Jak to vidí

Michaela Solnická: Kolik domů, tolik žen

Nedávno mě v Africe naprosto odzbrojil rozhovor Němce s Američanem. Němec se podivoval nad krátkou trvanlivostí pověstných amerických překližkových domů: „V Německu si tradičně staví dřevěné domy jen blázni, kteří tím chtějí vyjádřit nějaký svůj environmental statement.“ Překvapilo mě to. Považovala jsem Němce za jeden z mimořádně uvědomělých národů v oblasti udržitelného přístupu k životu.

Domy v tožské oblasti Koutammakou (foto: Michaela Solnická)

Domy v tožské oblasti Koutammakou (foto: Michaela Solnická)
Domy v tožské oblasti Koutammakou (foto: Michaela Solnická)
Tradiční obydlí (foto: Michaela Solnická)
Tradiční obydlí (foto: Michaela Solnická)
Nová krabice a tradiční tata (foto: Michaela Solnická)
Nová krabice a tradiční tata (foto: Michaela Solnická)
Obyvatelka taty ve své ložnici (foto: Michaela Solnická)
Obyvatelka taty ve své ložnici (foto: Michaela Solnická)
Dům tata v Kotammakou (foto: Michaela Solnická)
Dům tata v Kotammakou (foto: Michaela Solnická)
Tradiční řešení střešní krytiny na obilničkách, velmi podobné našim doškám. (foto: Michaela Solnická)
Tradiční řešení střešní krytiny na obilničkách, velmi podobné našim doškám. (foto: Michaela Solnická)
Přerušení konstrukce kvůli vytvoření vzduchové mezery pro odvětrání vlhkosti pod skladem obilnin.
(foto: Michaela Solnická)
Přerušení konstrukce kvůli vytvoření vzduchové mezery pro odvětrání vlhkosti pod skladem obilnin.
(foto: Michaela Solnická)
Kuchyně v domě tata (foto: Michaela Solnická)
Kuchyně v domě tata (foto: Michaela Solnická)
Terasa pro sušení sklizně na střeše obydlí tata. (foto: Michaela Solnická)
Terasa pro sušení sklizně na střeše obydlí tata. (foto: Michaela Solnická)
Dobrým příkladem experimentu v udržitelné architektuře jsou pokusy s opunciemi a kaktusy.
(foto: Michaela Solnická)
Dobrým příkladem experimentu v udržitelné architektuře jsou pokusy s opunciemi a kaktusy.
(foto: Michaela Solnická)
Kaktusy slouží náhražky vody při výrobě nepálených cihel v regionu Tigray na severu Etiopie.
(foto: Michaela Solnická)
Kaktusy slouží náhražky vody při výrobě nepálených cihel v regionu Tigray na severu Etiopie.
(foto: Michaela Solnická)
Výroba (foto: Michaela Solnická)
Výroba (foto: Michaela Solnická)
Materiál (foto: Michaela Solnická)
Materiál (foto: Michaela Solnická)

V rozvojových zemích je problém ještě palčivější. Nějaký postoj k životnímu prostředí je to poslední, co by tu lidé chtěli stavět na odiv. Dům krom jiného slouží i jako prostředek k ohromení sousedů. Přístup „více je více” převládá napříč společenskými vrstvami. Obdiv k tradičním postupům a místním materiálům není na rozdíl od věcí dovezených z Číny na pořadu dne…Ostatně není divu, že v oblastech zmítaných přírodními katastrofami a válečnými konflikty, je beton stále symbolem trvanlivosti a luxusu. Lokální materiály většinou vyžadují pracnější údržbu nebo promyšlenou realizaci, na kterou bude dostatek času. A život se stává rychlejším všude…

Krásným příkladem budiž tožská oblast Koutammakou, kterou UNESCO zapsalo na seznam světového kulturního dědictví díky jedinečnému způsobu života tamějšího obyvatelstva a originálnímu způsobu stavění obydlí. Muži staví hliněné pevnůstky s propracovanou několika úrovňovou dispozicí. Každý centimetr krychlový má specifickou funkci prověřenou věky. Na zastavěné ploše necelých šestnácti metrů čtverečních žije celá rodina, slepice i kozy. Vaří se zde, pere i koupe, spí, suší se a skladuje sklizeň. Vše má svůj vlastní oddělený prostor. Taková pevnost se jmenuje dům tata. Pro muže je (bylo) postavit tatu otázkou prestiže. Kolik domů tata postaví, tolik může mít žen.

Lidé ale od tradičních staveb upouštějí a stavějí z dovezených materiálů. Ti, kteří ochutnali pokrok a výhody moderního světa, jakými jsou vlnitý plech nebo betonové tvárnice, nedají na své nové obdélníkové krabice dopustit. Muž, který má na starost udržení této unikátní místní tradice, na otázku, proč nemá vlastní dům tata, odpovídá bez zaváhání. „Moderní dům nevyžaduje žádnou údržbu. Ušetřený čas můžu věnovat něčemu jinému.“ Usrkávaje už několikáté pivo připouští, že plechová střecha v krajině nenadělá velkou parádu. Musí ji přivézt z hlavního města (kam připluje z Jihoafrické republiky), v období horka je pod ní moc horko, v období deště protéká. Souhlasí s tím, že právě hliněné domy mají četné výhody. Jsou z dostupného materiálu a rozvíjejí schopnosti jedince. Jsou sice náchylnější k postupné degradaci a téměř bez přestávky vyžadují údržbu, ale opravy jsou snadné a zaměstnají lidi. Ti, kteří je dříve stavěli a opravovali, dnes nemají jinou práci a podléhají alkoholu. Bohužel, kompozice dokonale promyšlená pro tradiční život se už méně hodí pro výdobytky moderní doby. Dobře to ví i tento strážce tradice. Jeho prací je přesvědčovat krajany, že tata je správnou volbou, sám však přiznává, že se tam vracet nechce.

S oblibou říkáme, že historie se opakuje. Ale společnost se netočí do kolečka, točí se ve spirále. Čas je důležitý rozměr a je důležitým faktorem pokroku. Jak snoubit tradici, pokrok a udržitelnost? V architektuře spočívá udržitelnost v individuálním přístupu a pochopení. Pokud nepochopíme, s čím pracujeme a proč to děláme, pravděpodobně neuspějeme. Nikdy se nedobereme ke kvalitnímu - natož udržitelnému návrhu. Samotné opakovaní a zapojení ověřených zvyklostí nás vzhůru po spirále nepovede. Je třeba také experimentovat s tím, co nám prostředí nabízí.

Michaela Solnická je architektka. Pracuje v ateliéru Cigler Marani Architects. Je zodpovědná za oddělení Cigler Marani Unlimited, které se věnuje architektuře s lidským rozměrem. S architekty, umělci a řemeslníky spolupracuje v Ghaně, Burkině Faso a Ethiopii. Na Fakultě architektury ČVUT začíná s výzkumem estetiky nosných prvků v oblastech s omezenými zdroji.