. V galerii často vídám výtvarníky s apriori kontrastními prvky v jejich tvorbě. U Vás jde spíše o jakousi komunikaci napříč médiem, napříč polohami – pořád je tu dost podobný spojující motiv. Zajímá mě i způsob, jakým pracujete s jiným materiálem, který vyrábíte ve spolupráci s dalšími výtvarníky. Svým způsobem je pak výsledné dílo o komunikaci: materiál s materiálem, výtvarník s výtvarníkem. V Galerii Kuzebauch jsou díla kombinující porcelán se sklem. Zajímá mě, kde je ta prvotní myšlenka a jak se v průběhu procesu tvorby mění...
Myslím, že máte pravdu a ty různé přístupy, které rozvíjím, nejsou v opozici. Snažím se spíš zachytit moment jejich souladu, nějakou spojitost s tím, co cítím.

Prvotní myšlenka práce s jinými materiály vzešla z projektu Kaligrafie zvuku, ve kterém jsem zkoumala akustiku různých materiálů. Vybrala jsem si hlavně materiály znělé, anorganické a nekovové. Ty, co jsou podobně jako sklo složené z hornin a vyvřelin. Mezi nimi byl i porcelán. Na realizaci jsem měla grant, jezdila jsem do slévárny čediče a do závodů na výrobu sanitární keramiky. Kvůli náročnosti výroby zvonů z žárohlíny v závodech Ideal Standart jsem se seznámila s Petrem Ladou, který byl ochoten ve svém ateliéru v Praze vyřešit mé technické problémy a nakonec i vyrobit několik porcelánových zvonů. Tím jsem se k porcelánu dostala blíž i vizuálně. O rok později jsem řešila téma vody pro výstavu Řeky, potoky a kaluže v Hradci Králové. A to už byl jen krok ke znovuoživení někdejšího tématu Vody, ledu a sněhu. Kdysi jsem právě k tomuto výrazu používala čiré a opálové sklo. Bylo jako led. Abych dosáhla sněhového dojmu, používala jsem skleněnou drť. No a nyní mě oslovil porcelán kombinovaný se sklem. Souvisí to myslím i se suchem minulých let a s absencí sněhu v současné české zimě. Chtěla jsem tak vytvořit něco, co v sobě bude mít asociaci zimy plné sněhu. japonské zimy, kde zeleň a půda byla bohatě napájena neustále padajícím, tajícím a prosakujícím sněhem. V Toyamě je pěstována dobrá rýže právě díky čisté vodě z Japonských Alp. No a v Čechách je v zimě sucho, šeď, holé větve stromů. Chyběla mi najednou ta bělost a svěží vzduch, ticho padajícího sněhu i zvuk tekoucí vody. To když zasvítí slunce a vše bílé se prudce mění v průzračnou kapalinu, která se vsakuje do mechu. Může to být opozit: suchá a mokrá zima, nebo to může být jedna zima, která má trochu jiné podmínky a nebo míra věcí, které se navzájem vyvažují…

Objevování spojitostí a prolínání světů mě baví i u lidí. Zajímá mě, jak kdo přemýšlí a pracuje. U Petra v ateliéru jsem si všimla motivu spirály. Vycházela z principu točení tvaru na hrnčířském kruhu. V té době byla ve Veletržním paláci výstava a k ní vyšla kniha Otisky vědomí s díly Edmunda de Waal. Dost silně mě to oslovilo. Krom toho byly všude v Petrově ateliéru kříže. Jsou to symboly, které jsem na své cestě řešila poměrně dávno a najednou mi začaly klást otázky…

(Foto: Salim Issa)

Vaše výstava má název Haiku. Tento krátký básnický útvar je dost specifický formou i obsahem. Mimo jiné v něm lze najít paralelu k evropským sonetům. Ty totiž obsahují část, které se říká volta, značící radikální rétorický posun ve významu. Dá se říct, že podobným stylem fungují i Vaše díla – na první pohled působí klidně a tiše, ale vždy obsahují element překvapení, narušující onu metaforickou vodní hladinu. V rámci výstavy je to do větší míry Vaše rytecká práce, co přenáší onen význam. Jak k ní přistupujete? A kde čerpáte inspiraci, propojující tvar objektu s daným motivem?
Ona je to asi zobrazivost. Když přemýšlím jak různé věci fungují, hledám maximální jednoduchost, která by postihla určitý princip. Tím se blížím k abstrakci. Moje abstrakce nikdy nevycházely ze zjednodušení tvaru a motivu. Vždy pocházejí z úvah o principech fungování něčeho. Rytí skla stálo na počátku mého zasvěcení do sklářské tvorby. Rytina má schopnost (třeba oproti broušení) postihnout přesný realistický motiv. Jak s tím motivem naložit uprostřed kontemplace nad principy... Je to jako když jdete krajinou a díváte se do dálky nebo pod nohy, hlavou Vám něco běží, vnímáte rytmus kroků a najednou si čehosi všimnete…

