Jak to vidí

Quentin Hirsinger: Kde je Charlie?

Před sedmým lednem jsem měl v sobě víru – věřil jsem v rokenrol, demokracii, rovné příležitosti i výbornou belgickou vafli, kterou jsem si dával po práci na terase našeho nového showroomu. To vše pak převyšovala a zastiňovala má víra v to, že ve Francii máme svobodu slova, blasfemie dávno zmizela ve víru dějin, odmítání respektu k autoritám je v našem nedokonalém světě – byť plném jistot – určitým přínosem a že humor může být působivou zbraní proti veškerým formám lidské blbosti. Sedmého ledna mě ale chuť na vafli docela přešla a jediné, v co jsem v tu chvíli dokázal věřit, byl rokenrol. Zbytek se mi začal vznášet v jakési mlze.

Quentin Hirsinger: Kde je Charlie?
Quentin Hirsinger: Kde je Charlie?

► switch to english version

Již ve středu večer jsme mohli sledovat prohlášení našich drahých vládních představitelů, kteří se nás s vážnou a zaujatou tváří snažili uklidnit prázdnými slovy narychlo navrstvenými ministerskými týmy pro komunikaci s veřejností: „Došlo k útoku na základy našeho státu, jsme ve válce proti terorismu, který přichází ze zahraničí, musíme se sjednotit a vytvořit jednotnou frontu na ochranu našich nejcennějších národních hodnot, to, co nás spojuje…“ Nepromlouvaly k nám lidské bytosti, ale bezduché automaty bez skutečné jiskry a přesvědčení. V tomto případě se totiž nejednalo o teroristický útok zosnovaný v zahraničí, ale o nechutný výraz zjevné nefunkčnosti naší francouzské sekulární a republikánské společnosti. Barbarští šílenci, kteří minulý týden útočili, byli totiž Francouzi narození a vychovaní ve Francii. Chodili do francouzských škol a později se přesunuli do francouzských věznic, pracovali (nebo spíše byli nezaměstnaní) na francouzské půdě. Nedostatek ambicí a inspirace, nedokonalost systému a nad tím vším čnící neschopnost našich politiků udělaly z Francie téměř anomickou zemi, zemi bez zákona, která došla tak daleko, že generuje své nepřátele přímo z vlastních řad.

Pokud některé děti Republiky nemají přístup ke stejným právům jako ostatní, necítí příslušnost k většině a pocit bratrství a nejsou vybaveny k tomu, aby si vážily a užívaly nabízené svobody, může se stát, že se některé z nich chopí zbraně a promluví s její pomocí. „Francouzský model“ je ve špatné kondici a jeho náprava bude vyžadovat obrovské nasazení. Zjevně bude nutné začít vzděláváním, které by mělo být nedogmatické a rozmanité, podněcovat zvídavost a zájem. Vzdělání by mělo mladým lidem otevřít cestu ke kultuře, mělo by být otevřené a podněcovat jejich zájem o okolí a svět. Protože spiritualita, kultura, kreativita, umění, humor, informace… jsou pro člověka, ateistu či věřícího, inspirací a motorem, který ho nutí poznávat svět v celé jeho komplexnosti, rozvíjet se, růst a odpoutávat se od až příliš nudné každodennosti všední existence tak, abychom poznali jeden druhého a sbližovali se. Pokud tyto zdroje inspirace a energie chybí, potom se někteří z nás chopí kalašnikovů, protože karikatura by mohla rozzlobit jednoho z našich proroků, náš idol.

Malý Charlie čeká na rodiče na pařížském náměstí Republiky (ilustrace: © Raf Lamarque)

Předminulou neděli jsme všichni byli „Charlie“… Paradoxní podpora časopisu, který se neopírá o nic víc než vyhraněný humor a nekonformnost. Neupírejme si právo na uklidňující příslušnost k davu, který vyjadřuje svou vůli pod širým nebem, ale zabraňme tomu, aby nám tento protest pod studenou zimní oblohou přinesl pokrytecký pocit krátkodobého prozření a blaženého souznění, jež postrádá smyslu a vize do budoucnosti. Toto je zásadní výzva – nestačí jen připnout placku „Jsem Charlie“ na klopu kabátu či umístit tuto proklamaci na webové stránky, je iluzorní vnímat posílení kontrol na hranicích jako řešení. Také návrhy na zavedení francouzského ekvivalentu amerického zákona Patriot Act jsou zjevnou cestou do pekel. Asi by bylo vhodnější položit si otázku, co se to vlastně v naší společnosti stalo, proč a jak daleko jsme se vzdálili od jejích původních ideálů, a udělat maximum pro to, abychom ta tři slova nad vchody veřejných budov v naší zemi vrátili do našeho každodenního života.

Osobně se přiznávám, že jsem s prohlášením „Jsem Charlie“ měl trochu problém. Zaprvé mám averzi k jakémukoli shromáždění více než tří osob na jednom místě, irituje mě dav a vykřikovaná hesla mi jsou proti srsti. Navíc je mi takováto všeobecná shoda vždycky podezřelá a neskrývám ani fakt, že je pro mě prostě těžké s klidným svědomím prohlásit „Jsem Charlie“, když je ve Francii realitou, že říct „Jsem Mohamed, Djehina nebo třeba Zouad“ je větší problém, než se představit jako Quentin.

Quentin Hirsinger žije a pracuje v Pařízi. Je jedním ze spoluzakladatelů Knihovny materiálů matériO, kde pracuje již patnáct let.