Ptáme se

S Janem Leblem o tajuplné obci Prameny a občanském aktivismu na vsi

Student architektury Jan Lebl se již několik let intenzivně věnuje obnově a oživování místa s komplikovanou minulostí i současností. Je jím obec Prameny ve Slavkovském lese, která byla před druhou světovou válkou lázeňským městem s dvěma tisíci obyvatel. V současné době jich má sto, část budov chátrá a porevoluční hospodaření místní radnice z Pramenů učinilo jednu z nejzadluženějších obcí v Česku.

S Janem Leblem o tajuplné obci Prameny a občanském aktivismu na vsi
S Janem Leblem o tajuplné obci Prameny a občanském aktivismu na vsi

► for English click here

Přesto Jana Lebla, rodilého Pražáka, přitahuje a vybízí ho k aktivitě. Z původního nadšence a aktivisty se letos v září stal obecní zastupitel. Působí také v občanském sdružení Švihák, které se věnuje oživování veřejného prostoru Mariánských Lázní, organizuje festivaly, cyklojízdy, workshopy a přednáškové večery Pecha Kucha.

Před třemi lety jste založil občanské sdružení Obnova obce Prameny – co vás k tomu přivedlo a proč jste si vybral zrovna Prameny?
Já si obec Prameny nevybral, ona si vybrala mě. Prarodiče tam kdysi koupili dům. Často jsme tam jezdili na víkendy a na prázdniny, a tak jsem si k tomu místu vybudoval už v dětství docela hluboký vztah – možná hlubší než má většina místních. A postupně se ve mně zrodil i ten aktivismus. Před pěti lety jsem založil u nás v domě malé muzeum dokumentující historii obce, do kterého mohli chodit turisti i místní. Časem jsem se více začal zabývat i věcmi kolem. Objevoval jsem a částečně i s pomocí místních lidí opravoval boží muka a křížky. Postupně vznikla potřeba založit něco oficiálního. A tak vzniklo naše sdružení Obnova obce Prameny.

Co všechno děláte?
V obci Prameny je miliarda problémů, dalo by se tam pracovat sto let a pořád by bylo na čem. Na začátku jsme hledali něco, co je pro obec typické a co bylo v historii jedinečné. V Pramenech byly na konci devatenáctého století založeny lázně, které postupně zanikaly, až na konci dvacátého století zanikly úplně. Ale minerální prameny Rudolf a Gisela tam jsou dodnes. My jsme k nim přistoupili ve chvíli, kdy byly úplně zarostlé, zanesené, uprostřed takové lesní skládky, kterou jsme postupně vysekávali. Okolí jsme krok za krokem upravili. Dneska k pramenům může kdokoli přijít, ochutnat je a sednout si tam.

Najdou si tam lidé cestu?
Chodí tam, máme z toho radost. Ale problém je, že to je hlavně pro turisty. Minerální prameny se nacházejí asi tři sta metrů za obcí a místní tam na procházku jdou jen občas. V této souvislosti nám bylo vytýkáno, že neděláme něco vyloženě v obci, třeba na návsi.

A pustili jste se do něčeho podobného?
Kromě obnovy pramenů jsme například opravili sochu svatého Jana Nepomuckého, která je kousek od návsi, a s tím byla spojena i výsadba nových stromů. A také jsme začali s opravou lesní kaple – ta je ale opět mimo centrum.

Prameny jsou nejzadluženější obcí v Česku – jak k tomu došlo?
V devadesátých letech se tam měla dělat stáčírna minerálních vod a udělalo se hrozně moc vrtů, ze kterých se ta voda měla čerpat. Bylo to divně postavené. Obec zaplatila vrty a teprve potom hledala investora, kterého nenašla. Zadlužila se a už nenašla nikoho, kdo by to využíval. Teď obec nemá žádný majetek a nemůže nic dělat. Svou roli hraje i ruský investor, který se snaží skoupit všechny pohledávky, a tím pádem by mu připadly všechny pozemky. I z toho důvodu vidím jako důležité nastavení nějaké regule výstavby. Je třeba, aby byla obec silná, aby výstavba nezačala nějak nezřízeně expandovat – bůhví, co má ten investor za lubem.

Převor tepelského kláštera páter Augustin žehná prameny při druhém symbolickém zahájení lázeňské sezony v květnu 2014.