V japonském výtvarném umění, konkrétně třeba v tušové malbě nebo jejich zahradách, hraje velkou roli prázdné místo. Podle mě je to zkušenost mysli. Ticho ani prázdné místo v reálném světě neexistuje. Stejně jako přímka. Profesor Kopecký nám kdysi řekl, že ve vesmíru neexistuje přímka. I paprsek světla je zakřiven gravitací. Často jsem se k tomu sdělení v mysli vracela. Stejně tak je to s tichem: když bychom se ocitli v úplně tichém místě, kde jsou odizolovány všechny zvuky a šumy, uslyšeli bychom vlastní srdce. Pokud by utichlo srdce, ocitneme se v tichu? Kdo ví... A tak to je. Ticho, přímka, prázdné místo, to jsou pro mě myšlenky a nikoliv skutečnost. Naše zkušenost je omezená, přesto se domnívám, že bez ní bychom myšlenku třeba nepostřehli a nebo bychom ji nepotřebovali... Není to zvláštní, že k nám přichází myšlenky něčeho absolutního, co nás přesahuje?

„Podle mne je to zkušenost mysli. Ticho ani prázdné místo v reálném světě neexistuje.“ (Foto: Salim Issa)

Zároveň vnímám určitý vztah k dvěma protichůdným, avšak navzájem souvisejícím elementům. Na dvou vázách v galerii jsou vyrytá slova, haiku Macua Bašó. Na vitrážových oknech v Petrovicích zase používáte slova z bible. Zajímá mě ta oscilace mezi slovem a mlčením. Mezi zvukem a jeho absencí. Jak ji vnímáte vy?
V haiku mě zajímá právě ten zrod myšlenky v podobě slova. Navíc haiku jsou o vnímání a myšlenka, která se v haiku rodí, je myšlenka našeho světa. Není myšlenkou s absolutní věčností, je absolutní tím, že se právě teď mysli zjeví. V Petrovicích jsem použila dvě slova, tam jsem pracovala s dispozicí oken, kterou jsem chtěla propojit s Písmem. Okna se nachází v prostoru kostela, kde člověk myslí na věci přesahující náš život a současně je s životem propojuje. Východní okno je o počátku a západní o konci. Chtěla jsem aby slova vyjevená sluncem v určitém čase byla slovy z Bible a zároveň otevírala možnosti individuálního čtení. Každý si v kontemplaci nad tím, co si v oknech přečte (Budiž ve tvaru Alfa, Přijdu ve tvaru Omega), může v duchu projít, co mu reflektuje jeho mysl.

Okno v kostele Petrovice (Foto: Filip Švácha)

Do jisté míry lze tento balanc mapovat všude ve Vaší tvorbě – plochy, na kterých se něco odehrává, ať už je to rytina nebo abstraktní vzor, ustupují větším plochám, kde dochází k jakémusi odklonění od významu. Jakým způsobem chápete tuhle vnitřní dynamiku? A jakým způsobem figuruje slovo, haiku a zvuk a jejich absence v rámci Vaší tvorby? Je její pointou?
Profesor Kopecký o mne jednou napsal, že se drápu rozrytou zemí skla, tápu... „Z temného tušeného náhle vytryskne myšlenka v podobě dokonaného díla.“ Myslím, že to úplně trefil. Často na začátku vůbec nevím jak to, co dělám, bude vypadat na konci. Jsem vedena krok za krokem k cíli. K cíli, který nevidím v jeho konečné podobě jasně, spíš jen cítím směr, tuším kam mě vede. Postupuji podle určitých pravidel, která tvoří kostru. Sleduji, co se děje a podle toho volím další krok. Ono to souvisí i s tím, že nezačínám nikdy na prázdné bílé ploše. Ve skle je to tak, že mám nějaký tvar a ten zpracovávám. To jak ho pojmu je někde v mé mysli a já to krok za krokem odhaluji. Bašó byl poutník a básník, podobně jako Mácha objevoval slova na pouti. Já také musím nejdříve nějak začít, vykročit. Na cestě pak objevím nové myšlenky a nebo nově pochopím ty staré. Takže by se dalo říct, že bez klidných ploch, vycházejících z kontemplace, bloumání, chůze, tápání či třeba práce na zahradě bych nikdy neobjevila to, co objevuji. Podobně je to i ve vztahu velkého a malého světa. Jednotě věčnosti a přítomnosti.