Jak to vidí

Christine Doležalová: Svět je svědkem rozsáhlé ekologické katastrofy – stojí za ní i palmový olej

Nechápavě koukáme před sebe. Palmovému oleji se už nějakou dobu věnuji. Teoreticky vím, jaké negativní dopady má pěstování palmy olejné ve velkém. Ale jedna věc je vědět, jiná pak zažít. Jsme ve stovky kilometrů vzdálené Malajsii, a přesto zažíváme na vlastní kůži, co vypalování lesů pro budoucí plantáže v Indonésii dokáže. Dusivý smog je všudypřítomný a očekává se, že tento rok bude nejhorší v historii vůbec.

Christine Doležalová: Svět je svědkem rozsáhlé ekologické katastrofy – stojí za ní i palmový olej
Christine Doležalová: Svět je svědkem rozsáhlé ekologické katastrofy – stojí za ní i palmový olej

Přejíždíme most z pevniny na Penang, ostrov na západním pobřeží Malajsie, a řidič vesele křičí: „Penang! Penang! Isn’t it beautiful!?“ Dělá si legraci – před námi žádná krása není. Penang totiž vůbec není vidět. Je zahalen do husté mlhy a v tu chvíli nám dochází, že to, co vidíme před sebou, je průvodní jev jedné z nejhorších ekologických katastrof naší doby. Fenomén známý jako „Southeast Asian haze“ neboli smog tak velký, že se rozprostírá na několika stech kilometrech a sužuje několik zemí. Od Indonésie vane k sousednímu Singapuru, Malajsii a Bruneji. Zasažen je i jih Thajska. Vzpomínám si na fotografie ze zpráv v roce 2013, kdy byla smogová situace obzvláště špatná, ale ani to mě nepřipravilo na realitu, která se přede mnou zjevila.

Ubytujeme se v centru Unescem chráněného Georgetownu a brzy se seznamujeme s Eddiem ze Singapuru. Ten nás zasvětí do tajů smogové sezony, která přichází pravidelně s obdobím sucha v Indonésii. Tento rok je opět jeden z těch horších kvůli jevu El Niño, který způsobuje sušší suché období, takže vše hoří trochu lépe. „Tady to ještě nic není,“ říká. „V Singapuru je to vždycky zhruba dvakrát horší než tady.“
Podle Eddieho můžeme doufat jen ve dvě věci: že zaprší, nebo že se větry změní. Vzpomínám si, jak moc jsme naposledy doufali v déšť během letošního abnormálně suchého a horkého léta v Čechách. Eddie říká, že jediný způsob, jak to může v Singapuru přežít, je nevycházet z bytu a mít puštěné naplno dvě čističky vzduchu. V roce 2013 nebyly podle něj k sehnání, byly hned vyprodané podobně jako větráky v Čechách během veder. Za týden máme jet do Singapuru a Eddie nám dává jako dárek ochranné masky.

Indonéské požáry jsou všeobecně co do množství kouře a znečištění mnohem horší než běžně známé požáry. Eddie vysvětluje, že řada lidí nosí špatný typ masek určených pro ochranu proti PM10. (PM je „particulate matter“ neboli prachové částice, číslo označuje jejich velikost.) Mnohem nebezpečnější jsou totiž částice PM2,5 – jsou menší a mohou se tak dostat skrze plíce do krevního oběhu člověka a způsobovat nemalé zdravotní problémy. Proto je potřeba mít lepší masku, která tyto jemnější částice zachytí, takzvanou N95 masku. Později o tomto problému čtu i ve zprávách z Bornea. Nezisková organizace tam při protestech rozdává masky kolemjdoucím – na typ smogu, který je nyní ohrožuje, jsou ale neúčinné. Místní často ani netuší, že masky, které nosí, nefungují – stěžují si, že úřady ani nemocnice jim takové informace neposkytují. Další říkají, že nemají na lepší N95 masku dost peněz. Tato maska je obvykle dražší a kvůli vyšší poptávce její cena ještě více stoupla.

Smog na Penangu — jeden z lepších dní.

Palmy
85 % indonéských skleníkových plynů pochází z odlesňování a vypalování. Žádný div, že se Indonésie právě kácením, vypalováním a devastací lesů a rašelinišť za účelem rozšiřování plantáží a zemědělské půdy dostala do první pětice v žebříčku největších producentů skleníkových plynů naší planety. Většinový díl viny nesou palmové a papírenské firmy. Samy ale odmítají nést zodpovědnost za požáry a svalují vinu na drobné zemědělce.