Letos jste jako sdružení koncem května pořádali už potřetí zahajování lázeňské sezóny – jak to probíhá?
To je náš hlavní projekt, který děláme každý rok, teď tomu říkáme Otevírání minerálních pramenů. Koná se u zmiňovaného obnoveného Rudolfova a Giselina pramene v bývalém lázeňském parku. Přijede převor z tepelského kláštera, který prameny požehná, letos poprvé přišla i paní starostka a lidi se u pramenů na dvě hodiny setkají, popovídají si, dají si ten pramen, koláč a poslechnou si hudbu. Je to neformální setkání, kam chodí jak místní, tak přespolní. Řekneme, co jsme tam za ten rok udělali a co třeba plánujeme dál, a lidi sledují vývoj toho místa, takže je to i taková platforma, jak si sdělovat, co plánujeme dělat.

Když jste se zmínil o paní starostce – je pravda, že na vás letos podala trestní oznámení za to, že jste čistili plochu bývalého hřbitova? O co přesně šlo?
Pořád se trochu bojím témat, která se přímo dotýkají místních lidí. Je to hodně citlivé. Takže hledám místa, která se jich sice dotýkají, ale nejsou s nimi přímo v kontaktu. A to je třeba i ten hřbitov. Je potřeba si uvědomit, že obec Prameny má teď sto obyvatel, ale před druhou světovou válkou měla dejme tomu dva tisíce a velikostí tomu odpovídá i zmiňovaný hřbitov. V padesátých letech ho celý zdemolovali buldozery a část náhrobních kamenů se odvezla, prodala, na místě jich zůstalo minimum. Ze hřbitova zbyla obrovská neurčitá zarostlá plocha, kde je občas nějaký zbytek náhrobku. Je zcela nedůstojné, že tam leží stovky zemřelých německých obyvatel, kteří mnoho let tu oblast zkulturňovali.

Dnes už se tam nepohřbívá?
Vůbec ne. To je prostě louka, kde rostou náletové stromy, tam se nedá pohřbívat. Pohřbívá se v Mariánských Lázních nebo v okolních obcích, třeba o deset kilometrů dál.

Do čeho jste se tam tedy pustil?
S kamarádem-památkářem jsme tam nejdříve sekali trávu a mě zase chytilo takové to huránadšení. A bez toho, aniž bych cokoli plánoval, jsem se pustil do čištění hrobky, která je zanesená odpadky, hlínou a kameny. Bylo by asi lepší konzultovat to s dalšími lidmi–odborníky a dojít k nějakému výsledku, který se bude realizovat. Mým cílem bylo zanesenou hrobku vyčistit a potom tam třeba ukládat ostatky, které budeme při další obnově hřbitova náhodně nacházet, ale nesetkalo se to úplně s kladným ohlasem.

Co se stalo?
Byl jsem obviněn z toho, že vykopávám hroby, hanobím ostatky a že jsem dělal ilegální archeologický výzkum. Podle zákona kdykoli člověk kope do země, musí tam být archeolog, což jsem netušil, takže jsem nechtěně způsobil něco, co jsem rozhodně nechtěl. Ale policie to zatím neřeší – z toho, co jsem vypověděl, bylo jasné, že jsem to nemyslel jako vykrádání a hanobení hrobů.

Tři nově vztyčené náhrobky a dřevěný kříž s nápisem „Zde končí závist, nenávist a pronásledování“. Původní nápis v němčině kdysi zdobil sloup hřbitovní brány. Kříž do prostoru někdejšího hřbitova umístil Jan Lebl v roce 2011.

Torzo náhrobku ležící na zdevastovaném hřbitově

Letos v létě jste realizoval studentský architektonický workshop v Krásně, které leží asi deset kilometrů od Pramenů. Jak to probíhalo tam? Podařilo se vám navázat dialog s místními?
V Krásně jsem se snažil dovést komunikaci s lidmi do možného maxima. Nejdříve jsme vytvořili pocitovou mapu, kdy místní dávali nálepky na místa, kde se jim líbí, kde se jim nelíbí. Přijelo patnáct studentů architektury z celé republiky, kteří ve skupinách přímo na místě týden vypracovávali pět projektů, ve kterých řešili, co s náměstím. A na závěr proběhla úplně skvělá věc: pozvali jsme místní lidi, aby přišli debatovat se studenty. Do staré školky, kde akce probíhala, přišlo asi šedesát lidí,a chodili tam mezi skupinkami studentů a mluvili s nimi. Vypadalo to jako nějaké tržiště a mělo to strašně příjemnou atmosféru. Následovalo vyhodnocení projektů, představení veřejnosti a zhodnocení odbornou porotou a dvouměsíční výstava projektů na radnici. Jaký bude další osud návrhů, je teď v rukách zastupitelů, kteří workshop iniciovali.

