Všímáme si

Stroj ji nevyrobí a většina dnešních řemeslníků to nedokáže: tradiční japonská dýha

Japonské řemeslné dovednosti jsou známé přesností, kvalitou a důrazem na tradici. Část z nich dnes běžně nahrazují stroje. Některé jsou však průmyslovou výrobou nenapodobitelné a v tradičním ručním pojetí vzbuzují čirý úžas. Patří mezi ně i unikátní způsob výroby dřevěných dýh od mistra Noboru Honmy.

Stroj ji nevyrobí a většina dnešních řemeslníků to nedokáže: tradiční japonská dýha
Stroj ji nevyrobí a většina dnešních řemeslníků to nedokáže: tradiční japonská dýha

Jaký je rozdíl mezi prací stroje a zručných rukou? Honma používá pro své složité mozaiky kolem třiceti druhů dřeva. Nejdříve si z přesných kousků slepí malý blok, ve kterém se pravidelně střídají různé barevné dřeviny. Tento blok je třeba sesadit a přesně slepit; každá malá chyba se v dalších krocích znásobí. Místo složitých obvykle používaných příkladků, které kopírují tvar lepeného objektu tak, aby se dal uchytit do ztužidel, stačí mistru Honmovi při lepení kus provázku, kterým si bloček ováže a utáhne.

Takto jich vyrobí celou řadu, pokaždé jinak barevné, s jiným složením dřevin i vzorem. Nařeže je všechny na stejnou velikost, zkombinuje je k sobě podle vlastního výtvarného vkusu a vytvoří tak větší blok. Na každý kraj přidá kousek dřeva stejných rozměrů, který čistě zakončuje a ohraničuje vzorovanou plochu.

Dovednosti mistra Honmy zachycuje díl z cyklu dokumentů o mizejících japonských řemeslech.

Na začátku videa si řemeslník upravuje hoblík, poťukáním seřizuje umístění želízka, které odebírá hobliny různé tloušťky. Právě to je klíčové v další fázi výroby. Slepený dekorativní bloček si Honma upevní tak, aby se nehnul ani o milimetr, a potom z něj hoblíkem odebírá perfektní, stejnoměrnou hoblinu – plátek dýhy.

Běžně se dýha krájí nebo loupe podél dřevních vláken, lépe pak drží pohromadě. Napříč vlákny získáme dýhu z čelního dřeva, která se obtížně obrábí, ale zato je velmi pevná a tvrdá. Tento způsob volí i Noboru Honma.

Kdo někdy hobloval čelní dřevo, ví, jak komplikované je ubrat hoblinu, která je po celé délce i šířce stejně tlustá. Plátky dřeva, které krájí řemeslník, jsou navíc velmi tenké, měří pouhých 0,15 milimetru. Tak tenké dýhy se pro svou křehkost v průmyslové výrobě vyrábějí jen zřídka a musí se podlepovat papírem.

V dnešní průmyslové výrobě se dýhy nejčastěji vyrábějí krájením nebo loupáním. Obrovský nůž krájí kmeny a velké bloky dřeva na plátky o různých tloušťkách, typicky mezi 0,5 a 3 milimetry. Vynikne kresba dřeva, která se opakuje, a lze ji tak použít například na dekorativní olepování nábytku. Vpravo například dýha připravená k výrobě kytary.

Druhý obvyklý typ je průmyslově vyráběný loupaná dýha, jejíž výroba připomíná ořezávání tužky v ořezávátku. Taková dýha nemá tak výraznou kresbu a používá se na výrobu překližek a dalších velkoplošných materiálů. (ilustrační foto: Dýha 4, instalace od Jana Krtičky, 2004, VUT Brno)

Bloky na ruční výrobu dýh od Noboru Honma tvoří více než třicet druhů dřevin. (zdroj foto: GucciJapanHand)

Využití dýhy je rozmanité, Noboru Honma dřevěnými pásky polepil krabičku. Po přehlídce přesnosti a zručnosti už nás skoro neudiví, že má krabička oblé hrany, jejichž olepení dýhou je také mimořádně obtížné. Při dnešní kvalitě technologií, kdy je mnoho dřevoobráběcích strojů řízeno automaticky nebo je vybaveno elektronickými pravítky, je taková přesnost lidských rukou skoro neuvěřitelná. Mají tyto dovednosti šanci přežít v dnešním rychlém a industrializovaném světě, když i Noboru Honmovi trvalo několik desítek let, než své dýhy dokonale ovládl?