Obrovské lesní plochy se tak dál vykácejí kvůli dřevu a území se pak vypálí, což je nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak připravit půdu pro budoucí plantáže. Zásadním problémem ale je, že se zapalují i rašeliniště – jedny z nejvzácnějších ekosystémů naší planety, ukrývající tisíce druhů rostlin a zvířat včetně kriticky ohroženého orangutana či sumaterského tygra. Rašeliniště jsou často hodně hluboká a mohou hořet i měsíce – nad zemí i pod ní. Pod zemí se pak požár může šířit do dalších míst. Přes 80 % rašelinišť v jihovýchodní Asii se nachází právě v Indonésii. Jsou to největší zásobníky uhlíku, které máme, a jejich zapálení produkuje obrovské množství oxidu uhličitého, ale i mnoho dalších toxických látek.

Určit, komu patří území, které nelegálně hoří, není tak snadný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát. Satelitní snímky nám sice ukazují, kde hoří, ale abychom mohli zjistit, kdo má na daná území koncese, potřebovali bychom mapy od indonéské vlády a ta je zatím odmítá zveřejnit. Vláda z ekonomických důvodů odmítá zveřejnit i jména malé hrstky osob, které za vzniklé požáry stíhá.

Politika
Stále mi vrtá hlavou, jak je možné, že se něco takového může dít. Jak je možné, že si ekonomicky vyspělejší a silnější země, jako jsou Singapur a Malajsie, nedošlápnou na indonéskou vládu? Jasně, Indonésie se problémy snaží uhasit: do zasažených regionů posílá tisíce vojáků a vrtulníky s vodou či modifikuje počasí očkováním mraků. Ale to ničemu nepomůže, když chybí dlouhodobý záměr.

Pálit území tímto způsobem je sice v Indonésii nelegální, ale očividně to odrazuje málokoho, když jsou smogové situace každoročním představením pro globální obecenstvo. Vláda zkrátka není dost silná, aby s tím dokázala něco udělat. Vědec Herry Purnomo z Mezinárodního centra pro lesnický výzkum (CIFOR) vysvětluje hlubší problémy indonéské politiky tak, že největší překážkou je klientelismus a s tím spojená korupce. Indonésie naopak ukazuje prstem na samotný Singapur a Malajsii, aby také vzaly část viny na sebe. Mnoho investorů a firem obchodujících s palmovým olejem je registrováno právě u nich. Indonéský viceprezident se nedávno nechal slyšet, že by Singapur měl být rád, že mají od Indonésie jen jeden zakouřený měsíc a jinak jedenáct měsíců čistého vzduchu.

Jaké je řešení? Indonéskou politiku těžko ovlivníme. Všechno je otázka nabídky a poptávky, tak to zkusme vzít z druhého konce. Evropská unie je jedním z největších dovozců palmového oleje na světě. Každý z nás, kdo kupuje jídlo nebo kosmetiku, může vyjádřit svůj názor rozhodnutím, který výrobek koupí. Už není tak těžké se palmovému oleji úplně vyhnout. Od začátku letošního roku je totiž povinné uvádět, jaký rostlinný tuk je obsažen v balených potravinách.

Aktivnější z nás mohou po výrobcích a obchodnících požadovat, aby palmový olej buď nepoužívali vůbec, nebo aby používali palmový olej certifikovaný, který není spojený s neudržitelným drancováním nenahraditelných ekosystémů v dalekých tropech. (I když certifikace mají samozřejmě také své mouchy a v této v oblasti jsou stále značné rezervy co do transparentnosti a účinnosti nástrojů pro kontrolu dodržování předpisů.) Po nedávném zážitku z jihovýchodní Asie jsem více než kdy předtím přesvědčená o důležitosti řešení tohoto problému a každá zmínka o něm se počítá. Vědění je nejlepší začátek.

Christine Doležalová vystudovala rozvojová studia na Jihoafrické univerzitě a od roku 2010 pracuje v analytickém centru Glopolis. Věnuje se potravinové bezpečnosti, spotřebním návykům a udržitelnému rozvoji. V posledních letech se zaměřuje na problematiku palmového oleje. K letošní smogové situaci „přičichla“ během pobytu v Malajsii a Singapuru v září 2015.