Chystáte něco takového i v Pramenech?
Ano. V polovině prosince naše zastupitelstvo odsouhlasilo konání podobné akce. Studenti by se během léta mohli v Pramenech zamyslet nad tím, kam by se celá obec mohla ubírat a pak se mohou nějaké dílčí projekty rozpracovat. Vím, že studenti nejsou tak schopní jako zkušení architekti, ale zároveň jsou svolní k tomu pracovat za málo peněz. Přijde mi lepší mít pět návrhů od studentů architektury, které si můžeme dovolit, než čekat, až budeme mít několik desítek tisíc na jeden návrh od profesionálního architekta. Je cennější vidět více cest, kudy se dá ubírat a vybrat nejlepší návrh a ten dovést do realizovatelné podoby.

Proč podobnou koncepci jako student architektury nevypracujete sám?
Jeden z důvodů je, že se bojím, že se to obrátí proti mně. Když se to obrátí proti studentům z Prahy, tak studenti odjedou do Prahy a je to v pohodě (smích).

A tušíte, jakou představu ideální vesnice mají místní obyvatelé?
Současný stav lidem nevyhovuje, ale spousta z nich nevidí možnosti, jak se to dá uchopit, že to může najednou vypadat úplně jinak. Desítky let koukají na zarostlou náves a nedovedou si představit, že by tam třeba stály domy. Svou roli asi hraje i to, jak na vesnicích vnímají roli architekta a architektury. Když rekonstruují náves, tak to obvykle zadají nějakému nejlevnějšímu projektantovi. A ten to udělá vždycky stejně, dá tam nějakou betonovou dlažbu a moc neřeší souvislosti. Architektura je často brána jako nadstandard – architekta si vezmu, když mám hodně peněz, ale jinak to dokáže udělat i stavební inženýr. Dokáže, ale on se neučí to, co se učíme my.

Máte nějaké místo, které vás inspiruje? K jakému obrazu byste chtěl třeba jednou Prameny přivést?
Mám rád švýcarskou architekturu a to, jak to funguje v malých městech a na vesnicích. Ve Švýcarsku i v Rakousku jsou lokální architekti, i na vesnicích tam vzniká kvalitní architektura, kvalitní veřejný prostor. A hlavně tam je komunita lidí, která souvisí s tím, jak se ten prostor vytváří a jak vypadá. Myslím, že dovést do tohoto stavu Prameny bude hodně těžké.

Jak to v obci teď vypadá?
Když člověk Prameny projede nebo je na chvíli navštíví a nemá úplně otevřené oči, tak vidí vesnici, která fakt není hezká. Kostel je zbořený, náves je úplně zarostlá, některé domy jsou opravené, jiné ne. Ale je tam i spousta neurčitých ploch, kde byly kdysi domy, nikdo se o ně moc nestará, a neví se, co s nimi. Je to takové trochu neutěšené. Pro mě je velkou výzvou najít nějaké řešení, jak z Pramenů udělat obec, která funguje a která se dál rozumně rozvíjí. A k tomu je určitě potřeba zásah odborníků mnoha profesí, místní lidé to nejsou schopni udělat sami.

A oni se sami o nějaké zlepšení v tomto směru pokoušejí?
Jsou tam nějaké snahy pozvednout obec a dělat něco i ve veřejném prostoru, ale já to bohužel hodnotím trochu negativně. Jsou to takové nekoncepční zásahy a občas i hlouposti.

Co třeba?
Na zpustlé návsi se kolem nějakého stožáru uprostřed ničeho udělá skalka. Jsou tam i kýčovitá krmítka pro ptáky, která nakoupil a rozmístil jeden pán. Teď se tam buduje rybník. Je skvělé, že lidi něco dělají, ale zároveň mi přijde, že je potřeba nastavit nějaký směr, kudy to vést a co dělat prioritně. Je těžké říct, ty to budeš dělat takhle, protože to vymyslel nějaký architekt.

