Jak to vidí

Upleteno z plevele

Entrance Gallery přichystala výstavu Upleteno z plevele, která je postavená na otázce „kdo a na základě čeho by měl určovat, jaké části světa kolem nás – ale i okolo našeho emocionálního prožívání – jsou (ne)žádoucí či (ne)hodnotné“.

Upleteno z plevele
Upleteno z plevele

Autorka textu: Romana Skálová (Veselá) • Foto: Martin Bražina

Jinými slovy jde o rozjímání nad „růží a plevelem“ z různých úhlů pohledu i různých uměleckých a myšlenkových oborů. Výstava obsahuje díla šesti autorů pocházejících z Česka, Holandska a Rumunska – Eva Maceková, Michael Nosek, Lucie Nováčková, Tereza Sýkorová, Mara Verhoogt & Loana Mincu. Formálně je spojuje využití textilních technik a obsahově pootvírá úvodní otázku v uvažování o materiálu, rukodělnosti, odůvodnitelnosti lži nebo skutečné hodnotě. Závěr výstavy je věnovaný spojení člověka s přírodou a přírodní cyklickou nekonečností.

Celá expozice se odehrává někde mezi snem a realitou, mezi spojením lidí, přírody a jejich představ. Michael Nosek vystavuje masky, které jsou tvořeny ze zbytků textilií a režných pláten s výšivkou, krajkou a korálky. Jsou tedy kombinací luxusních i odpadních materiálů, díky čemuž jejich tváře zprostředkovávají mnoho naléhavých pozitivních i negativních emocí a expresí současně.

Tereza Sýkorová představuje rozpínající se rostlinná monstra tvořená ze sešívaných a smotaných kusů bílé látky. Okupují prostor, jako by se snažila srůst dohromady a pohltit vše ostatní. Působí klidně, ale zároveň nebezpečně, a vytváří pouta napínavé symbiózy s okolím podobně jako pletené postavy Evy Macekové umístěné v druhé části galerie. V uměleckých dílech lze vnímat naléhavé otázky o vztahu člověka a přírody. Tento vztah se odehrává v křehkém ekosystému, kde se lehce či násilně vše spojuje a odděluje, přičemž vzniká něco nového.

Do filozofické roviny uvažování nad „plevelem“ nás dostávají dvě díla Lucie Nováčkové. Krev taky není voda je ampule s autorčinou krví, která odkazuje ke známému rčení. Fakt, že jsem s někým pokrevně spřízněná, ve mně může vyburcovat ty nejušlechtilejší stránky osobnosti i přimět k odpuštění. V přemýšlení nad růží a plevelem nás pak krev upozorňuje na blízký vztah k podobnému.

Druhé dílo Stop Waiting, Penelopé odkazuje ke staré báji o Penelopé, která čekala na Odyssea. Aby získala čas, vymyslela lež, že se vdá, až bude mít hotový rubáš pro svého tchána. Ve dne tkala a v noci párala. Báje je založená na důmyslné a odpustitelné lži. Lucie si však klade otázku „kolika lžemi se musela obrnit Penelopé, aby vydržela čekat?“ Dílo je o sebeklamu, ale stejně tak může být i o racionalitě víry a naděje. Primitivní stav ve výloze galerie je nachystaný na utkání diváckého rubáše z papírových pásků, na které návštěvníci píší vlastní sebeklamy. „Růže s plevelem“ získávají čistě metafyzický charakter, kdy lži, pravdy, sebeklamy i naděje jsou prostředníky k přežití neznámé reality. Výstava je ukončena videem věnovaným symbolice koloběhu přírody.

Přestože je výstava malá, nabízí mnoho podnětů k přemýšlení. Některé jsem se snažila naznačit, mnohé jsem ani nezmínila, ale ať už onu základní otázku rozdrobíme jakkoliv, výstava na ni nabízí odpověď ve formě propojenosti, symbiózy, v začlenění se do ekosystému, kdy se každá složka stává neustále jinou, nekonečnou a nesmrtelnou. Podobně jako u díla Lucie Nováčkové byly pravda a lež jen prostředek ke zvládnutí reality, „růže i plevel“ jsou jen dočasné části celku. Ať už jsou jakkoliv prospěšné, potřebné či funkční,jejich pravá hodnota je, že jsou v přirozené harmonii s okolím.