Co byste vy sám chtěl v budoucnu zrealizovat?
Rád bych viděl v blízké době projekty, jako je obnova hřbitova, obnova návsi, výstavba kaple na místě kostela nebo aspoň vyznačení jeho základů. Dále věci pro běžný život, jako jsou chodníky, veřejné osvětlení nebo hřiště. I na tom se dá hodně vymyslet. Zároveň tam není žádné neutrální místo, kde by se mohli lidi setkávat.

Co hospoda?
Hospody tam jsou, ale patří někomu a ten je s někým. Dva tábory, které v obci i na zastupitelstvu fungují, se nemohou sejít na neutrální půdě. Ideální by bylo vytvořit spolkový dům. Prostory na to jsou. Jeden vhodný dům je na prodej, stačí si říct, že do toho jdeme, koupit ho přes občanské sdružení a opravit ho.

Jak přimět lidi, aby k místu získali vztah?
Společnou prací například – třeba sázením stromů. Člověk jde, zasadí strom a už neříká, že tohle je ten strom, co vysadil ten Pražák, proč bych se o něj staral. Místo toho najednou vidí svou práci a čas, který tomu věnoval. A třeba si pak řekne „Ten strom potřebuje zalít, tak ho zaliji, když jsem ho vysadil.“

A co tomu, aby to takhle fungovalo, v Pramenech brání?
Jsou to Sudety, ne všichni se tam cítí doma, ne všichni to tam mají úplně rádi. Když se zeptám, kde mají domov, někdo třeba řekne, že tam, odkud přijel před čtyřiceti lety. A s tím souvisí i téma hřbitova a pohřbívání v obci – to, že tam člověk má své předky, je taky velmi důležité.

V minulém semestru jste na Fakultě architektury ČVUT v ateliéru architekta Miroslava Cikána, který v Česku už dlouho šíří povědomí o švýcarských architektech typu Zumthor či Caminada, zpracovávali projekt v šumavské obci Prášily. Prášily jsou velikostí podobné Pramenům. Co vám tato zkušenost přinesla? Uplatníte třeba něco z toho v budoucnu i u vás?
Prášily byly skvělé. Byl bych hrozně rád, kdyby se mi podařilo přesvědčit nějakého vedoucího ateliéru nebo pedagoga u nás na škole, aby se zabýval Prameny. V Prášilech jsme pracovali týmově, někdo řešil urbanismus a někdo zase navrhoval jednotlivé domy. Společně jsme tak v rámci ateliéru vytvořili ucelený obraz, jak by mohly Prášily vypadat včetně konkrétní podoby důležitých domů – radnice, kaple, pivovaru, školy… Já jsem třeba navrhoval radnici a spolkový dům. Výsledek naší práce byl prezentován přímo v Prášilech.

Čím to je, že Prášily relativně fungují, co je tam jinak oproti Pramenům?
Prášily mají skvělého starostu, který komunikuje, podporuje místního architekta Ivana Adama a vzájemně vytvářejí tak silnou dvojku, že jsou schopni tam natáhnout dobré lidi. Ale i architekt Adam má problémy s tím, že místní to úplně nechápou a částečně jdou proti tomu. (Pozn. red.: Česká televize letos na podzim odvysílala dokument Prášení, kde architekt Ivan Adam upozorňuje na problém chaotického rozvoje šumavských obcí.)

Změnil se váš vztah k Pramenům poté, co jste se stal v říjnu zastupitelem?
To, že jsem se stal zastupitelem, mi možná dodalo i další energii – místní mi vyjádřili nějakou podporu. Už nejsem takový ten „Podívejte, já tady chci něco dělat, vy mě třeba nechcete, ale já chci, tak máte smůlu.“ Ale teď to je „Jo, ale my chceme“. Když Prameny nedávno navštívili členové skupiny Le.hnutí, tak nejdříve trochu zklamaně říkali: „A to jsou Prameny, o kterých jsi nám pořád tak hezky povídal…?“ Ale, když jsem je tam provedl a všechno jim ukázal, tak pochopili, co tam vnímám. Odjížděli nadšení s tím, že tam v budoucnu budeme něco dělat. Takže i to, že se nabalí tyhle lidi, kteří k tomu místu nemusí mít žádný hluboký vztah, mi dělá radost.

► V prvním tištěném vydání magazínu Material Times najdete například článek o výrobě šíndelí na Valašsku, rozhovor s architektkou Pavlou Melkovou a řemeslný manifest G. A. Caminady. ► K dostání je na vybraných v Praze, Brně, Ostravě a Liberci a e-shopu PageFive.